Ve válečných oblastech Ukrajiny žijí i lidé s českými předky. A někteří v těch nejnebezpečnějších
Některým obyvatelům válečných zón na Ukrajině brání v evakuaci do bezpečnějších končin nemoci, nedostatek peněz, stáří, rodinné vazby a také hospodářství, o které nechtějí přijít. Všechny tyto důvody má paní Lydie, kterou náš stálý zpravodaj na Ukrajině Martin Dorazín potkal v Krasnohorivce – v Donbasu.
V Krasnohorivce, která je na dohled nebo na dostřel bašty separatistů v Doněcku, zůstalo jen málo civilistů. Když je trochu klidněji a bombardování ustane, scházejí se místní lidé v centru u jednoho z mála otevřených obchodů a tady se také nachází taková tržnice. Vlastně to žádná tržnice není, protože místní přinášejí své výpěstky na kamennou, betonovou zídku a prodávají je.
Poslechněte si reportáž z Krasnohorivky od stálého zpravodaje na Ukrajině Martina Dorazína
Jednou z takových obchodnic je i paní Lydie. Aby přežila, musí prodávat to, co doma vypěstuje. Ona i manžel mají nízký důchod. Bydlí někde na okraji Krasnohorivky, přímo ve válečné zóně. A nedávno přišla o dvě krávy, zabila je raketa nebo minometný granát.
Paní Lydie sedí ve svém žigulíku, pokuřuje a naříká, že zákazníků je nedostatek. Z původních 20 tisíc obyvatel Krasnohorivky zbyly jen asi tři tisíce.
„U nás zůstalo velmi málo lidí. V naší ulici jen tři. Ostatní odjeli nebo je zabily rakety. Já jsem nikdy nikam neodjela a byla jsem dvakrát zraněná, pohmožděniny nepočítám. Naposledy to ale bylo dost těžké. Přes dva měsíce jsem nic neviděla. Oči jsem měla zalité krví a ležela jsem v nemocnici. Důchod mám malý a hodně peněz potřebuju na léky. Chodím jen o berlích. O to hlavní se stará manžel. Je to pašák,“ vypráví Lydie.
V Krasnohorivce je život nebezpečný nejen kvůli neustálému ostřelování. „Děti odjely a jejich dům vykradli. Odnesli televizi, počítač a spoustu dalších věcí. Až se mi to z toho zvedl tlak, ale stalo se to hodně lidem. Je to kvůli tomu, že policie tu není a vedení města taky uteklo, nemáme se na koho obrátit. Zůstali jsme tu jenom my – staří a nemocní – a zloději. Ti teď mají hodně práce,“ vysvětluje paní Lydie.
Paní Lydie se sice narodila v Rusku a teď žije na Ukrajině, ale její předci byli Češi.
„Babička s dědečkem mluvili česky. Dědu poslali do Stalingradské oblasti zakládat kolchozy. Otec bojoval na frontě za druhé světové války a byl několikrát zraněný. Po válce si vzal moji mámu a pak jsem se narodila. Nikdy jsem si nemyslela, že se dožiju něčeho takového, co se děje dnes. Řeknu vám, že kdyby Ukrajina Rusy nezastavila, vrhli by se na Česko i Německo, copak to nechápete?“
Lydie kdysi dávno své příbuzné v Československu navštívila, ale tety už umřely a s jejich dětmi ztratila kontakt. Věří ale, že jsme dobrým národem a že Ukrajině pomůžeme. Opatruj vás Bůh a nás taky, loučí se Lydie.
