Končí hodování a oslavy masopustu, začíná postní období
Popeleční středa je pro věřící dnem, kdy začíná čtyřicetidenní období přísného půstu a zamyšlení nad pomíjivostí pozemského života. Lidé by ho podle tradice měli držet až do Velikonoc. Postupem času se ale podstata předvelikonočního rituálu začala vytrácet a půst v moderních dějinách začal nabývat nového významu.
S příchodem moderní církve se zmírnila obvyklá postní praxe na minimum. Tvrdý půst začal připadat pouze na dva dny - Popeleční středu a Velký pátek. Podle faráře a teologa Tomáše Halíka to mělo velký vliv na proměnu smyslu a hlavní podstatu hladovění.
„Nastal nový smysl pro půst a odříkání si jídla. Půst má pro mnohé lidi smysl zdravotní, estetický, stal se také formou politického protestu. Pro mnohé lidi, kteří se zabývají kreativitou, uměním, je také zdrojem k soustředění se k tomu podstatnému. Sekulární svět vlastně objevil velice hluboký a mnohotvárný smysl postu ve chvíli, kdy křesťané od klasické formy postu ustoupili.“
Dnes se tak k tradici obrací lidé, kteří mají smysl pro kulturu života a vidí jako důležité ozvláštnit si jednotlivá období v roce. Podle Halíka se jich ale v naší společnosti příliš nevyskytuje.
„Naprosté většiny naší společnosti se to příliš netýká. Nanejvýš se rádi účastní masopustního veselí a někdy neví, že masopust skončil, a pro sebeomezení moc smyslu nemají.“
Lidé si tak dnes s Popeleční středou vybaví především samotný akt udílení popelce na čelo věřících. Ten je vnímán jako symbol marnosti a pomíjivosti. Pro věřící je upomínkou na pomíjivost, na slova "pomni člověče, že jsi prach a v prach se obrátíš".
„Možná je to příležitost si uvědomit paradox lidské existence. Filozof Blaise Pascal vyzdvihl křesťanství jako náboženství paradoxu, které má oba dva póly lidské zkušenosti. Tím jedním je zkušenost lidské ubohosti, zranitelnosti, smrtelnosti. Tím druhým je ohromná důstojnost člověka jako obrazu božího. Právě o popeleční středě se díváme na člověka z té druhé perspektivy,“ říká Halík.
