Ukrajinský anesteziolog: Mezi směnami nemohu žít normální život. Nouzový stav mám ale nejraději
Maksym Žarikov z ukrajinského Charkova působí v nemocnici v Kosťantynivce na východě země. Šestadvacetiletý člen Lékařů bez hranic do rodného města jezdí jen příležitostně, pracuje téměř neustále. To je pro něj nejtěžší: „Po konci směny nemůžu jít domů a nemůžu na práci přestat myslet.“ V rozhovoru pro server iROZHLAS přibližuje fungování lékařů ve válečných podmínkách, popisuje, jak probíhá triáž a mluví o tom, co je na jeho práci nejlepší.
Co všechno musíte jako lékař ve válečné zóně umět? Zastáváte hlavně práci anesteziologa, nebo musíte být připraven na všechno?
Momentálně je Ukrajina s pomocí neziskových organizací velmi dobře připravená a máme dostatek zaměstnanců. Takže není potřeba, aby doktoři zastávali několik pozic – každý se zaměřuje jen na svoji specializaci. Když jste anesteziolog, tak děláte anestezie a neděláte třeba operace, protože ty dělá spousta jiných lékařů. Možná jich není úplné maximum, ale požadovaný počet ano.
Ukrajinští chirurgové operují ve světle baterek. Rusové podnikli už 703 útoků na zdravotnická zařízení
Číst článek
Jak si můžeme představit podmínky, ve kterých lékaři na Ukrajině pracují? Vybavují se mi fotky, kdy lékaři operovali ve sklepech jen s baterkami...
Posledních pár měsíců je Ukrajina na výpadky elektřiny zvyklá. Většina nemocnic, hlavně ta velmi důležitá oddělení, fungují na generátory. Většinu času baterky nepotřebujeme, ale máme jich spoustu v zásobách pro případ nouze.
Je pravda, že jsou teď výpadky elektřiny mnohem častější i v místech, kde pomáháme my. V mobilních klinikách je to stejné, možná i horší. Jezdí totiž do míst, kde není elektřina vůbec – a to nejen kvůli momentálním událostem. Elektřinu tam nemají už několik měsíců.
Víte přibližně, kolik lidí se vám podaří zachránit a kolika pomoct nemůžete?
Já sám to nevím, ale v nemocnici, kde pracuji já, v Kosťantynivce v Doněcké oblasti, náš tým chirurgů zvládl více než 300 operací v oddělení urgentního příjmu, které jsme otevřeli teprve nedávno. Myslím, že někdy v srpnu jsme měli asi 700 pacientů. Teď máme velmi důležitý tým – záchrannou službu. Převezli jsme více než 900 lidí za méně než půl roku.
Na scéně a za chodu
Nyní pracujete v mezinárodním prostředí, můžete se učit od kolegů z celého světa. Co vám předávají?
Samozřejmě, že se toho od nich můžeme naučit mnoho, ale obecně jsou protokoly ve zdravotnictví všude stejné. Co se ale liší, je práce ve válečných versus normálních podmínkách. Mezinárodní lékaři s mnoha zkušenostmi odvádí významnou práci nejen v běžných procesech, ale učí také Ukrajince.
Nechci říct, že se já sám neučím nic nového, ale většina věcí pro mě není nová. Každopádně vidím, že jiní ukrajinští lékaři v životě takové situace nezažili, dokonce ani nepomysleli na to, že je jednou zažijí. Na takové věci musíte být připravená, abyste odvedla dobrou práci.
Vy jste nějakou speciální přípravu podstoupil?
Ano, ale většina situací se odehrává na scéně, za chodu. Některé jsme měli i předtím, ale učíte se hlavně během procesu. Hodně. Každý den.
Zdeformovaný obličej, šrapnel v krku. ‚Vždy je to risk,‘ popisuje doktorka z ukrajinského evakuačního vlaku
Číst článek
Co pro vás bylo nejtěžší?
To, že po konci směny nemůžu jít domů a nemůžu na práci přestat myslet. To je první věc, co mě napadla. Že mezi směnami nemohu žít normální život. V práci taky vidíte jiné věci, mnohem víc zraněných lidí, kteří by zranění nebyli, kdyby tahle válka nebyla.
Ale oni jsou zranění. Není jednoduché vidět tolik těžce raněných lidí – někteří mají amputované ruce a musí s tím žít navždy.
Lékaři bez hranic jsou známí tím, že jsou ve válečných konfliktech nestranní a pomáhají všem. Stalo se vám někdy, že jste pomáhali i Rusům?
Z 90 procent ošetřujeme jen civilní obyvatele a těch, kteří jsou proruští, se na to neptáme. Ošetříme je tak jako tak. Není na nás, abychom je posuzovali podle toho, na čí straně jsou. My se o ně jen staráme.
I tisíc kilometrů
Je pomoc Lékařů bez hranic více systematická, nebo jsou časté i urgentní případy, kdy vám přivezou několik zraněných a vy musíte zvážit, které pacienty ošetříte jako první?
V nemocnicích existuje systém triáže: když máme více pacientů, než o které se v jednu chvíli dokážeme postarat, tak je vybíráme podle objektivních kritérií. Podle toho, kdo z nich dýchá, kdo z nich krvácí... Jinak je náš přístup systematický, máme tým doktorů, který se stará o základní zdravotní péči, poté sekundární zdravotní péči.
Tam patří lidé, kteří musí být hospitalizovaní nebo potřebují operaci. Pak máme psychology a taky záchranný systém, který pomáhá převážet lidi. Máme zdravotnický vlak, který je na Ukrajině úplně něco nového. Přepravuje pacienty na velké vzdálenosti, i tisíc kilometrů.
Když jste mluvil o triáži – ošetříte tedy lidi, kteří mají největší šanci na přežití, nebo třeba děti a mladší pacienty?
Pokud máme dvě úplně stejná zranění a jednomu z pacientů je pět let a druhému 25, tak ošetříme toho pětiletého. Procesy jsou u mladších lidí mnohem rychlejší, takže se také může rychleji dostat do kritického stavu. Obecně ale nerozhodujeme na základě věku nebo pohlaví, je to spíše o fyzické kondici – krevním tlaku, vědomí, dýchání a tak dále.
Jaký příběh pacienta, kterého jste pomáhal zachránit, vám utkvěl v paměti?
Stalo se to po ostřelování, někdy v červenci. Multiple rocket launch system (samohybný obrněný salvový raketomet – pozn. red.) zaměřil pobřeží, kde si hrály děti. Bylo to v létě, chystaly se plavat a hrát si i během války, 30 kilometrů od frontové linie. Jeden člověk zemřel na místě, k nám převezli osm lidí, z toho bylo sedm dětí mezi 5-17 lety.
Na Ukrajině nás vítali vřele, ale podezřívavě, vzpomíná koordinátor Lékařů bez hranic
Číst článek
Byly poměrně stabilní, ale nemocnice, ve které jsme zrovna pracovali, na tolik pacientů nebyla připravena. Bylo to těžké jak z profesní stránky, tak z psychologické, protože jsme museli vybírat, komu pomůžeme dříve.
Taky bylo těžké dívat se na děti, které si normálně hrály, jak leží a mají zlomené končetiny, poškozené vnitřní orgány. Bylo to pro mě velmi náročné, ale můžu vám říct, že jsou všechny děti v pořádku a doufám, že jsou doma. Vlastně doufám, že tuto oblast už opustily.
Čím vás práce anesteziologa ve válečné zóně naplňuje? Je to nějaká satisfakce poté, co lidem pomůžete?
Myslím, že mám nejraději ten nouzový stav, kdy nemůžete předvídat, co se stane za týden. Já ani nevím, co se stane zítra. Je to těžké, ale zároveň to mnoho věcí zjednodušuje. Nemusíte nic plánovat.
A samozřejmě taky ten pocit, že můžu udělat něco, co bude mít pozitivní výsledek pro někoho, o kterém nevím, jak by beze mě dopadl. Takže stav nouze, pohotovost a mnoho pozitivních věcí, které jsou důsledkem naší aktivity.
Jak často jezdíte domů?
Jednou za dva měsíce. Část mé rodiny se přestěhovala do Dnipra, kam si přeji jezdit každý víkend. Nejvíce času ale trávím na východě Ukrajiny, v Doněcké oblasti, kde máme nemocnici a sanitky. Tam se taky dějí z profesního pohledu ty nejzajímavější věci.
