Tunisané slaví páté výročí útěku prezidenta Ben Alího. Problémy v zemi ale přetrvávají
Tunisko si připomíná pět let od úprku bývalého vůdce Ben Alího do zahraničí. Oslavy se konají v centru hlavního města, kde byly protesty proti autokratickému režimu nejsilnější. Pád a útěk zkorumpovaného vládce následně inspiroval podobná hnutí v dalších arabských zemích. A zatímco se dnes množí hlasy, že takzvané arabské jaro skončilo fiaskem, Tunisané si to nemyslí.
Na bulváru Habíba Burgiby v Tunisu se před pěti lety demonstrovalo proti režimu prezidenta Ben Alího. Dnes si tam Tunisané připomínají výročí jeho pádu a útěku.
„Mě revoluce zaskočila. Studovala jsem tehdy ještě na fakultě, zrovna jsem dělala zkoušky. Nesledovala jsem proto televizi ani rádio,“ vzpomíná na 14. leden 2011 Núr Hudová.
„O revolucích jsem se tak nanejvýš učila v hodinách dějepisu. A najednou to přišlo a já jsem se jen nevěřícně ptala: ,Cože, prezident uprchl? Tohle že se stalo tady v Tunisku?‘ Byl to divný pocit,“ dodává.
Dnes už je z ní učitelka francouzštiny. Po bulváru Habíba Burgiby se prochází se svou kolegyní Majádou Žabnúníovou.
Tunisané slaví páté výročí útěku prezidenta Ben Alího. Problémy v zemi ale přetrvávají
„Nejdřív jsem té zprávě nevěřila. Když se ale útěk Ben Alího potvrdil, měli jsme strašnou radost. Žili jsme pod diktátorem, museli jsme si dávat pozor na jazyk a najednou tu byla skutečná svoboda slova,“ upozorňuje mladá žena.
Podle Majády zavládly těsně po revoluci obavy z toho, co ještě přijde. Nakonec prý ale všechno dobře dopadlo:
„Já jsem spokojená. Byla jsem nezaměstnaná. Po revoluci ale klesla korupce a ubylo úplatků a já jsem najednou mohla udělat konkurz na místo učitelky na základní škole.“
Po bývalém režimu se v Tunisku stýská málokomu. Vládě se přitom stále nepodařilo nastartovat ekonomiku a turismus ochromily ozbrojené útoky. Minulý týden se navíc rozpadlo vládní hnutí Nidá Túnis a islamisté se tak znovu stali nejsilnější parlamentní stranou.
"Nemám strach někam vyjít"
Kolem právě pochoduje vojenská kapela, oslavy pětiletého výročí začínají. V Tunisku je 14. leden státním svátkem.
„Byla jsem doma a slyšela jsem, že Ben Alí utekl. Říkala jsem si, že to není možné. Ale přijali jsme tu zprávu rádi,“ vzpomíná také Dáša Búzuítová.
Češka žijící v Tunisku podle svých slov rozhodně nepatří k stoupencům islamistů, jejich účast v politice v podobě strany Nahda ale schvaluje.
„Myslím, že kdyby tu neměli žádné místo, vedlo by to k tomu, že by potají něco udělali, a bylo by to ještě horší,“ vysvětluje.
Souhlasí s ní i její dcera Sonja Šimlíová, která se v Tunisku už narodila. „Když byla u moci Nahda, moc jsme se báli, že zavedou šaríu. Ale já jsem říkala mamince: ,Maminko, nemysli si, že to Tunisané dovolí. My je nenecháme.‘ A opravdu jsme je nenechali,“ připomíná.
Dáša Búzuítová prý nepozoruje, že by pádem policejního státu nějak utrpěla bezpečnost v zemi. „Za celou dobu, těch pět let, co je revoluce, jsem neměla strach někam vyjít. Neměla jsem strach. Holky obě dvě jezdí v noci autem, jezdí i samy, bez doprovodu manželů,“ přibližuje.
Ozbrojené útoky podle ní s tuniskou revolucí nesouvisejí. Dějí se prý dnes i v Turecku, ve Francii nebo třeba v Uherském Brodě, odkud paní Dáša pochází.