Čísla mi připomněla větu z poslední esejistické knihy Milana Kundery: Dějiny jsou nudné, protože se opakují. Podobné rozporuplné emoce jako po zveřejnění průzkumů jsem zažil na počátku 50. let minulého století, kdy někteří věřící lidé měli doma obraz Ježíše a při oslavách si na okna vylepovali nadšeně plakáty s Josifem Stalinem a Klementem Gottwaldem, kteří jim bourali a ničili kostely, kláštery a zavírali, mučili a vraždili kněze, biskupy a kardinála.

Podobně dnes fandům pana Babiše nevadí jeho střet zájmů, jednání, která vyšetřuje policie i evropské orgány či hrubé zasahování do obsahu médií, jako na prezidentovi jim nevadí jeho pokus o nedodržování ústavy a soustavné znevažování justice, i když jde o demontáž parlamentní demokracie.

V neděli v Pekingu dokonce Miloš Zeman prohlásil při setkání s Vladimírem Putinem, že novináři by se měli likvidovat. Takový výrok nelze brát doslova, ale o to je to horší, když se prezident podrobí zákonům entertainmentu.

Málo jsme křičeli

Text je převzatý z Českého rozhlasu Plus

Můžeme si za to sami, protože neumíme zlu odporovat. Navíc tendence vidět v panu Babišovi hlavního čerta Belzebuba, z kterého se stala ikona zla, nám zabraňuje zahlédnout náš podíl na jeho čertovství. Kdybychom mu to nedovolili, nemohl by být takový, jaký je.

Přeci politické strany a jejich představitelé, kteří ho pomohli stvořit a podporovali jeho privatizační projekty za desátky pro jejich strany, ho nyní tvrdě kritizují a zapomněli, že on do politiky vstoupil právě proto, že už odmítal jim dál desátky platit. To několikrát přiznal velice zřetelně. Dnes má zřejmě vnitřně pocit, že si tyto desátky jen vybírá zpátky.

Podobně intelektuálové, když si chodil před lety stěžovat na média, Babišovi radili, ať si média koupí: on je poslechl a titíž intelektuálové mu jeho způsob zneužívání médií dnes vyčítají.

A i my novináři jsme měli ve svých médií mnohem tvrději trvat na reflexi svých výkonů, protože Babišovo zasahování do obsahu bylo zřejmé při každé zevrubné komparativní analýze témat před červencem 2014 a po nich, kdy musela odejít šéfredaktorka MF Dnes Sabina Slonková. Málo jsme křičeli.

Všichni jsme podobní Marku Přibilovi, jehož chování nyní vehementně odsuzujeme a nad odposlechy se rozhořčujeme: On taky nejprve sloužil panu Babišovi a teprve později se asi nechal zlákat nabídkou buď nějaké soukromé detektivní agentury, nebo přímo BIS. Jde o stejný model, který bychom mohli nazvat Přibilův syndrom. Pokud se ho nezbavíme a nepojmenujeme věci pravými jmény, nic se nemůže změnit.

Karel Hvížďala Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít