,Táta byl takový hrdina, že se nevzdal.‘ Ukrajinské děti čelí válce i traumatu ze smrti svých blízkých
Mnoho ukrajinských dětí ve válce ztratilo bezpečné zázemí, jistotu i domov. Část z nich ve vleklém konfliktu navíc přišla o své příbuzné. Ukrajinské Rádio Kultura zmapovalo příběhy dvou dívek, které ve válce přišly o otce. Popisují úzkost ze smrti milovaného rodiče i hrdost na to, kým byl. „Změnila jsem se za tu dobu. Myslím, že jsem více dospěla a začala brát některé věci vážněji,“ říká dvanáctiletá Saša.
„Můj otec to očekával, věděl, že bude válka. Pomáhal ozbrojeným silám a řekl nám to, takže jsme byli víceméně připraveni. Okamžitě šel do války a nám řekl, abychom jeli do Oleksandrie za příbuznými. Tam bylo bezpečno,“ vzpomíná na začátek války dvanáctiletá Saša Antoněnková.
Aby zaměstnala svůj mozek, věnovala se malování. Na jejích obrazech se objevují motivy žlutomodrého oka, krvavých rukou a roztrhaných vlajek. Dnes, více než rok po začátku války, žije Saša s rodinou stále na stejném místě, u známých.
„Změnila jsem se za tu dobu. Myslím, že jsem více dospěla a začala brát některé věci vážněji,“ říká Saša. Velká změna u ní přišla zejména po smrti jejího otce. „Začala jsem se cítit ještě úzkostlivěji,“ podotýká.
Do Charkova se Saša touží vrátit. Občas sem s matkou na pár dní jezdí. „Jsou tam všichni příbuzní, prarodiče. Bavím se s nimi, pořád jsou to ti, které mám ráda, a jsou milí, ale den ode dne smutnější. A je tu spousta zničených budov a domů. Kolem našeho domu máme zničené tři budovy,“ popisuje Saša.
‚Není v zajetí, zemřel‘
Ve válce zemřel také Dmytro Iljič, voják ukrajinských ozbrojených sil a otec desetileté Ivanky Rumjancevové z města Bila Cerkva v Kyjevské oblasti. „Táta byl takový hrdina, že se nevzdal, ale okamžitě přešel do útoku,“ říká dívka o svém otci.
„Opravdu to byl hrdina. Chlapci byli v jednotce, která byla zajata na začátku března. Byli neustále zasypáváni různými druhy zbraní, každý den byli pod cílenou palbou. Nemohli se dostat z kruhu, byli takříkajíc v kotli,“ vypráví matka Ivanky.
Rusko se nejspíš zaměřilo na jadernou elektrárnu v Chmelnickém regionu, tvrdí Zelenskyj
Číst článek
Manžel podle jejích slov zemřel, když se snažil chránit mladší vojáky z jednotky.
„Když mi zavolali, tak řekli, že Dima je v zajetí. Sledovali jsme video, na kterém se Rusové chlubili, že 20. října zajali generální štáb. 30. března skončily boje a jednotka byla osvobozena. Pak nám zavolali a řekli, že Dima není v zajetí, že zemřel na místě na následky zásahu RPG (raketovým granátem). Granát mu vybuchl v kapse, vojáci chodí do boje s granátem,“ vypráví Ivanky matka.
Ivanka zprávám o úmrtí svého otce zprvu vůbec nevěřila. Pochopila to až poté, co s ní začali pracovat psychologové. „Předtím říkala: ‚Tátu jsme neviděli. Nikdo nám tátu neukázal. Čekám na něj‘,“ vzpomíná její matka.
Její manžel podle ní věděl, že ho ve válce čeká smrt. „Když 21. února odjížděl, ani se s námi nerozloučil. Volal mi každý den... Vypínal si telefon jako voják, používal všechna opatření, aby mě neohrozil. Chápal, že je válka, měl o nás strach. Volal z neznámého čísla, bylo to tajné. Nejdřív jsem to nechápala, ale loučil se,“ uzavírá.
Ivance se o otci dodnes zdají sny. Říká pak své matce, ať nepláče, že se otec ještě určitě vrátí domů. „Dětské sny se plní!“ dodává Ivanka.
„To táta vždycky říkal,“ podotýká její matka. Společně vybraly peníze, které věnovaly armádě na dron pojmenovaný po zesnulém otci a manželovi. Peníze získaly také prodejem obrazů, které Ivanka namalovala.
