Bratislava a svíčková demonstrace

Opravdu velká demonstrace se však konala mnohem dřív a Bratislava předběhla i Prahu. 25. března 1988 zaplnily Hviezdoslavovo náměstí tisíce lidí, kteří požadovali svobodu, a to svobodu náboženskou. Takzvanou svíčkovou manifestaci uspořádali lidé z katolických kruhů. Svůj úmysl oznámili úřadům, a proto hned ráno začala policie zatýkat aktivisty a studenti dostali volno, aby zmizeli z města. Účastníkům večerního protestu se hodily i deštníky, a to nejen kvůli počasí. Pořádkové jednotky se vyřádily.

Svíčkové manifestaci předcházela podpisová akce, ve které signatáři žádali náboženské svobody. Petici podpořil kupříkladu kardinál František Tomášek a na Slovensku ji během několika měsíců podepsalo sto tisíc lidí. Jedním z organizátorů protestu byl disident Ján Čarnogurský, podle kterého právě katolíci patřili mezi nejsilnější odpůrce režimu.

"Disent proti jakémukoli režimu a kdekoliv na světě, pokud má být silný, tak se musí opírat samozřejmě o co nejširší vrstvy společnosti. Musí čerpat z tradic, které jsou ve společnosti živé. Ne několik intelektuálů, kteří poslouchali Svobodnou Evropu, ale široké vrstvy dělníků a rolníků takové tradice znají. A to bylo na Slovensku křesťanství," vysvětlil.

Čarnogurský na příkladu svíčkové manifestace odráží názory, podle kterých byl slovenský disent slabý, stejně jako celá opozice. Chartu 77 podle Čarnogurského podepsalo na Slovensku jenom pár desítek lidí, a to především kvůli tomu, že její program se zcela míjel s požadavky Slováků.

"V Čechách navazoval disent přeci jen na národní nebo národně-státní tradice - vzpomínal se Masaryk, vznik republiky v roce 1918... Na Slovensku když se však připomnělo cokoli národní, tak to hned komunistická propaganda vztahovala na slovenský stát v letech 1939 až 1945 a vydávala to za klerofašismus a podobně. Když však porovnáme český disent - s Chartou a se vším - řekněme s polským disentem, tak i český disent vyzní takřka směšně," dodal Ján Čarnogurský.

Ján Čarnogurský skončil ve vězení v srpnu 1989 po procesu s takzvanou bratislavskou pětkou. Mezi pět odpůrců režimu patřil i profesor Miroslav Kusý, jeden z prvních signatářů Charty 77. Ten se řadil k občanskému disentu a kontakty s Prahou považoval za nezbytné.

"Měli jsme tam víc možností nějak se zorganizovat, připravit se. Slovenské kontakty zůstávaly v izolované podobě. Praha je pro Slováky radioaktivní. Kdyby nebyl vliv Prahy, je na Slovensku všechno v pořádku - to byla hlavní idea slovenských orgánů," zhodnotil tehdejší přístup slovenských představitelů Kusý.

Další důvod oslabené opozice na Slovensku je prostá vzdálenost. V předrevolučním kvasu neexistoval internet ani mobilní telefony, pevné linky odposlouchávali agenti Státní bezpečnosti a disidenti ze Slovenska se jen těžko probíjeli za svými bratry ve zbrani do Prahy. Ani Miroslavu Kusému každá cesta nevyšla.

"Když jsem jel rychlíkem do Prahy, tak jsem se maskoval, abych unikl bezpečnostním kamerám. Protože oni mě tam například zadrželi s obviněním, že jsem ukradl kufr, a tím pádem vyšetřovali. Tak jsem si vzal nějaký starý kabát a tvářil jsem se - tehdy jsem byl o dvacet let mladší - jako stařec. Z pokusů dostat se do Prahy bylo řekněme půl úspěšných na půl neúspěšných," uzavírá slovenský chartista.

Košický disent cestoval raději do Prahy než do Bratislavy

V paradoxní situaci byli odpůrci režimu v Košicích, na samém východě Československa. Ti nebyli téměř vůbec v kontaktu s Bratislavou a raději drželi basu s Prahou. Důvodem byla nejen tradiční rivalita mezi Košicemi a Bratislavou, ale překvapivě také cestování vlakem.

Pohodlnější byl rychlík do Prahy než do Bratislavy, říká vydavatel samizdatů a výrazná postava košického uměleckého undergroundu Erik Groch, "protože jsme se vyspali a v Praze jsme v devět vstali a šli rovnou k Pinkasům nebo i jinam na první setkání. Byli jsme, dá se říct, silně pragocentrická košická skupina a Bratislava nám skutečně nic neříkala."

Opoziční mravenci z Košic měli také zcela jiný pohled na politické aktivity bratislavského disentu. Košice si udržely tradiční multietnický charakter. Město je plné Maďarů, Poláků, Rusínů a Čechů dodnes. Nacionalismus a zdůrazňování národních slovenských zájmů nepatřily do výbavy košické opozice. Ta se proto na Bratislavu dívala s podezřením, říká Erik Groch.

"Nebyli to všichni, nebyl to určitě Milan Šimečka, Ivan Hoffman a Fedor Gál, ale byla tam skupinka okolo Jána Čarnogurského Nikdy jsme nepředstavovali vzor hrdých patriotů. Necítili jsme to a ani jsme to neuměli zdůvodnit," říká Erich Groch.

V Česku se volněji dýchalo i alternativním hudebníkům

Silnější vazbu na západní část Československa měly i alternativní hudební kapely, a to z prozaického důvodu - v Česku měly víc šancí si zahrát.

V roce 1975 založili v Trenčíně skupinu velmi mladí hoši - bylo jim patnáct let a zpěvákovi Michalu Kaščákovi pouhých třináct. Kapelu nazvali Bez ladu a skladu, poměrně rychle se dostali na alternativní výsluní a brázdili celé Československo - když zrovna nebyli v klatbě.

"Mnohokrát se nám v Čechách stalo, že nám pořadatel po koncertě řekl: 'Tyhle písničky jste měli dnes zakázané, ale já to vezmu na sebe a neřešte to, kluci.' V Bratislavě se to stávalo vždy před koncertem a měli jsme tam i mnohem víc zakázaných koncertů než v Čechách," doplnil Kaščák.

"Na Slovensku, myslím si, měli lidé větší strach, i když to tak možná na první pohled nevypadalo," vzpomíná hudebník a bourá tak oblíbený názor, že pod Tatrami fungovaly za socialismu volnější poměry. Považuje to za mýtus, který patrně vyplývá z toho, že Slovensko je menší, skoro všichni se znají, a jak praví s nadsázkou oblíbené úsloví, každý měl v rodině gardistu nebo komunistu.

"Co se týká hudby, tak v Čechách vznikaly daleko odvážnější věci, bylo tam daleko víc možností koncertovat a i mnohem víc určité odvahy - i mezi českými kapelami. Hráli jsme například v Lipnici v osmdesátém osmém, kdy se poprvé objevil Havel na veřejnosti po dvaceti letech s projevem. Něco takového bylo na Slovensku přímo nemožné," vzpomíná vůdčí osobnost kapely Bez ladu a skladu.

Něco na tom asi bude, protože o rok později hrála na festivalu Bratislavská lyra americká písničkářka Joan Baez. Ta na koncertě veřejně přivítala Václava Havla a na podium pozvala Ivana Hoffmana a Vladimíra Mertu. Ani jeden z nich nedohrál do konce, důstojníci StB převlečení do uniforem pořadatelů vypnuli elektřinu. I tak to byl neklamný důkaz, že režim slábne na obou březích řeky Moravy.

Ahoj, Evropo!

V létě a na podzim roku 1989 ještě disidenti, ať už z řad katolíků, nebo občanské opozice, a také lidé z undergroundu a velmi silného hnutí ochránců přírody táhli za jeden provaz. Ideové rozdíly však předznamenaly i pozdější rozdílný vývoj na Slovensku a v Česku, který nakonec vedl k rozdělení federace. 17. listopad byl začátkem konce společného státu. To však ještě revolucionáři plní ideálů netušili.

Centrem listopadových demonstrací v Bratislavě bylo náměstí SNP. Jedna z proslulých černobílých fotografií zachycuje dvojici mužů, kteří se na tribuně připravují ke čtení prohlášení - herec Milan Kňažko a Ján Budaj s pověstnou pruhovanou zmijovkou na hlavě.

Patřili k vůdčím osobnostem Verejnosti proti násiliu, což byla slovenská obdoba Občanského fóra. Ovšem vůdčích osobností bylo mnoho, to byl rozdíl oproti Česku, říká sociolog Fedor Gál.

"To tělo mělo mnoho hlav. Neumím říct, jestli byl Fedor Gál důležitější než Peter Zajac, Martin Bútora, Milan Šimečka, Ján Budaj, Milan Kňažko... Byli jsme skutečně parta, bylo to jedno tělo, jedna duše a jako parta jsme se strašně dlouho chovali. Dneska se mnozí z této party ani nepozdraví, ale to už je zase jiný příběh," říká Fedor Gál.

První demonstraci i s technickým zázemím, tedy s tribunou a zvukovou aparaturou, zorganizovala Verejnosť proti násiliu - zkráceně VPN - v úterý 21. listopadu. Emotivní vystoupení řečníků se neslo ve stejném duchu jako po celém Československu a zachovaly se z něj zvukové záznamy, tedy i proslov Milana Kňažka.

Za zmínku stojí, že zatímco po celém Slovensku vznikaly odnože VPN, v Košicích jako asi v jediném slovenském městě založili aktivisté Občanské fórum. Ideové důvody vysvětluje Erik Groch: "Je třeba říct otevřeně, že v 70., 80. letech politický zápas vedla především Praha, ale nejen Praha - vedli ho jednoduše Češi. A my jsme se skutečně především bránili - byl to velmi tvrdý bratislavský tlak - abychom se včlenili do VPN a vyčlenili z Občanského fóra."

Mezitím VPN v Bratislavě pořádala jednu demonstraci za druhou, organizovala generální stávku a 29. listopadu přivítala poprvé během revoluce Václava Havla. Ten den také VPN oznámila, že revolucionáři půjdou pěšky do Rakouska. To byl zcela zásadní okamžik, protože obyvatelé Bratislavy na tom byli podobně jako Berlíňané - ostnaté dráty viděli přímo z oken paneláků.

"Myslím, že je třeba zmínit polohu Bratislavy, protože to není ani Praha, ani Brno, ani Olomouc, ani Plzeň. Je to město na hranici, kde jsme se 40 let dívali přes Dunaj na Rakousko, jako kdybyste se dívali na Měsíc. Pro nás železná opona nebyla žádný intelektuální koncept, něco, co vymyslel Churchill. Bylo to tady - velmi hmatatelné, velmi ponižující. Znamenalo to propustky do pohraničních obcí, kontroly, clo, výstřely, a to všechno jsme stále viděli, slyšeli, žili v tom a uvědomovali jsme si to," říká Martin Bútora.

Pochod do Hainburgu patří k přelomovým okamžikům. Obyvatelé Bratislavy byli první, kdo v Československu strhli železnou oponu a prošli do svobodného světa. Během komunismu zahynuly na této hranici desítky lidí, a proto se revolucionáři rozhodli, že nenáviděný plot pokoří 10. prosince na Mezinárodní den lidských práv.

V novém dokumentárním filmu časopisu Týždeň Dobré ráno Slovensko, který natočil Fedor Gál, vzpomíná členka VPN Zuzana Tatárová, která měla přípravu pochodu na starost.

"S panem starostou jsme si padli do oka a on se mě ptal, kolik lidí tam asi přijde. Kolik odhaduji. Řekla jsem, že nevím, tak deset, dvacet tisíc. Bylo tam dvě stě tisíc lidí. Musím říct, že mne to samotnou zaskočilo. Byl to den, kdy jsem poprvé plakala - pro mne největší den revoluce. Nikdy potom už žádný větší nebyl. Když Ján Budaj řekl 'Ahoj, Evropo!' a když to potom Milan Kňažko zopakoval ve francouzštině..." vzpomíná s dojetím.

Hranice není korzo. Tento výrok pronesl na začátku normalizace jiný bratislavský rodák, komunistický vězeň i věznitel, prezident Československa Gustáv Husák. A právě 10. prosince 1989 opustil pod tlakem událostí Pražský hrad.

A lidé stříhali jeho ostnatý drát, přidali se pohraničníci a uprostřed Dunaje parkoval remorkér plný reproduktorů, kde hrál naživo Karel Kryl, vzpomíná tvůrce tehdejšího happeningu Ladislav Snopko.

"Protože ještě nebyla bezdrátová technologie jako mikrofony bez šňůry, tak jsme měli vojenské vysílačky, které byly napojené na aparaturu, a to, co jsme řekli z rakouského břehu Dunaje, šlo z lodě na oba dva břehy, podobně jako když někdo řekl něco z československého břehu Dunaje. Takže se vytvořil takový most. A to bylo to 'Ahoj, Evropo!' - zrušili jsme železnou oponu. Tímto činem jsem si najednou uvědomil: A bolševik je definitivně pryč!" vzpomíná Snopko.

Od euforie k mečiarismu

Revoluční opojení vystřídala přes zimu praktická politika. VPN vybírala kandidáty do parlamentu, instalovala své lidi na důležité pozice ve státní správě a především hledala vhodného člověka na veledůležitý post ministra vnitra. Do konkurzu se přihlásil i neznámý podnikový právník Vladimír Mečiar, který však svými znalostmi všechny okouzlil.

Nikoho tehdy nenapadlo přemýšlet, kde ke svým znalostem přišel, vzpomíná divadelní režisér Martin Porubiak. "Ovládal všechny mechanismy okresních a krajských národních výborů a tak dále, které neovládali lidé odjinud. Přišel perfektně připravený a všechny je totálně okouzlil. Nemám na to racionální názor, ale já jsem toho člověka nesnášel, řekl bych, biologicky. Jsou prostě různé druhy živočichů, které se vzájemně nesnášejí," vysvětluje své dojmy z prvních setkání s Mečiarem režisér.

A pak už to šlo ráz na ráz. Vladimír Mečiar se velmi rychle vypracoval na nejvlivnějšího muže Slovenska a začal psát novou kapitolu moderních slovenských dějin. Slovensko dovedl na jedné straně k vytoužené samostatnosti, na straně druhé k mezinárodní izolaci a do hlubokých ekonomických problémů, říká Martin Bútora.

"Tady všude Mečiar a jeho lidé usilovali o uplatnění diktátu většiny. Postupně se jejich protivníky stávaly další a další instituce. Co zemi nejvíc poškodilo, vnitřně i navenek, byl způsob a styl vládnutí - autoritářský a populistický nacionalismus," myslí si bývalý disident.

V důsledku politického a ekonomického marasmu při budování nového státu proběhla například další vlna vystěhovalectví, která dodnes není zmapovaná. Lidé odcházeli především za prací, což je staletá slovenská tradice, ale utíkali také před Vladimírem Mečiarem. Dnes to možná zní příliš pateticky, takových lidí však bylo dost a nebyli to jenom intelektuálové typu Fedora Gála.

"Odešel jsem ze Slovenska, když se rozpadalo Československo. Jednak mi bylo líto Československa, což dnes zní sentimentálně, ale mně se nechtělo žít pod kuratelou vlády, kterou tehdy reprezentoval Vladimír Mečiar. Připadalo mi to trochu nedůstojné pro mne osobně, protože jsem věděl, co to je za politika, ale hlavně se mi zdálo, že Praha poskytuje více šancí pro kvalitní život než Bratislava," popisuje Fedor Gál.

Devadesátá léta minulého století získala nálepku mečiarismus. Tajná služba unesla prezidentova syna, měla prsty ve vraždách policistů a mafie si bez problémů rozdělila Slovensko. Tečku za mečiarismem udělal sám Mečiar. Jeho voliči stále chudli, stejně jako celá země, a odpor obyvatel rostl.

Parlamentní volby v roce 1998 Vladimír Mečiar sice ještě vyhrál, ale už nedokázal sestavit vládu. Svůj konec oznámil ve Slovenské televizi tak teatrálně, jak se na zhrzeného národního hrdinu sluší.