Tradiční soutěže lukostřelců jsou pro Bhútánce příležitostí k bujaré zábavě
Lukostřelba je v Bhútánském království nesmírně oblíbená. Už před více než 40 lety ji oficiálně vyhlásili národním sportem a po dlouhá léta byla také jedinou disciplínou, se kterou tato himalájská země soutěžila na olympijských hrách.
Z dálky je slyšet povyk a svištění šípů. Na travnatém plácku kousek od silnice postává skupinka mužů. V ruce drží bambusové luky.
Skoro uprostřed bujarého hloučku stojí na dřevěné trojnožce barevný terč. S železnou pravidelností se do něj zabodávají šípy přilétající odkudsi z daleka. Stejným směrem, na opačný konec hřiště, zase posílají lučištníci své střely.
„Dva soutěžící vždy střílejí proti sobě, každý z jedné strany hřiště. Soupeři se domluví, kolik hodin a na kolik kol se bude soutěžit. Za zásah do středu terče jsou dva body, jinak jeden. Kdo první dosáhne 21 bodů, ten vyhrál. A jede se další kolo. Někdy vydrží hrát tři i čtyři dny,“ vysvětluje Tsering.
Tento mladý muž má s lukostřelbou bohaté zkušenosti. Luk měl poprvé v ruce ve třech letech, stejně jako ostatní bhútánští kluci. „Když jsem chodil na střední, reprezentoval jsem naši školu, byl jsem národním šampiónem. Pak jsem ale šel na vysokou a přestal trénovat,“ dodává.
Jeden ze soutěžících právě zasáhl cíl. Jeho kolegové to oslavují zpěvem a tancem. Každá trefa si zaslouží oslavný taneček, a tak není divu, že soutěž se mnohdy protáhne na dlouhé hodiny.
„Lukostřelba je naše tradice, ale i potěšení. Můžeš soutěžit celý den. Fotbal hraješ hodinu a půl, ale lukostřelba, to je zábava na dlouhé hodiny,“ upozorňuje Tsering. Trefit cíl, který je velký asi jako monitor počítače, není vůbec jednoduché. Střílí se totiž na vzdálenost 133 metrů.
Nezbytný alkohol
Soutěže lukostřelců jsou tradiční součástí nejrůznějších oslav. K nim patří v Bhútánu i alkohol a vypadá to, že i tito lučištníci se něčím průběžně posilňují. S přibývajícím časem a nejspíš i s počtem vypitých skleniček se stále víc a víc přibližují k terči, až stojí v jeho těsné blízkosti.
Jakoby je přilétající šípy vůbec nevzrušovaly. I bez alkoholu by to bylo nebezpečné, byť všichni soutěžící jsou bezpochyby skvělými střelci.
„Hráči opravdu často pijí, a tak může dojít k úrazu. Vidíš, jak sedí blízko terče? Když ale letí šíp, ani se nehnou a pozorují jeho dráhu. Jsou zkušení, většinou dobře odhadnou, kam míří,“ uklidňuje Tsering. Připouští ale, že ke zranění přece jen čas od času dojde. Prý jako v každém sportu.
