V Miláně pomáhají uprchlíkům zvládnout italštinu. Je to pro mě těžké, říká učitelka
Nauč se jazyk, jen tak seženeš práci a začleníš se do společnosti. To je motto organizací, které pomáhají imigrantům zvládnout nástrahy cizího jazyka. Ať už je to němčina nebo třeba italština. Jedna taková škola je i v Miláně.
„Odkud jste?“ ptá se paní učitelka a studenti, i když trochu nesměle, odpovídají. Z Mali, Afghánistánu, Ghany.
Ve třídě se u jednoho stolu složeného ze školních lavic sešli uprchlíci z celkem deseti zemí, převážně z Afriky. Někteří sem docházejí už půl roku a je to na jejich vyjadřovacích schopnostech znát, i když především gramatika jim stále dělá velké potíže.
Vzdělávací centrum NAGA HAR navštívil v Miláně reportér Českého rozhlasz Robert Mikoláš
„Já jsem, ty jsi.“ A kromě osobních zájmen a tvarů slovesa „být" bojují i s předložkami. Mnozí z běženců ale do dvoupatrové budovy, kde sídlí vzdělávací centrum nazvané NAGA HAR, zamířili vůbec poprvé.
„Je to pro mne velmi těžké, protože lidé se tu velmi často mění,“ povzdychne si paní Pinuccia Silicatti, která v centru na předměstí Milána učí imigranty už od roku 2001, kdy začalo toto středisko pro běžence fungovat.
„A letos se situace ještě zhoršila kvůli tomu, že velké množství uprchlíků z Afriky neumí číst ani psát, jsou naprostými analfabety, takže je musím učit zcela od začátku, jako malé děti," dodává Pinuccia Silicatti.
Za tu dobu jím prošly už tisíce uprchlíků, kteří tu po sobě zanechali aspoň fotku nebo obrázek dodnes visící na stěnách či nástěnkách.
„O průkazku umožňující vstup do vzdělávacího centra každoročně žádá na dva tisíce běženců, získá ji ale jen asi 600 z nich. Větší kapacitu prostě nemáme. Jazykových kurzů se pak účastní kolem 150 lidí. Víc jich se ale chodí v zimě než v létě, což je pochopitelné," vysvětluje ředitel NAGA HAR Ricardo a pokračuje:
„Dostáváme pouze dary od soukromých společností nebo od jednotlivců. Nejsme tedy závislí na pomoci úřadů nebo na dotacích od města či regionů. Italové také mohou dávat část výdělku právě na humanitární účely a i z nich platíme chod našeho centra. Jinak ale budovu, ve které působíme, máme pronajatou, takže platíme i za ní," podotýká s tím, že měsíčně platí 1400 eur.
Nedůvěra k úřadům i novinářům
Chodbou procházejí muži a ženy z různých koutů Afriky i z Blízkého Východu. Někteří míří do knihovny, kde nechybí publikace ve francouzštině, angličtině či arabštině, jiní se jen občerstvují. Do řeči jim však není.
Naprostá většina z nich se dokonce zcela odmítá bavit, a to i proto, že nemluví ani italsky, ani anglicky. Mladík z Ghany je výjimkou. I když ho reportér zpočátku musel hodně přemlouvat, aby mi vůbec odpověděl. Nedůvěra k novinářům je u nich podobná jako k úřadům.
„Chodím sem proto, abych se naučil jazyk. Jsem cizinec, tak potřebuji mluvit italsky. Bez toho to nejde,"prohodí mladý muž a rychle odchází.
Kdo ví, zda přijde i zítra. Paní učitelka Pinuccia Silicatti tu však bude v každém případě.
„To, co dělám, má určitě velký smysl. Tím, že je naučím mluvit, tak v Itálii lépe prožívají svou existenci. Pokud totiž neovládají náš jazyk, tak mají o 80 procent menší šanci se do zdejší společnosti úspěšně začlenit," říká učitelka.
