A od nového vehementního šéfa sociálních demokratů Miloše Zemana se čekalo luxování komunistického elektorátu. Což asi bylo v úmyslu, ale nakonec se to přece moc nedařilo.

A dokonce právě Zemanova premiérská éra opoziční smlouvy mohla mít vliv na následný historicky nejlepší polistopadový výsledku KSČM – ve volbách roku 2002 totiž získala osmnáct a půl procenta.

Za čtyři roky zase spadla na svoji běžnou úroveň lehce nad deseti procenty, ale předsedu Miroslava Grebeníčka tehdy poprvé pozval na povolební debatu prezident Václav Klaus, čímž do té doby Václavem Havlem ignorovanou KSČM de facto pevněji legitimoval.

A veřejnost se stavem věcí, tedy trvalou přítomností strany v politice, v podstatě smířila, na prognózy komunistického soumraku se pozapomínalo a sláblo i volání po aspoň vypuštění dráždivého slova komunismus z názvu.

Hvězdný moment s ANO

Po dalších letech nenápadného přežívání pak přišel dokonce druhý hvězdný moment, který KSČM dopřál v létě 2018 Andrej Babiš (ANO) uzavřenou smlouvou o podpoře menšinové vlády. Blíž moci komunisté od roku 1989 nikdy nebyli.

Ale příliš z toho nevytěžili – aspoň viditelně. Tu a tam jim Babiš v něčem vyšel vstříc, ale lidově řečeno jen „odsud posud“.

A sestup tak jako po oněch rekordních osmnácti procentech přišel i nyní, mohutný a dost možná fatální. Po skoro dvaatřiceti letech od konce komunistického monopolu je strana mimo sněmovnu a ani ne těsně, ale s bídným výsledkem pod čtyřmi procenty.

Což musí řada občanů vnímat jako satisfakci. Sice značně opožděnou, ale přece jen přišedší.

Příčiny úplného vytěsnění KSČM z parlamentu (nemá totiž také ani jednoho senátora), se samozřejmě ještě budou hloubkově analyzovat. Ale leccos je už dnes zřetelné.

Vedle účtu za nepřímý podíl na moci, kterou se přitom voliči rozhodli Andreji Babišovi odejmout, je to jistě předlouhá éra zpohodlnělého předsedy Vojtěcha Filipa a pak hlavně evidentní zatuhlost podstatné části voličské základny i širšího vedení. Reprezentovaného jménem jedničky na pražské kandidátce Marty Semelové.

Převzato z Plusu

Po debaklu už padají hlavy. Ale těžko se něco změní tak, aby KSČM mohla vážně pomýšlet za čtyři roky na návrat.

A spíš to s ní – abychom nebyli tak vážní – bude jako v oné dávné anekdotě, kde se pro desítkách let umělé hibernace probuzený Gustáv Husák vyptává zvědavě právě na komunisty. Ale nikdo není schopen odpovědět. Až se jeden plácne do čela: „Aha, vy myslíte ty v Tatrách, v rezervaci! Ale ty asi neuvidíte, jsou hrozně plachý!“

Pravda, čeští a moravští komunisté už vcelku brzy po listopadu zrovna plaší nebyli. A vycházelo jim to, občas jim dokonce někdo nadbíhal. Jak ovšem vidno, všeho do času.

Autor je komentátor Českého rozhlasu

Ondřej Konrád Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít