Zlatokopem uprostřed hniloby: hladoví Venezuelané hledají poklad v řece plné odpadků
Odvrátit tvář od dusivého zápachu, který zvedá žaludek, a prosít v rukách říční dno. Nezableskl se tam prstýnek? Náušnice? Cokoli, co by pomohlo přežit další den? Další z odvrácených stran života v ekonomicky zubožené Venezuele popsala tento týden agentura AP.
Ángelu Villanuevovi je 26 let. Možná mladý, ale ví svoje: když zkouší štěstí pod smrdutou hladinou Guaire a nedočkavě vyhlíží jakýkoli třpytivý záblesk mezi prsty, nezapomíná čas od času švihnout očima na obzor.
Kolem hor za Caracasem se sbírají temné mraky, které se každou chvíli mohou protrhnout a zalít svým obsahem krajinu, včetně Guaire. Jakmile řeka zmohutní, má Ángel jen pár minut na to, aby se dostal do bezpečí, než ho silný proud strhne - a možná i odnese za záhubou.
Pošlete nám léky, zaplatíme diamanty a zlatem, prosila Venezuela zkoprnělé farmaceutické firmy
Číst článek
„Pracovat v Guaire není lehké,“ krčí Ángel rameny. „Když (řeka) dává, tak dává. Když bere, vezme si váš život.“
Otevřená stoka
Asi 70 kilometrů dlouhá Guaire při svém průtoku venezuelskou metropolí pohltí mnohé z odpadků a výměšků Caracasu. Její vody se tak mění na hnilobou páchnoucí a místy jedovatou stoku.
Jenže i odpadky někdy skrývají poklad: třeba cennou minci, prstýnek nebo úlomek náušnice, který lidem s větším životním štěstím propadl umyvadlem do neznáma.
A tak se ti méně šťastní brodí špinavým korytem Guaire a donekonečna ho pročesávají, aby se pokusili uživit sebe i svoje rodiny. Většinou jsou to mladí chlapci a muži, často do půli těla svlečení, a když se shýbají k vodě, která na ně šplíchá, zdálky to může vypadat, že si jen bezstarostně hrají. Jenže nic není dál od pravdy.
Snímky zoufalých Venezuelanů, kteří se přehrabují v odpadkových kontejnerech ve snaze najít poživatelné jídlo, jsou dnes obrazem bídy kdysi dobře zaopatřené Venezuely, píše agentura AP - a jedním dechem dodává, že „zlatokopové“ na březích Guaire jsou podobným, jen ne tak známým symbolem.
Odhadem tři čtvrtiny Venezuelanů, zjistil nedávný průzkum citovaný AP, v uplynulém roce výrazně zhubly - v průměru o 8,7 kilogramu.
Stejně jako samotná Guaire. „Guaire byla otevřenou stokou, co si jen vzpomínám. Teď se ale každopádně zdá, že tím zároveň odráží hloubku a rozsah beznaděje, kterou tahle krize rozpoutala,“ řekl AP rodák z Caracasu a profesor latinskoamerické historie na New York University Alejandro Velasco.
Od deseti k pěti
Daň, kterou si na Venezuele vybírá chávismus, je čím dál nemilosrdnější. Zesnulá tvář „socialismu pro 21. století“ Hugo Chávez sice sliboval světlejší zítřky a spolu s nimi i čistou Guaire, v níž - jak se kdysi v televizi zapřísahal - půjde brzy bezstarostně plavat.
Ovšem nedožil se toho ani on, ani Venezuela. Co se ekonomiky týče, věci jdou od deseti k pěti. A Guaire? 300milionová půjčka, kterou na její záchranu dala Meziamerická rozvojová banka, se na kvalitě vody stěží projevila, přičemž k věci mlčí jak venezuelská vláda, tak zástupci banky. Jak píše AP, nad Guaire se i letos vznáší štiplavý odér - místy páchnoucí po splašcích, místy po sžíravých chemikáliích.
Ptejte se Severokorejce: Vyhrála by KLDR válku? Zahrajte si na mrtvolu s prázdným břichem
Číst článek
A mezi vlnami nepříjemného zápachu se skoro každý den proplétá Ángel Villanueva. Doma na něj spoléhá otec, bývalý voják v důchodu, a v hlavě se úporně drží vzpomínka na matku: než zemřela na mrtvici, opakovala synovi, že musí jít na vysokou.
Místo toho se Ángel dlouho potácel od jedné mizerně placené práce k druhé, než díky kamarádovi před asi šesti měsíci zakotvil na nábřeží Guaire. Hned první den „zlatokopectví“ mu vynesl 20 dolarů - snad štěstí začátečníka, ale bylo hotovo. Jednoho dne, sní Ángel, si za hranicemi Venezuely najde lepší práci. Do té doby musí stačit nebezpečné a páchnoucí vody Guaire.