Jak to bylo s Izraelem a Palestinou: po stopách nenávisti na Blízkém východě

Jeruzalém 13. října 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Už několikátým dnem pokračuje válka v Izraeli. Konflikt zažehl sobotní teroristický útok bojovníků Hamásu. Jaké jsou kořeny nenávisti jedněch k druhým? Jak hluboko do historie území Levanty se musíme vydat, abychom to pochopili?
Blízkovýchodních konfliktů je celá řada. Ten izraelsko-palestinský, který je jakousi podmnožinou širšího izraelsko-arabského konfliktu, je ve srovnání s ostatními konflikty relativně staršího data. Nejdou ale do středověku, starověku, biblických dob Koránu, jak se mnozí lidé domnívají. Jsou to většinou moderní nacionalistické, tedy politické konflikty.

U izraelsko-arabského, v tomto případě možná přesněji izraelsko-palestinského konfliktu, se mluví zhruba o době počátku Britského mandátu Palestina, což je období po první světové válce, kdy území dnešního Izraele a Palestiny spravovali Britové. V době takzvaného Britského mandátu Palestina došlo v roce 1920 k prvnímu náznaku politických nepokojů, potom znovu v roce 1929. V tomto ohledu se inspiruji izraelským historikem Cohenem, který uvádí rok 1929 jako bod nula, počátek izraelsko-palestinského konfliktu.

Co se v tu chvíli odehrává?
Právě v období Britského mandátu Palestina více krystalizují sionistická očekávání židovských nacionalistů, kteří přišli převážně z Evropy. Paralelně s tímto je reakcí lokální arabský, palestinský nacionalismus. To je zase velmi složité. Hlavní politickou moc měli samozřejmě Britové, ale britská koloniální politika využívala sporů mezi lokálními komunitami, aby je potom mohla snadněji kontrolovat a ovládat. Britové až potom, po druhé světové válce raději z této oblasti, kde už zuří konflikt, tehdy ještě občanský, odcházejí.

Po válce předávají Britové správu nad územím OSN. Jakou měrou přispěla druhá světová válka jako taková ke vzniku státu Izrael, který přišel nedlouho poté?
Osud Židů za druhé světové války a rozkrývání hrůz holocaustu – o kterém mimo jiné během druhé světové války řada západních politiků samozřejmě měla ponětí –, to vše přišlo spíš až po osvobození koncentračních táborů. Tragédie takových ohromných rozměrů byla samozřejmě obrovským faktorem. Svou roli pak hrálo i svědomí západních politiků, kteří si možná uvědomili, že během války nevystupovali na podporu Židů dostatečně silně, a že holocaust zlehčovali.

Plány s Palestinou

Izrael vzniká v květnu roku 1948 za poměrně dramatických okolností. V té době měl vzniknout i stát Palestina – proč nevznikl?
Nevznikl z toho důvodu, že země Ligy arabských států, které v OSN nepodporovaly rozdělení Palestiny na arabský a židovský stát, daly najevo, že v případě skutečného vyhlášení nezávislosti Izraele na tento nově vzniknuvší stát zaútočí. K tomu také došlo. Další politické dění se už neodvíjelo od plánů OSN, ale spíše od vývoje válečných událostí, které proběhly během izraelské války za nezávislost v letech 1948 až 1949, a které skončily tím, že Izrael obsadil větší území, než mu plán OSN určoval. Arabský stát tedy vůbec nevznikl. Byla zde dvě území ve správě arabských zemí – Pásmo Gazy, spravované Egyptem, a Západní břeh Jordánu, spravovaný Jordánským královstvím. Město Jeruzalém pak mělo podle plánu OSN mít speciální status, a pro svoji náboženskou rozmanitost tak nemělo spadat nikam. To také nebylo naplněno. Jeruzalém skončil rozdělený na dvě poměrně hermeticky oddělené poloviny, mezi Jordánsko a Izrael, a tak tomu bylo až do šestidenní války v roce 1967.

Rok 1967 je mnohými historiky považovaný za jeden z mezníků vzájemných vztahů mezi Palestinci a Izraelci.  V důsledku šestidenní války Izrael mimo jiné získává východní Jeruzalém a Západní břeh, tedy území Jordánska, a také Pásmo Gazy, které patřilo Egyptu…?
S tím souvisí většina faktorů současného izraelsko-palestinského konfliktu, které se týkají osudu Pásma Gazy a Západního břehu. Někteří radikálové si možná představují Palestinu v celku, zahrnující i Izrael, ale asi jsou většinou realističtí. Vědí totiž, že je to izraelské území, a že Izrael na žádné další územní kompromisy nepřistoupí.

Od roku 1967 se jedná hlavně o osud Západního břehu, Pásma Gazy, a východního Jeruzaléma. Krystalizují různé koncepce, co bude Izrael s těmito územími dělat. Tehdy jsou u moci levicové vlády – Strana práce, a nikoli izraelská politická pravice, která zahájí tu velmi kontroverzní politiku civilního osidlování, čímž dává najevo, že Izrael chce anektovat a civilně osídlit – minimálně tehdy – některé části okupovaných území. Tato osadnická politika se týkala hlavně území Západního břehu, a pak se maximalizovala.

V té době už existuje Organizace pro osvobození Palestiny, sdružení několika mnohdy guerillových skupin, které by se chtěly zasadit o vznik Palestiny. Tou nejdůležitější je Fatah, s níž si spojujeme jméno Jásira Arafata. Nicméně není jediná…?
To je určitě dobrá poznámka. Fatah tehdy nebyl jediný. Byl samozřejmě dominantní, ale pak tam určitou dobu působily třeba Lidová fronta pro osvobození Palestiny, nebo Demokratická fronta pro osvobození Palestiny. Ty byly velmi radikálně levicové, zatímco Fatah tvořili spíše pragmatičtí palestinští nacionalisté.

U těchto dvou front, které jsem zmiňoval, byl velmi významný vliv studené války, Sovětského svazu, případně Číny, maoismu, trockismu. Svou roli hrála i materiální podpora, třeba ze strany Sovětského svazu.

Fatah vs. Hamás

Fatah dnes ovládá Západní břeh, Hamás Pásmo Gazy.  Hamás je mnohonásobně radikálnější než Fatah, navíc se nemají moc v oblibě. Hamás vznikl v 80. letech odloučením od egyptského islamistického Muslimského bratrstva. Na tomto je vidět egyptský vliv v Gaze…?
Určitě, ale je to ještě trošku složitější. Hamás tehdy navazoval na aktivity palestinské odnože Muslimského bratrstva, a kořeny Muslimského bratrstva jsou skutečně v Egyptě. To je právě zajímavé, protože v té době je z izraelského pohledu nepřítelem číslo jedna Fatah v čele s Arafatem. Zase v duchu logiky studené války – Izraelci začali podporovat různé organizace, které šly proti sovětským zájmům. A politický islám byl velkým odpůrcem komunismu. Fatah nebyl přímo prodlouženou rukou Sovětského svazu, ale rozhodně k nim neměl úplně daleko. Je tady zas logika rozděl a panuj. Američané, v tomto případě Izraelci, začínají využívat politického islámu k tomu, aby narušili hegemonii prosovětských, nacionalistických, antizápadních osvobozeneckých skupin, což právě Fatah byl.

Nechci tvrdit, že byl Hamás stvořen Izraelci, ale v duchu studené války Západ, Izrael, Spojené státy i Velká Británie podporovali na mnoha místech světa islamisty, včetně tch radikálních. Některé frakce, které se inspirovaly egyptským Muslimským bratrstvem, se velmi zradikalizovaly. Některé ne, ale Hamás je skutečně příkladem velké radikalizace lokální frakce Muslimského bratrstva.

Hamás vzniká v době první intifády a velmi úzce se k izraelsko-palestinskému konfliktu váže, neb nebyla jenom jedna…?
První intifáda začala v roce 1987. Byla reakcí na izraelskou okupaci, izraelskou vojenskou správu, a na výstavbu osad. Její epicentrum bylo opět v Pásmu Gazy, které bylo izraelskou okupační politikou zasaženo nejvíc. Na druhou stranu Pásmo Gazy bylo tradičně daleko chudší než Západní břeh, a to jednak kvůli izolovaným rozměrům a jednak proto, že zde bylo obrovské množství uprchlíků, kteří se sem dostali po roce 1948. Jejich potomci ostatně dodnes tvoří velmi výrazné procento populace Pásma Gazy.

Pak se intifáda rozšířila i na Západní břeh, jehož charakter je zase trochu jiný. Západní břeh má – na rozdíl od Gazy, která víc inklinuje k Egyptu – politicky, i kulturně blíže k Jordánsku. Má také určitě lepší hospodářskou situaci, protože není zdaleka tolik izolovaný. Je zde celá řada velkých palestinských měst, různá svatá místa. Vždycky udržovali kontakt s Jordánskem, i vzhledem k délce hranice a podobně.

V roce 1993 první intifáda končí smírem mezi Jásirem Arafatem a izraelským premiérem Jicchakem Rabinem, a vzniká Palestinská samospráva. V 90. letech se nabízí slibný mírový proces mezi oběma stranami. Jenže ho přeruší intifáda číslo dva.
Druhá intifáda je datována od roku 2000, a je palestinskou reakcí na stagnaci mírového procesu. Vztahována je ale i k některým ne úplně diplomatickým přístupům Jásira Arafata. Je také pravda, že už pět let před vypuknutím druhé intifády došlo i na izraelské straně v roce 1995 k atentátu na premiéra Jicchaka Rabina, který byl hlavním architektem mírového procesu, a hlavně jeho výraznou politickou tváří. Právě Rabin se setkal s Arafatem u Bílého domu v roce 1993, kde si s ním potřásl rukou. Byl schopen s ním komunikovat, a to samozřejmě velmi iritovalo jak radikální islamisty v rámci hnutí Hamás, tak i židovské extremisty, navázané právě na určitou část židovských osadníků.

Po Rabinově smrti ztratil mírový proces velmi důležitého zastánce. Na jeho místo na krátkou dobu nastoupil Šimon Peres, ale ten se potom dopustil několika politických chyb. Záhy se tak izraelským premiérem poprvé stává Benjamin Netanjahu. Do té doby se účastnil demonstrací proti mírovému procesu v čele strany Likud, právě po boku různých tehdejších extremistů, které vedly k delegitimizaci Rabina, a v podstatě i k jeho smrti. Netanjahu tedy na mírových aktivitách Izraeli velmi ubere plyn. Mírový proces v druhé polovině 90. let výrazně skřípe, a navíc Hamás opět stupňuje kampaň sebevražedných atentátů. Vše se pak projevuje na tom, že mírový proces ztrácí podporu na obou stranách. Osady zůstávají na svých místech, ba naopak se ještě víc rozrůstají. Intifáda tak byla vyvrcholením skepse na palestinské straně.

Jako přelomový bod je uváděná návštěva tehdy opozičního politika Ariela Šarona z Likudu na Chrámové hoře, která poukázala na její náboženský význam. Byl jsem tehdy necelý rok na Hebrejské univerzitě a v té době skutečně často docházelo k sebevražedným atentátům ze strany Hamásu. Bydlel jsem na kopci vedle univerzity a občas byly z města slyšet výbuchy. Hned vedle univerzity byla jedna z velkých nemocnic, kam okamžitě přijíždělo obrovské množství sanitek. Bylo to velmi deprimující. Těsně předtím, v létě 2002, kdy už ani neprobíhala výuka, jsem se úplně těsně vyhnul útoku Hamásu přímo na univerzitě. Tehdy to nebyl sebevražedný atentátník, ale šlo o nějakou na dálku odpálenou výbušninu. Byl jsem asi pět minut od menzy. V ten okamžik došlo k výbuchu, který zabil osm lidí, a spoustu lidí zmrzačil. To byla moje brutální, osobní zkušenost.

Všímáte si paralely mezi druhou intifádou a tím, co se děje teď? Záminkou pro to, aby proběhl teroristický útok, byla mimo jiné politika Izraele vůči Chrámové hoře, která je důležitá jak pro Židy, tak pro palestinské Araby.
Určitě, Hamás to propagandisticky využívá. Když se podíváte na symboliku radikálního křídla Hamásu, všude najdete zlatou kopuli Skalního chrámu, který je poblíž mešity Al-Aksá. Z Chrámové hory se stal nábožensko-politický propagandistický předmět. Pro religiózní Židy, ale taky pro fundamentalistické Židy, i pro židovské extremisty z řad osadníků to byl zase úplně jiný teologický význam, a tak toho využívají. Chrámová hora v Jeruzalémě je skutečně konfliktním prostředím. Je to bod, který je zneužívaný skupinami na obou stranách k jejich aktuálním politickým cílům.

Palestina jako šachová figurka Íránu?

Jakou roli může v současném konfliktu hrát Írán? Mluví se o tom, že bojovníky Hamásu trénuje.
Íránská vazba na konflikt rozhodně není zanedbatelná a nechci ji zlehčovat, ale na druhou stranu to není jenom čistě íránská hra. Palestinské skupiny – hlavně islamistické nebo radikálně islamistické typu Hamás, a možná ještě více Islámský džihád – podporuje někdy více, někdy méně. Zároveň je potřeba si uvědomit, že Írán je šíitská teokratická republika. Palestinci jsou sunnité. Jsou tu tedy teologické rozdíly, které ale samozřejmě mohou být překonány nějakými shodnými politickými postoji, třeba vůči Izraeli a podobně. Zase je to do určité míry zneužívání náboženství k politickým účelům, ale rozhodně bych z Hamásu nedělal šachovou figurku Íránu. Samozřejmě se to v čase vyvíjí, ale spíš bych tuto teroristickou operaci považoval za daleko víc autonomní akci Hamásu, než že by to bylo iniciováno čistě Íránem. Mohly proběhnout nějaké konzultace, nějaká pomoc, podpora a podobně. Ať vezmeme i tu geografickou vzdálenost – co chtěl Írán do Gazy dostat, se vždy podařilo dopravit a naopak.

Protože Izrael kontroluje přístav i checkpointy, vzdušný prostor, pozemní…?
Ano, ale i přesto se to tam nějakým způsobem dostane. V omezeném počtu pořád fungují tunely, pašování, a to z různých stran – z Egypta, může to být i z moře. Když během sobotní teroristické operace mohlo dojít k takovému překvapení Izraelců, je samozřejmě dost zjevné, že se tam větší počet zbraní odněkud mohl dostat.

Možná pomohl Hizballáh?
Ano, ale Hizballáh operuje několik set kilometrů na sever, v jižní části Libanonu. Hizballáh se mimo jiné třeba i podílí na pašování drog do Izraele a podobně. Mohly se tam tedy dostat zbraně, ale úplně bych to nepřeceňoval. Přece jenom izraelská kontrola zabezpečení v mnoha ohledech fungují. To, co se v Pásmu Gazy odehrálo, je podle mě souhrou několika slabin, které radikální křídlo Hamásu dokázalo velmi účinně využít.

Pokusím se to velmi zjednodušit a prosím, klidně mě opravujte. Cítím tam nenávist, kterou jsme se ve dvou rovinách pokusili popsat. Jednak jde o území, a jednak Palestinci s Izraelci stále bojují o to, kdo kde bude žít a co má komu patřit. Druhá rovina je teologická, jde o střet dvou náboženství. Do toho se ještě vlévají externí vlivy, mluvili jsme o Íránu, o Egyptu. Jsou zde mocnosti, které militantní islamistické organizace i podporují, aby bojovaly právě proti Izraeli. Ať už je to ze základny Hizballáhu, ať už je to z Pásma Gazy… Náboženská role přesahuje tu územní, nebo ne?
Mám za to, že je pořád možné konflikt označit za politický a nacionalistický. Je také potřeba se dívat na specifickou roli náboženství. V politickém konfliktu vytváří roli, určité identity, a je to tak dodnes. Podívejme se na konflikt v Severním Irsku v 70., 80. letech, který vykazuje určité společné znaky s izraelsko-palestinským konfliktem. To ale není žádný náboženský konflikt. Náboženství je jako identita, která zároveň ukazuje na vaši politickou identitu. Skutečně to tedy není náboženský konflikt, ale zároveň je možné říct, že náboženství hraje v těchto konfliktech velmi důležitou identitární roli.

V podcastu byly využity zvuky z BBC a youtubových kanálů CNN-News18, The Telegraph, The independent, Guardian News, Hindustan Times, British Movietone a Israel.