Novopečený francouzský prezident spojil svou volební kampaň s názorem, že Evropská unie je projekt v zásadě dobrý. Takový, jemuž jako by do vínku byla dána možnost vyrovnat se s výzvami, jejichž velikost přesahuje i možnosti států, které byly v historii zvyklé být světovými mocnostmi.

Stejně tak by půl miliardová unie Evropanů se svým obrovským volným trhem, součtem vojenské síly svých členů i produkcí zákonitě měla budit respekt v očích velkých hráčů mezinárodní politiky – Číny, Ruska i Spojených států. S tím je možné souhlasit.

Ovšem minulý odstavec věnovaný možnostem Evropské unie byl záměrně plný podmiňovacího způsobu. Souhlasím totiž i s druhou částí Macronovy úvahy, kterou pronesl v předvolební kampani. A zopakoval ji i po svém zvolení. A to, že „nefunkčnost Evropské unie není udržitelná".

Všechen potenciál, který teoreticky plyne z výhody mírového spojení evropských států, se totiž v minulých letech příliš často promrhal. Těžkopádnost a nefunkčnost evropské unie plyne z neschopnosti členských států chovat se konstruktivně, shodnout se, případně dohody dodržet.

Macronův recept zní více unie, více integrace, větší spolupráce v rámci zemí eurozóny. Tedy další pokračování směrem k Evropské unii více rychlostí. Skupině zemí platících jednou měnou by Macron rád nadělil vlastní rozpočet, ministra financí i parlament.

V tomto ohledu bude zajímavé sledovat, zdali se Macronovi podaří překonat dosavadní německý odpor k čemukoliv, co by jen vzdáleně přesahovalo jiný mechanismus přerozdělování než kohezní fondy.

Debata o postavení ČR v EU

Z hlediska migrační politiky hodlá Macron rozlišovat mezi ekonomickými imigranty a uprchlíky politickými. Ti první to z hlediska jeho plánu budou mít mnohem těžší, v otázce těch druhých je prý nový šéf Elysejského paláce zajedno s dosavadním postojem německé kancléřky.

Nu a v neposlední řadě zde máme otázku liberální demokracie, která podle Macronových předvolebních vyjádření pokulhává v Maďarsku a Polsku. A do tří měsíců od zvolení prý takovému chování učiní zadost. Mluví se dokonce o článku sedm Lisabonské smlouvy, tedy pozastavení hlasovacího práva členské země.

Není žádné tajemství pro toho, kdo sleduje vyjádření politiků v takzvaných starých členských zemích, kdo že má být viníkem neakceschopnosti Evropské unie. Vina se víc než často hází na údajně nesolidární nové členské země, především ty z visegrádské čtyřky. S argumentem, že jsou evropské, jen když přijde na evropské fondy, s migrací ale pomoci nechtějí.

Stejně tak, když se mluví o migraci, často se mluví o lidech z takzvaného „východu". Eufemisticky se mluví o sociálním dumpingu. Odpor k východoevropským pracovníkům a přistěhovalcům hrál svou roli při kampani o brexitu, stejně jako ve francouzských prezidentských volbách. A i sociálnímu dumpingu chce Macron udělat přítrž.

Text je převzatý z Českého rozhlasu Plus

Jsou státy, které jsou si nemilé a často nespravedlivé situace vědomé. Nemilé kvůli generalizaci a nespravedlivé proto, že existují státy, které vše odkývají, ale pak své sliby neplní. Oproti nim třeba jasná pozice zemí Visegrádu v otázce migrace je sice co do upřímnosti lepší, ale bohužel vypadá hůř.

A tak například slovenský premiér Robert Fico stále častěji opakuje, že je pro něj V4 důležitá, ale EU důležitější. Jeho bulharský protějšek Bojko Borisov se už minulý rok zapřísahal, že solidarita nemůže být jednosměrná a jeho země tak pomůže zemím nejbohatch států s migrací.

Je načase započít seriózní debatu o postavení a budoucnosti České republiky v Evropské unii. Nikoliv ve smyslu nasliněného prstu korouhvičky ve větru. Nikoliv poraženecky přijímat vše, co mocnější a bohatší řeknou.

Je třeba debatovat, zdali je unie víc než zdroj financí z evropských fondů, jestli je přijmutí eura otázka politická více než ekonomická, jestli být v centru nebo na periferii a zdali manévrovat směrem k centru nebo periferii unijního spolku. A na jednu z variant se připravit.

Thomas Kulidakis Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít