Závěry, které výzkum přinesl, nejsou nikterak překvapivé: problematika vykořisťování a přetěžování zdravotníků a zdravotnic v Česku je problém, o kterém všichni vědí. Řešit ho však nechce nikdo.

Přehrát

00:00 / 00:00

Apolena Rychlíková: Na čem stojí „zázračné české zdravotnictví“? Na nebezpečném přetěžování zdravotnického personálu

A to i přesto, že nadměrná zátěž, kterou lidé ve zdravotnictví trpí, může kromě fyzického a duševního zdraví lékařů, sester nebo sanitářů přímo ohrožovat kvalitu samotné péče pro pacienty a pacientky nemocnic.

O českém zdravotnictví se dlouhodobě mluví jako o jednom z nejlepších v Evropě. Jenže příběh o tom, jak coby pacienti dostáváme v českých nemocnicích „za málo peněz hodně muziky“, je jen jednou stranou mince.

Tou druhou je realita pracovních i mzdových podmínek, která se k práci ve zdravotnictví váže. A ta je už dlouhodobě naprosto tristní.

Investice jako cesta ke změně

Výzkum Mladých lékařů ukázal, že práce, kterou lékaři a lékařky vykonávají, je daleko za zákonnou normou. Jenom průměrná doba služby je celých 26 hodin. Pro většinu lékařů je tedy běžné, aby v práci trávili více než jeden celý den.

A to v práci, která vyžaduje maximální soustředění, empatický přístup, klidné rozhodování a psychickou stabilitu. Na řadě pracovišť navíc musí lékaři a lékařky sloužit tzv. celovíkendové služby, což je kontinuální služba jednoho lékaře o víkendu od pátečního rána do pondělního poledne.

A jak jsou na tom lékaři s přesčasy? Průměrný počet přesčasů uváděný lékaři dosahoval 77 hodin měsíčně. Zdravotnický personál je pro charakter vykonávaného povolání vyňat ze zákoníku práce a má řadu výjimek.

Zatímco obecně platí, že pracovat byste měli 40 hodin týdně a ročně by váš zaměstnavatel neměl žádat víc než 150 hodin přesčasů, u lidí, kteří pracují ve zdravotnictví, je to ale jinak.

Po dohodě je možné žádat dalších 256 hodin navíc. To dělá celkem 416 hodin přesčasů ročně. Paradoxní je, že tento objem řada lidí v našem zdravotnictví vyčerpá už během čtvrt roku.

Výzkum pak dokládá, že vedení nemocnic to nikterak neřeší a naopak na tento „zaběhnutý“ systém ještě spoléhá a po zdravotnících ho implicitně vyžaduje.

Nadměrný tlak, nedostatečné finanční ohodnocení, neustálý pohyb na hraně ilegality, absence kvalifikovaného personálu, nároky spojené s výkonem lékařské nebo sesterské praxe.

To jsou důvody, proč se někteří lékaři nebo sestry nakonec rozhodnou odejít do zahraničí, typicky do Německa, kde mají za méně práce důstojnější podmínky. Je to alarmující.

V Česku jsme si zvykli, že úroveň zdravotnické péče je vždy nějaká, vždy kvalitní. Politici ale ignorují, co je v pozadí.

Nebezpečné přetěžování personálu, jistá samozřejmost, se kterou ke zdravotnictví u nás odpovědní politici po celé zemi přistupují, neschopnost vidět lékaře nebo sestry také jako lidi, kteří prostě potřebují adekvátní prostor pro výkon své práce a také čas, kdy mohou odpočívat, být se svými rodinami, vypnout.

Systém veřejného zdravotnictví tak, jak je aktuálně nastavený, funguje jen díky nadměrné přesčasové práci zdravotnického personálu.

Cestou ke změně ale rozhodně není postupná privatizace zdravotnictví, ale naopak co největší investice do tohoto odvětví a do lidí, kteří v něm pracují.

Slušně vydělat by si snad lékaři, sestry nebo sanitáři měli moci i bez nekonečných přesčasů a práce na hraně zákoníku práce i osobního vyčerpání. Dnes to ale, jak ukazují data, nejde. Špatně je to na všechny strany.

Autorka je publicistka a dokumentaristka.

Apolena Rychlíková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít