40 let slibů a nadějí. Íránci žijí s pocitem, že není co ztratit, míní po týdnech protestů expertka

Íránské protesty ani po skoro měsíci, pokud dobře počítám, neutichají. Konají se i stovky demonstrací za jeden jediný den. Čekala jste takovou sílu nevole v této zemi?
Když jsem přijížděla do Íránu, byla jsem tam zhruba v polovině září, tak jsem určitě nečekala, že propuknou tak velké protesty. Nečekal to nikdo. Smrt Mahsi Amini dívky, která byla nejprve brutálně zbita v detenčním autě, a pak po dvou dnech v kómatu zemřela, to byla jakási emocionální rozbuška, která vyvolala dalekosáhlé protesty. Ale samozřejmě nebylo to plánováno zvenčí, jak současná propaganda v Íránu neustále hlásá, že jsou to protesty vyvolané ze Spojených států, z Izraele a podobně. Byly to spontánní, neplánované protesty, které se posléze přesunuly do všech velkých měst v Íránu, do všech významných provincií.

Vyústilo tím nějaké dlouhodobé napětí ve společnosti?
Ano, určitě. Smrt Mahsy Amini a protesty, které se posléze přelily do velkých měst, souvisely zejména s otázkou hidžábu a potlačováním zejména ženských práv. Nicméně nespokojenost a frustrace velké části společnosti v Íránu přetrvává už po celá léta. Je spojená s neutuchající, zhoršující se ekonomickou situací v zemi, související samozřejmě i se západními sankcemi.

Takže frustrace nejenom žen, ale i mužů proti tomu, jak se zhoršuje jejich každodenní situace, kdy musí platit čím dál větší výdaje za elementární věci, včetně nájmů, potravin a podobně, frustrace proti každodenní byrokratické zvůli, obrovskému klientelismu, korupci v zemi, nejrůznějším restrikcím, které nejvíce postihují ženy, ale dotýkají se v podstatě všech složek společnosti. 

Jaký je nejnovější vývoj po těch zhruba čtyřech týdnech protestů? Co se teď děje v Íránu?
Všichni očekávali, že protesty po nějaké době, po pár dnech utichnou, protože tak tomu bylo třeba v předchozích protestech z roku 2019. Tenkrát byly vyvolány zdražením benzinu. Velké protesty z roku 2009 byly taktéž brutálně potlačeny, ale tyto protesty pokračují dál a myslím si, že je to zejména proto, že značná část íránské společnosti už přestala věřit tomu, že by režim mohl být nějakým způsobem reformovatelný, že by se mohl změnit. Íránci za sebou mají čtyřicet let nadějí a slibů, že po islámské revoluci bude země směřovat k ekonomické a sociální rovnosti, ale nic takového se nekoná a každodenní realita je čím dál horší.

Protestující jsou zejména mladí lidé, to je třeba říci, že břímě protestů přebírají mladí lidé do 40 let, kteří mají odvahu jít do ulic a brát na sebe veškerá rizika, která jsou s tím spojena. Mají pocit, že už nemají co ztratit, že už dosáhli absolutního dna. Společnost nebo režim jim nenabízí žádné vize do budoucnosti. Jedno z významných hesel, která všichni opakují, je v perštině „zan, zendegi, ózódi“, tedy „žena, život, svoboda“.

Takže kromě požadavku na zrovnoprávnění žen a elementárních svobod, které lidé prostě nemají, je to i touha po úplně obyčejném životě, který mají mladí Íránci možnost sledovat skrze sociální média, nejrůznější západní kanály, ke kterým se mohou dostat i přes cenzurní opatření. Takže rozbuška, jak jsem říkala, byla emocionální. Ale nebylo plánované, že by mělo dojít ke svržení režimu, byť i hesla, která jsou teď velmi často opakována na protestech, tak to už je „smrt vůdci“, „smrt diktátorovi“, čili Chomejnímu, „konec islámské republiky“. Takže už jsou to velmi explicitní hesla.

Fotografie například ze školních tříd, ke kterým zdvihají íránské školačky prostředníčky, na nich je také zachycen Chomejní?
Ano, to je další nová věc, která je bezprecedentní v porovnání s předchozími protesty. Do protestu se přidávají středoškolačky, středoškoláci. Zrovna v pondělí byl velký zátah proti středoškolačkám v některých středních školách v Íránu, kdy si dívky strhávají šátky z hlav, strhávají portréty Chomejního, Chameneího, šlapou po nich a velmi často na videích můžeme vidět, že zpívají velmi populární protestní píseň. V ní se vlastně shrnuje všechno to, proti čemu dnešní mladí Íránci protestují. Je tam jeden krásný verš: „Nechceme tento vynucený ráj, ráj, který nám byl slibován po dlouhá léta, který se nekoná, a my už všichni vidíme, že se ani nikdy konat nebude“.

Zaznamenal jsem i písně, které nepocházejí přímo z Íránu, ale jsou přezpívané, třeba Bella Ciao?
Ano, byla přezpívána do perštiny dvěma íránskými sestrami a je to jedna z dominantních písní protestů mezi Íránci v zahraničí.

Přesto, že jsme to už probrali, tak čistě banálně: ten základní fakt, proti kterému demonstrantky protestují, je jaký? Co jim nejvíc vadí? Co je ten základní problém?
Chtěla bych toto rozšířit, to totiž nejsou jen řady protestující žen, ale i protestujících mužů, ale samozřejmě ženy jsou asi nejviditelnější částí protestů. Vidíme, jak si strhávají šátky, pálí je, tancují například kolem ohňů, ale značná část protestujících jsou muži, kteří tam jdou i kvůli sobě, nejenom kvůli ženám. Ale žen se asi nejvíce dotýkají pravidla islámského práva šaría, zejména v rodinné, sociální oblasti. V určitých právních otázkách mají pouze polovinu hlasu muže, zejména v otázkách dědictví, rozvodu a tak dále. To jsou bezprostřední restrikce, které ženy zažívají v každodenním životě, a pak jsou to samozřejmě restrikce související s hidžábem.

Tedy s tím šátkem, který je zakrývá od hlavy až po prsa.
Islámské zahalení. Jak jsem říkala, větší část protestujících jsou mladí lidé, kteří už nesdílejí hodnoty svých rodičů a prarodičů, hodnoty islámské revoluce, které jsou podpírány tím možná posledním pilířem, posledním ideálem, hidžábem, to znamená správným oděním správné islámské ženy. Pro ně je hidžáb pouze jakýmsi vnějším symbolem restrikcí a vynucených prostředků moci vůči ženám ze strany režimu. Samozřejmě, že hidžáb je pouze vnější symbol, ale je to každodenní realita, každodenní zkušenost na školách, pracovištích, kdy ženy musí bojovat svůj každodenní boj s nejrůznějšími problémy, restrikcemi. Ale znova opakuji, týká se to vlastně i mužů.

I muži si stříhají vlasy?
Ne, ne, určitě ne.

Íránky to dělají. 
Ano, ale muži, kteří v mládí studovali nebo chtějí dělat svoji práci dobře, nechtějí podléhat korupci a klientelismu, úplně nemají v íránské společnosti možnosti. Takže i oni se řadí po bok ženám, které si stříhají na protest vlasy. U Íránců v zahraničí můžeme vidět podobné scény.

I v Evropském parlamentu.
Ano, nebo francouzské herečky. Viděla jsem x videí, kdy si na protest nebo na podporu protestního hnutí v Íránu stříhají aspoň prameny vlasů nebo celé vlasy. 

Liší se nějakým způsobem situace ve městech a na venkově? Říkala jste, že se protesty postupně rozlily z velkých měst do těch menších po celé zemi. Ale přece jenom, když se podíváte, a byla jste v Íránu, na vesnice, jaká je situace tam? I tam cítí určité příkoří?
Určitě ho cítí, ale nemá cenu jít demonstrovat v malých vesnicích, protože tam by protesty byly okamžitě potlačeny. Takže protesty se jednoznačně soustředí do velkých měst, velkých provincií, ale těch měst jsou desítky. V jistou dobu, v těch prvních týdnech to byly až stovky velkých měst. Co je třeba říci, v pondělí se k protestujícím přidali dokonce i dělníci v oblasti Chúzistánu u iráckých hranic, zároveň vstoupili do stávky dělníci petrochemického průmyslu v Ábádánu a Búšehru. To je významný krok k tomu, aby se protesty přelily z části společnosti, kterou můžeme nazvat studentská, intelektuální, do sféry dělnické.

Stalo se to někdy v minulosti během předchozích protestů, že by se rozlily do všech sfér společnosti?
Ano. I před islámskou revolucí, před rokem 1979, protesty také trvaly měsíce a měsíce. Ale teprve, když lidé vstoupili do organizovaných stávek, když vstoupil do stávky bazar, to znamená významná obchodní složka nebo vrstva íránské společnosti, tak to vedlo ke svržení režimu.

Tím to je teď jiné oproti protestům například z roku 2019, které se odehrály ještě před covidovou pandemií?
Všichni čekáme, kam se to vyvine. Zatím nelze cokoliv předvídat, ale je možné, že stávky za pár dnů zase utichnou. Je to velmi pravděpodobné, ale je to výrazný rozdíl. Něco takového se roku 2019 nekonalo a svědčí to o tom, že míra nespokojenosti je v Íránu už obrovská.

Jak protesty vypadají? Máme si je představit jako tady na Západě, že lidé prochází ulicí, skandují hesla, mají transparenty? Je to vůbec v Íránu možné? 
Zpočátku byly protestní demonstrace organizovány přes sociální sítě, to znamená, že lidé si řekli, do kterých ulic půjdou, kde se budou koncentrovat, a pak pochodovali a zejména provolávali hesla. Tím, že íránský režim zlikvidoval jakékoliv buňky reálné opozice, neexistovala shromáždění, na kterých by například někdo řečnil, deklaroval jakési požadavky a tak dále.

Takže protesty byly spíš takové, že lidé šli ulicemi, provolávali hesla, na některých místech se to samozřejmě začalo zvrhávat i v zapalování popelnic a podobně. To za nějakou dobu ustalo, protože íránský režim vypnul internet. To znamená, že v současnosti se lidé nemají jak organizovat, je to pro ně velmi těžké. Chci zdůraznit, že kdokoliv jde do ulic večer, vystavuje se obrovskému riziku, jelikož všude v ulicích jsou tajní v civilním oblečení, kteří si protestující natáčí, fotí si je. 

Co jim pak hrozí, když je chytí?
Oni už je samozřejmě odchytávají, zejména ty, kdo se odvažují něco natáčet. Kdokoliv má v ruce mobil, je nejvíce ohrožen. Okamžitě hrozí, že ho zatknou. Jsou už desítky zatčených, nejsou o nich zprávy, nevíme, co se s nimi děje. Někteří jsou hned propuštěni, o některých se neví nic. Samozřejmě je už celá řada obětí, hovoří se až o dvou stech. Čísla se samozřejmě každý nenavyšují a jsou neoficiální, protože íránská vláda zatím žádná oficiální čísla obětí nezveřejňuje. Kromě toho, že zatčeným hrozí bezprostřední detence, restrikce, které si dokážeme představit ve vězení, tak pokud některý z protestujících už měl nějaký škraloup z minulosti, tak tam opravdu hrozí dlouholeté tresty.

Kdo ví, pokud režim bude chtít použít protestující jako odstrašující příklad, dělat nátlak na jejich rodiny, tak to samozřejmě udělá. Je běžnou praxí, že příbuzní obětí jsou nuceni vydávat vynucená svědectví před kamerami, která jsou vysílána ve všech národních kanálech. Teď se to stalo například s jednou z posledních obětí dívek, která byla ubita na protestech. Její strýc a teta byli nuceni vydat prohlášení, že skočila z nějaké vysoké budovy, že spáchala sebevraždu.

Ale zase je tu výrazný posun, okolí je velmi často zastrašováno, aby vydávalo falešná svědectví, ale matka té dívky se proti tomu postavila. Nedávno vydala rozhovor pro BBC, kde všechny tyto informace dementovala. Prokázala nesmírnou dávku odvahy, protože to je žena, která přišla o dítě, zároveň bude dál zůstávat s celou svojí rodinou v Íránu a čelí tlaku, kterým my si vůbec nedovedeme představit, a přesto byla ochotná říct, jak to ve skutečnosti bylo.

Myslíte si, že by mohly do situace v Íránu promluvit nejenom okolní státy, ale i západní? Je možné, že by Írán poslouchal nějaké hlasy ze zahraničí, které by podpořily protesty uvnitř země?
Určitě ano. Protestnímu hnutí by velmi pomohla v první fázi alespoň rétorická a morální podpora, odsouzení restrikcí a podpora samotných protestů na parlamentní úrovni, na úrovni senátů evropských, Spojených států amerických. Ono se to v podstatě už děje. Španělsko vydalo velmi jednoznačné prohlášení, řada dalších evropských zemí také. To je velká morální vzpruha, na kterou i íránský režim hodně slyší. Nepotřebuje negativní kritiku z venčí. To je ta první fáze, v druhé fázi je třeba striktně dodržovat sankční režim, neobcházet ho.

Z okolních států podpora nebo odsouzení nepřijde?
Těžko můžeme očekávat, že by ze strany Turecka nebo Iráku, přišlo jakékoliv odsouzení. Nicméně mezinárodní situace je teď velmi zajímavá, protože Rusko, velký, silný spojenec Íránu, je teď oslaben a soustředí veškeré své síly a pozornost na Ukrajinu. To znamená, že nemůže přispět ke konsolidaci situace v Íránu a íránský režim to samozřejmě ví. Velký hráč je také Čína, která zatím setrvává v pozadí a čeká, jak se situace vyvine.

Nicméně Írán v posledních letech zahájil velmi úzkou spolupráci s Čínou, takže i to může zatím rozdané karty nějakým způsobem ještě přeházet. Ale jak jsem říkala, to, co teď protestující Íránci, Íránci v zahraničí, protože v zahraničí žije obrovská komunita Íránců, očekávají, je jasná deklarace podpory protestního hnutí, odsouzení brutálního potlačení dosavadních protestů, to v první řadě.

V té druhé dodržování sankcí tak, jak bylo ujednáno ještě donedávna. Prezident Biden se chystal ke kroku, kdy by sankce začal postupně uvolňovat. Pak do toho v polovině září přišly protesty. S tím nikdo nepočítal a je to velká čára přes rozpočet stratégů nejenom západních, ale samozřejmě i íránských stratégů, kteří si uvědomovali, že uzavřenost země jenom stále zhoršuje jejich vlastní pozici. Takže oni sami chtěli sankce nějakým způsobem uvolnit a to se teď nekoná. Teď si samozřejmě nikdo nedovolí sankční režim zpochybňovat nebo ho začít uvolňovat.

Myslíte si, že je pravděpodobnější, že protesty tedy budou sílit natolik, že to přiměje k určitým ústupkům režim, který v Íránu je? Anebo naopak budou v příštích dnech nebo týdnech potlačeny?
Režim většinou reaguje rétoricky, slovně naopak utužením stávající situace, a pak povolí, po nějaké době zase povolí. Takže nejprve lidi zastraší, aby měl jistotu, že už více lidí nebude protestovat, a pak na pár měsíců zase restrikce uvolní, aby dal najevo, že je připraven ustupovat, jednat. Ale v zásadě je jasné, že se nic výrazného z pohledu moci asi v Íránu měnit nebude.

V podcastu byly dále využity zvuky serverů Euronews, instagramových stránek Soutin Femmes Iran, z YouTubového kanálu Guardian news, CBS News a Radio Free Europe-Radio Liberty a ukázka písně Baraye Shervina Hajipoura a verze italské lidové písně Bella Ciao, kterou nazpívaly sestry Samina a Behina Bolouriovy.