Když po vítězství marockého týmu nad Belgií vyšli jeho fanoušci slavit, záleželo na tom, ve které zemi se to odehrálo. V Rabatu oslavovali zpěvem, tancem a troubením.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Fingerland: Fotbalové fanouškovství jako test loajality

Ovšem někteří maročtí fanoušci v Belgii a Nizozemsku vtrhli do ulic, převraceli popelnice, zapalovali auta a vyvolávali potyčky s policií. Trochu to připomínalo nedávné divoké protesty proti covidovým opatřením tamtéž.

Kdo je pravý Belgičan

To ale nebyla jediná potíž. Tou druhou byla skutečnost, že to byli lidé, kteří se sami v Belgii – nebo Nizozemsku – narodili, ale nadále fandí zemi, z níž pocházejí jejich předci. Někdy jsou dokonce Belgičany a Nizozemci už ve třetí nebo čtvrté generaci. Neboli těmi Belgičany a Nizozemci zatím tak docela nejsou.

Sociologové to vysvětlují problémem generace, která zůstala vězet mezi oběma identitami. Už nepatří do staré vlasti, kterou nezná a často si o ní dělá zkreslené představy, a navíc ani Maroko nezůstalo stejné. A současně tito lidé nezakořenili v nové vlasti. Sami ji odmítají nebo nenacházejí na druhé straně dostatek porozumění – o tom, co je prvotní, se vedou obsáhlé odborné i dojmologické debaty.

Tato druhá, někdy i třetí a čtvrtá generace, zejména pokud se jedná o mladé muže, zůstává zablokovaná v situaci, ze které je těžké se dostat. Trpí horší kvalifikací, jsou častěji nezaměstnaní, chudí nebo ve vězení, nemají pocit ocenění ze strany většiny. Ocitají se ve dvojím odcizení – od předchozí generace přistěhovalců, jejíž identita je jistější, a současně jsou odděleni od svých současníků z „domorodé“ populace, s nimiž se jim nepodařilo splynout.

Je tu ovšem rozdíl i mezi Belgií a Nizozemskem, jakkoli jde o podobně velké sousední země. V Belgii nastal problém s velmi slabou identitou, kterou mohla nová vlast nabídnout. Přistěhovalci a jejich potomci navíc byli často povzbuzováni, aby si ponechali původní identitu a tak obohatili mozaiku stávající společnosti, už tak rozdělené mezi vlámskou, valonskou a německojazyčnou část.

Část přistěhovalců také přišla na přímé pozvání valonských úřadů, které nechtěly, aby uprázdněné byty nebo pracovní místa zaplnili Vlámové, a dávali přednost frankofonním Severoafričanům. Belgie přitom neměla nikdy kolonie v těchto ani jiných muslimských oblastech.

Čas na sebezpyt

V Nizozemsku byl často problém opačný. Identita, do které měli přistěhovalci a jejich potomci vrůst, byla silná a v tamní společnosti v určitý okamžik velká část společnosti začala mluvit o tom, že specificky přistěhovalci z Maroka a Turecka, kteří tvoří největší část muslimské komunity, nejsou ochotní nebo schopní přijmout nizozemské zvyklosti.

Sama nizozemská společnost byla přitom dlouhodobě zvyklá na menšiny, a dokonce měla kolonie v islamizované jihovýchodní Asii.

Covidových nepokojů, a stejně tak nyní příliš bujarých fotbalových oslav, se zúčastnil jen zlomek z několika set tisíc lidí, kteří patří k marocké komunitě. Tyto nepokoje – vlastně demonstrace pocitu cizinectví v rodné zemi – byly ovšem příliš velké na to, aby si jich tamní společnost nevšimla.

Autor je komentátor Českého rozhlasu.

Jan Fingerland Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít