Obyvatelé amerického Charlestonu bojují proti rasismu a segregaci hudbou
Smutek, ale i pocit solidarity a naděje - tyto emoce prožívají po rasistickém útoku mnozí obyvatelé amerického Charlestonu. Střelba v historickém černošském kostele oživila bolavé rány z minulosti. Jižní Karolína patřila mezi otrokářské státy, které se i dnes potýkají s dědictvím rasismu a segregace. Temné kapitoly se mnozí místní obyvatelé snaží aktivně a hlavně společně překonávat prostřednictvím hudby a zpěvu.
Gospelová muzika patří k americkému jihu stejně jako proslulá pohostinnost a vstřícnost. A s ní i pozitivní emoce - radost, veselí a naděje se v podání charlestonského gospelového sboru a souboru duchovní hudby Charlestonského symfonického orchestru šíří s nakažlivou rychlostí.
Hudba hraje v životech obyvatel Charlestonu velkou roli. Natáčela o tom zpravodajka ČRo v USA Lenka Kabrhelová
Terry Bellievueová se sborem zpívá posledních pět let. Zkoušky jsou podle ní jednoznačně nejlepším momentem z celého týdne.
„V našem sboru se lidé doopravdy podporují. Všichni se těšíme a radujeme z toho, že v regionu, který byl proslulý rozdělením, segregací a utlačováním černošského obyvatelstva, fungujeme společně a dohromady a můžeme vytvářet tak skvělé věci,“ říká Terry.
Sboristka a civilním povoláním projektová manažerka se sem do Jižní Karolíny přestěhovala ze severovýchodu Spojených států před osmi lety.
„Jako ‚liberálka ze severovýchodu,‘ jak se nám s humorem přezdívá, jsem se obávala možného rasového napětí. Našla jsem dvě místa, kde nikdy na nic takového nenarazila - prvním je tenhle sbor a druhým velmi liberální komunita kolem kostela, kam chodím,“ popisuje Terry.
Na latentní rasismus vůči afroamerickému obyvatelstvu je podle ní v části charlestonské společnosti stále možné narazit. Na druhou stranu se tu podle ní lidé různé barvy pleti přátelí navzájem mnohem častěji, než na severu Spojených států.
Poměry se ale stále mění a s tím, jak si americká společnost mnohem víc váží vlastní rozmanitosti, se větší pozornost upírá i k tradiční černošské hudbě, podotýká dirigent souboru Rollo Dilworth.
„Lidé se dnes mnohem víc zajímají o hudbu, která stála u zrodu takzvaného ‚amerického zvuku.‘ Ta vychází z afro-amerického spirituálu, popěvků a pracovních písní, které sem přivezli moji předkové ze západní Afriky. Fúzí s klasickou evropskou hudbou vznikl unikátní americký styl,“ připomíná dirigent Rollo Dilworth.
Jeho kolega, muzikant a dramaturg souboru Lee Pringle, dodává, že gospel je žánrem, z něhož se toho dozvíte hodně nejen o hudební historii:
„Většina místního afroamerického obyvatelstva pochází ze západního pobřeží Afriky. Vznikl tu jedinečný mix nejrůznějších dialektů tamních kmenů. A protože otroci měli zakázáno se vzdělávat, a neuměli číst a psát, veškeré texty se předávaly ústně, vyprávěním. Během práce na plantážích svých utlačovatelů si lidé vyprávěli biblické příběhy o spasení a dodávali si víru v to, že se jim podaří z nevolnictví uprchnout.“
Možná právě optimismus, víra a naděje, která se písněmi šíří, může za to, že i mezi charlestonskými zpěváky a muzikanty, kteří reprezentují všechny barvy pleti, funguje tak silné pouto.
Jak říká sboristka Terry - všichni tu sdílí touhu žít ve světě, kde nejsou hranice mezi jednotlivými rasami a kde se lidé nebojí poznávat druhé. Zpěv je podle ní ideální způsob ukázat okolí, jak se toho dá dosáhnout.
