Chystáme se na další nebezpečnou cestu do městeček podél frontové linie s ukrajinskou humanitární organizací, které pomáhá také společnost Člověk v tísni, konkrétně kanystry na pitnou vodu. Tady mají i vodárnu, ve které vodu upravují a potom i rozlévají do desetilitrových barelů.

Oleg Tkačenko a jeho kamarádi zase naložili auto plné chleba a dalších věcí a zpátky povezeme asi 14 lidí, kteří se chtějí evakuovat a už se dopředu nahlásili.

S kolegy novináři ještě kompletujeme neprůstřelné vesty. Ujišťujeme se, že máme všechno, co můžeme potřebovat – vojenské lékárničky, samozřejmě přilby. Dále máme kompresor, klíček na opravu auta, na výměnu kola. Je lepší být připravený.

Nasadíme neprůstřelné vesty a náš malý konvoj startuje.

Nedají se používat mobilní telefony, není tady žádný signál, domlouváme se přes vysílačky. A ještě jedna důležitá věc. V takových situacích se nedá jezdit se zapnutými pásy. Musíte rychle vyskočit z auta, takže pásy zapnete za sedadlem, aby auto nepištělo, a jede se dál.

Kráter před základní školou

S Olegem přijíždíme do vesnice, kde jsme v únoru rozváželi chléb místním lidem. Tehdy ho Oleg ještě prodával, teď ho rozdává. Ale přijeli jsme sem, protože vesnici Jelizavetovku před týdnem zasáhlo několik ruských bomb. Silně poškodily budovu úřadu a místní školu. 

Rozbité sklo se na nádherném jarním slunci leskne jako křišťál. Na místě si upřesňujeme, že je to tak čtyři až pět dní, co sem dopadla ruská letecká bomba. Kráter je hluboký několik metrů a je přímo před vchodem do základní školy. „Vysoce přesná ruská zbraň ničí ukrajinské školy,“ poznamenává Oleg. Je zde také slyšet, že fronta není daleko.

Cestou musíme objet i jeden malý kráter. Pokud ale vylezete z auta a ocitnete se v otevřeném prostranství, je nejlépe jej proběhnout.

Martin Dorazín, zuj Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít