„Andrej Kurajev nevyužil čas, který mu byl dán, aby přehodnotil své postoje a navrátil se do lůna církve. V slovech ani činech neprojevil pokání a neukončil svou destruktivní činnost,“ cituje Soldatov výnos, kterým patriarcha vzpurného klerika zbavil církevní hodnosti.

Cesty Kurajeva a Kirilla se rozešly v roce 2012, když protodiákon označil za „mravně pochybnou“ pozici patriarchátu v případu odsouzených členek skupiny Pussy Riot. Ten rok celkově vešel do dějin jako „PR katastrofa patriarchy Kirilla“, domnívá se Soldatov.

Řada skandálů s pohádkově drahými nemovitostmi, které opatřil svým sestřenicím, či se zlatými hodinkami, které na oficiálních fotografiích nechal vyretušovat ze svého zápěstí, ho připravily o poslední zbytky podpory v prostředí liberální inteligence.

Patriarcha Kirill tehdy bojovně vyzýval k potrestání „rouhaček“ a svolával proti bezbožnicím v barevných kuklách mnohatisícové demonstrace. A aby toho nebylo málo, podpořil dokonce vytvoření vlastní paramilitaristické gardy. V tom všem Kurajev již tehdy spatřoval proměnu Ruské pravoslavné církve v „církev násilí“ a varoval před jejím splynutím s represivním státním aparátem.

Následovalo jeho vyloučení z Moskevské duchovní akademie a moskevské státní university, kde přednášel bohosloví. Důvodem byla mimo jiné jeho otevřeně kritická pozice k případům sexuálního obtěžování studentů v Kazaňském semináři ze strany církevních hodnostářů.

Kurаjev skončil v bezvýznamné funkci, jeho knihy byly staženy ze všech církevních knihkupectví, a eparchie dostaly zákaz organizovat jeho přednášky, na kterých bylo ostatně vždy plno. Kurajev byl donucen stáhnout se z veřejného prostoru, ale díky svému ostrému jazyku a důvtipu zůstával i nadále oblíbencem médií.

To však nebylo patriarchátu po chuti. Na webových stránkách a v blozích kontrolovaných církevní hierarchií, byl Kurajev tvrdě kritizován a na jeho šedivějící hlavu byly svolávány nejen církevní, ale také trestně právní postihy, uvádí Alexandr Soldatov.

Napětí mezi patriarchátem a odbojným protodiákonem podle něj narůstalo: v době pandemie Kurajev kritizoval shovívavost církevních hodnostářů k popíračům covidu, projevoval hlasitý nesouhlas se zákazem kázaní a proměnou církve v silovou strukturu. A také otvíral otázku církví tolerovaného domácího násilí.

Protiválečný postoj

Od prvního dne války na Ukrajině zaujal Kurajev protiválečný postoj založený na Kristově „mírovém poselství“. V srpnu minulého roku byl světským soudem souzen za „dikreditaci ozbrojených sil“. A třebaže musel začít pečlivěji vážit slova, ze svých pozic neustoupil ani o krok.

V posledních měsících zůstává Kurajev v podstatě jediným hlasem duchovenstva pravoslavné církve v Rusku, který úporně a důsledně poukazuje na amorálnost Ruskem vedené války a varuje před jejími důsledky pro ruský lid.

Jak připomíná autor komentáře, Andrej Kurajev letos dvakrát vycestoval do zahraničí: do Německa za příbuznými, a do Čech, kde v 60. letech strávil část svého dětství. Mnozí předpovídali, že se do Moskvy, kde mu hrozí zjevné nebezpečí, již nevrátí. Ale on se vrací a nadále dává rozhovory nezávislým médiím včetně ukrajinských.

Je mu jasné, že chodí po velmi tenkém ledu, ale právě takovou pozici považuje za jedinou skutečně křesťanskou.

Drama Andreje Kurajeva zdaleka není u konce. Jeho osobnost vysoko vyčnívá nad rámec skromné hodnosti protodiákona, která mu byla ruským patriarchou upřena. Jeho svobodný hlas bude znít i nadále a může dát ruskému pravoslaví šanci ve chvíli, kdy oficiální církev mluví ústy Kremlu, uzavírá svůj komentář na stránkách vydání Novaja gazeta Alexandr Soldatov.

Celý Svět ve 20 minutách najdete v audiozáznamu nahoře v článku, připravili Tea Veseláková a Jan Machonin.

Jan Machonin, Tea Veseláková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít