„Je to moje volba, moje tělo, moje děloha,“ zní náměstím před místním soudem v Morgantownu. Sešla se tu asi stovka lidí a je tu cítit směs odhodlání, smutku a vzteku.

S transparentem přišla třeba studentka zdejší univerzity Sara Ruffová. Bojí se, že Amerika skočí o půl století zpátky a že ona nebude mít taková práva jako generace její matky. A že nelegální bude i umělý potrat třeba po znásilnění.

„Zažila jsem sexuální útok ve velmi mladém věku a musela zvolit plán B (pilulka po), abych předešla možnému těhotenství. A soud a politici rozhodují o tom, jestli oběti sexuálního násilí budou moci takové řešení vyhledat. Měla by to být otázka osobní svobody. Znám hodně lidí, co prošli situacemi, kdy potrat potřebovali. Nebo si ho zvolili. Jsem opravdu naštvaná, mám vztek a jsem v šoku, že se tohle děje,“ říká.

„Je mi z toho opravdu smutno, ale nepřekvapuje mě to. Se ženami se zachází jako s méněcennými, bylo to tak celou historii. A je mi smutno za všechny, které budou potřebovat potrat, a nebude jim to umožněno. I proto, že to nedopadne na všechny stejně. Odnesou to ty chudé, které si nemohou dovolit svého doktora nebo odjet za potratem do jiného státu,“ doplňuje pro Radiožurnál svou kamarádku a spolužačku Lily Farabaughová.

Obě se také bojí toho, co v uniklém dokumentu Nejvyššího soudu čtou někteří ústavní právníci. Tedy že zdůvodnění verdiktu pokládá základ k možnému zrušení ochrany práv Američanů na užívání antikoncepce nebo na sňatky párů různých etnik nebo stejného pohlaví.

Ash Orr říká, že je zrovna uprostřed procesu přechodu mezi pohlavími a hodně se bojí, že práva lidí LGBTQ komunity ve Spojených státech utrpí, bojí se i anulování svého manželství. Je to prý hodně děsivé. Lidé, kteří tato práva podporují, se prý mají připravit, že teď bude v Americe hůř, organizovat se, vybírat peníze, volit a být připravení i k občanské neposlušnosti, ke které se také už mentálně chystá.

Pokud americký Nejvyšší soud zruší ústavní ochranu práva na umělý potrat, Západní Virginie patří mezi státy, které už mají připravený zákon zakazující interrupce i jejich financování. V tomto případě s trestem vězení až deset let pro toho, kdo interrupci provede. Sara říká, že v takovém případě by se možná odstěhovala pryč.

„Zvažovala bych to a láme mi to srdce. Tady jsem vyrostla, mám spoustu vzpomínek, chodím tu do školy, žije tu moje rodina a hodně lidí, které mám ráda. Ale pokud to ovlivní moje právo být svobodnou ženou, svobodným člověkem s dělohou, možná budu muset odejít jinam. Ale nemělo by to tak být. Neměla bych být nucena svůj stát opouštět nebo jezdit jinam za zdravotní péčí. Měla bych to mít zajištěno státem, kde žiju a kde jsem vyrostla,“ myslí si studentka Sara.

Jan Kaliba Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít