Život v New Yorku už nikdy nebude stejný
V New Yorku vrcholí přípravy na pietní vzpomínku 11. září 2001. Oběti tehdejších teroristických útoků na místě připomene prezident Barack Obama i jeho předchůdce George W. Bush. Teroristické útoky zasáhly do života také Newyorčanům Owenovi a Suzanne.
Ground Zero je zatím pořád jedním velkým staveništěm. Horečnatě se finišuje na dokončení venkovního památníku, muzeum se otevře až příští rok. Pomalý postup rekonstrukce, která se navíc prodražuje, kritizuje kdekdo.
Výjimkou nejsou ani 44letý Owen a o dva roky mladší Suzanne – dva Newyorčané, pro které byly události před deseti lety skutečným přelomem v osobním životě. A nejenom pro ně.
„Pro lidi mé generace to byl zlomový moment. Když se zeptáte našich rodičů, kde byli ve chvíli atentátu na Kennedyho, budou si to pamatovat. Pro nás je takovým momentem 11. září 2001. Lidi staří jako já vám přesně řeknou, kde tenkrát byli a co dělali,“ myslí si Owen.
Posledních dvacet let strávil v armádě. V době útoků byl na základně v Jižní Koreji. „Korejský strážný volal: ,Pentagon! Hoří Pentagon!‘ Neměl jsem ani potuchy, o čem to mluví,“ vzpomíná. „Když jsem se dostal do kasáren, byli všichni vzhůru, přestože byla noc, a dívali se na televizi. Dorazil jsem přesně v okamžiku, kdy do budov Světového obchodního centra narazilo druhé letadlo.“
Owenovi se pak opravdu hodně změnil život. Po deseti letech je veterán. Bojoval v Aghánistánu i Iráku. Jeho přítelkyni Suzanne zastihly útoky přímo v New Yorku, a protože sloužila jako policistka na Manhattanu, prožila si je opravdu z první ruky.
„Přišli jsme do práce dřív a všude panoval zmatek. I na policejním okrsku. Lidé přicházeli, převlékli se do uniforem, pak zase zpátky do civilu. V prvních hodinách nikdo nevěděl, co máme dělat. Venku se vznášel prach a popel, vzduchem poletovaly ohořelé papíry. Nikdo nevěděl, odkud se vzaly,“ vypráví.
Trvalo celé hodiny, než se policie dokázala jakž takž vzpamatovat a plnit základní pořádkové služby. „Ten den jsme nepracovali na Manhattanu. Narychlo jsme zřídili základnu u paty Brooklynského mostu na druhé straně řeky. Pomáhali jsme dezorientovaným lidem, snažili se je nasměrovat,“ pokračuje Suzanne ve vyprávění.
„Museli jsme zavřít a hlídat stanice metra. Vlaky nejezdily a nechtěli jsme, aby se Newyorčané třeba snažili někam dostat pěšky po kolejích, kde by se mohli zranit. Veřejná doprava se ten den prostě zastavila a nic nefungovalo,“ popisuje.
Život už pak v New Yorku opravdu nikdy nebyl stejný jako dřív, hlavně pro policii. „Změnilo to život v New Yorku. Změnilo to naši práci. My na policii pořád čekáme, odkud přijde nový útok. Bude na metro? Zaútočí na nádraží? Přemýšlíme, co chránit a hlídat víc,“ dodává.
11. září 2001 Američanům přineslo také pocit sounáležitosti. Válečný veterán Owen ovšem s povzdechem konstatuje: „Bylo by moc hezké, kdybych mohl říct, že si Američané udrželi pocit solidarity a soudržnosti. Myslím však, že už to dnes není vůbec pravda. Drtivá většina Američanů zapomněla, jaké to tenkrát bylo.“
Ještěže je aspoň doma v New Yorku podle Owena znát, že si lidé na události staré 10 let dobře pamatují. „Tady to ještě velmi intenzivně a osobně prožívají. Proto taky říkám, že je New York tím nejvlastenečtějším městem v celé zemi,“ soudí. Vzhledem k tomu, že právě tohle město utrpělo při teroristických útocích nejvíc, není divu.
