Putinovo čtvrtstoletí u moci
Vladimir Putin je vládcem Ruska už čtvrt století, když mu moc do rukou odevzdal přesně na silvestra 1999 nemocný Boris Jelcin. Do povědomí lidí se Putin dostal už jako premiér v srpnu téhož roku. Tento bývalý agent KGB byl tehdy prakticky neznámý, ale jeho tvrdý postoj k válce v Čečensku mu rychle přinesl popularitu.
Když se pak v březnu 2000 konaly prezidentské volby, Putin získal téměř 53 procent hlasů už v prvním kole.
Pomiňme Putinovo chuligánské leningradské dětství a léta dospívání i spíše nudné zpravodajské začátky u KGB ve východoněmekých Dráždanech a soustřeďme se na to, jak si Putin poradil s končící perestrojkovou dobou a vším, co následovalo. Geneze současného ruského diktátora vlastně má svou logiku.
V první etapě, která by se dala vymezit zhruba počátkem nultých let, se Putin většině světových politiků jeví jako velká naděje – jako pokračovatel Gorbačovových a Jelcinových reforem, jako přirozený spojenec Západu a vůbec jako člověk, do jehož očí nahlédl třeba George Bush mladší a kupodivu tam dokonce „nalezl duši“.
Rusko si nakope brambory
Bývalý důstojník sovětských a ruské tajných služeb ovšem poměrně rychle dospívá k názoru, že Západ si s ním hraje na kočku a myš a že spoustu svých slibů nemyslí vážně.
Stanovili jsme si velké cíle a dosáhli jsme jich, prohlásil Putin v novoročním projevu. O Ukrajině nemluvil
Číst článek
Vše dramaticky vrcholí na Mnichovské bezpečnostní konferenci v roce 2007, kdy Putin hněvivě reaguje na předchozí rozšíření NATO nejen o některé bývalé členské země zrušené Varšavské smlouvy, ale dokonce i o tři pobaltské státy: „To je závažná provokace, která snižuje úroveň vzájemné důvěry. Máme právo se ptát, proti komu je namířeno toto rozšíření a kde jsou záruky, ktedré nám naši západní partneři poskytli po rozpadu Varšavské smlouvy!“ hřímal Putin.
A pak už to šlo ráz naráz: Válka proti Gruzii, konflikt v Donbasu a anexe Krymu, ozbrojené angažmá v Sýrii a konečně válka s celou Ukrajinou. Doma v Rusku doprovázela tento vývoj zhruba od roku 2011 likvidace politické i občanské opozice, která po čtvrtstoletí Putinova panování prakticky neexistuje. Dnes už tu máme jen podivnou říši, plně porobenou jejím absolutním pánem.
Podobu současného vztahu Ruska se Západem velmi výmluvně popisuje slavný Viktor Jerofejev ve svém nejnovějším románu s příznačným názvem Zmetek Veliký, jehož hrdinu snad ani nemusíme pojmenovávat: „Jednota Západu je ještě křehčí než ruská ekonomika, postižená sankcemi. My všichni na starém kontinentu budeme nuceni přežívat ve velmi podivném, zištném a zbabělém evropském světě. Kdežto Rusko si prostě nakope brambory.“
Autor je komentátor Českého rozhlasu
Volyň jako překážka na cestě Ukrajiny do Evropy. S tím je třeba něco udělat
Luboš Palata
Rychlý mír nečekejme
Libor Dvořák
Švédsko už nechce cizince
Jan Fingerland
Populismus kvete bez ohledu na ztráty
Lída Rakušanová