A digitalizace se nám skutečně nedaří, zejména pokud ji poměřujeme tím, jaký potenciál v tomto směru máme. Jsme vyspělá a bohatá země s velkou tradicí technických oborů a bohatým zdrojem šikovných lidí, ale digitalizace státu u nás uvázla ve složité změti legislativních, kulturních, byrokratických a technických problémů. Jedním z nich je atmosféra, která doprovází každý avizovaný pokrok. Jsme ochotni přijmout pouze dokonalé řešení a cokoliv jiného jsme předem připraveni zahrnout zdrcující kritikou.

Tomáš Znamenáček

Autor komentáře je programátor a novinář. Technologiím zejména ve vztahu k veřejné správě se věnuje v organizaci Česko.Digital, jako novinář pracuje v regionálních novinách Ohlasy, které před deseti lety spoluzaložil v Boskovicích.

Vydat na první pokus bezchybný digitální produkt je přitom velmi těžké i v soukromé sféře; v současném prostředí české veřejné správy je to zhola nemožné. Prakticky každý nový systém musí být napojen na řadu starších systémů a technických i byrokratických procesů, které zpomalí jeho vývoj a zatíží jeho provoz svými problémy.

Pouštět se do digitalizace české veřejné správy je donkichotský podnik. Na sebevrahy, kteří tuto výzvu přijmou, čeká labyrint byrokratických překážek, zastaralé systémy, nulová tolerance rizika a neschopnost zaplatit kvalitní „ajťáky“. Pokud tím vším nějakým zázrakem prokličkujete a po měsících či letech úsilí dodáte nějak fungující systém, pravděpodobně vás čeká mizerná výplata, lynč v médiích a posměch veřejnosti. Do profesního životopisu si můžete připsat gigantickou ostudu a doufat, že celý cirkus co nejrychleji pomine, abyste mohli zalézt do ústraní a lízat si rány. Averze k riziku roste, počet kvalitních lidí ochotných pracovat pro veřejnou správu klesá. Kruh se uzavírá.

Tam, kde není prostor pro chyby, nemůže nastat pokrok. Jakkoliv paradoxně to může znít, pokud chceme kvalitnější digitalizaci veřejné správy, musíme se smířit s její nedokonalostí. Neznamená to, že bychom měli problémy zametat pod koberec. Musíme si však odpustit zdrcující kritiku, která se automaticky snese na každý náznak problémů. Jsou problémy způsobené chybami ve vývoji nových systémů a problémy způsobené chybami ve stávajícím prostředí. Nemá smysl hnát současné hráče ke zodpovědnosti za chyby těch předchozích – a pokud mezi nimi neumíme rozlišit, nebojme se mlčet.

Zejména to platí pro média, pro která se digitalizace stala zdrojem laciného rozhořčení davů (a tedy prokliků). Nestačí přistupovat k tématu s presumpcí viny a selhání, nestačí napsat tisící článek o tom, co jsme nezvládli tentokrát, doplněný citacemi expertů vytrženými z kontextu. U digitalizace, podobně jako třeba u ekonomických témat, si média musí vychovávat novináře a novinářky, kteří tématu rozumějí a umějí ho čtenářstvu předložit v adekvátním kontextu.

Konkrétně v případě systému pro přihlášky na střední školy se Cermat podle mého názoru vydal jedinou možnou cestou. Když hrozilo, že se kvůli protahování výběrového řízení na dodavatele systému zopakuje loňské fiasko s papírovými přihláškami, Cermat dal dohromady vlastní vývojový tým a systém postavil vlastními silami. (Což je mimochodem způsob, jak by veřejná správa měla digitální produkty správně vyvíjet!) Můžeme oprávněně protestovat, že by takhle důležité systémy neměly vznikat na koleně v šibeničních termínech – ale v tomto příběhu už Cermat není viníkem, nýbrž obětí systému.

V tuto chvíli ještě není jasné, jestli nová aplikace úspěšně vyřídí oněch zhruba 120 tisíc přihlášek, které stát letos očekával. Pokud se to stane, bude navzdory drobnému zpoždění na startu ve stávajících podmínkách nikoliv selháním, ale úspěchem hodným následování.

Tomáš Znamenáček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít