Netanjahu dohodl vládu s krajní pravicí. Své spojence zase přečůrá, tipuje komentátor

Volby do izraelského Knesetu byly už před více než měsícem, 1. listopadu. Ale Benjamin Netanjahu z vítězné strany Likud už týdny řeší, s kým tedy nakonec bude vládnout. V Izraeli vláda týdny už nějakým způsobem vzniká a hodně se o ní ve světě mluví. A já se ptám proč?
Mluví se o ní asi z více důvodů. Nejsilnější a nejhlavnější je určitě ten, že to bude vláda, která vznikne za podpory stran, které můžeme s přehledem nazvat krajně pravicovými, minimálně v jednom případě extremistickými. A to je samozřejmě něco, co přitahuje pozornost, protože obecně ve světě vidíme trend, že různé krajně pravicové nebo přinejmenším populistické strany vítězí. Vítězí koneckonců i v Evropě, na evropském kontinentu.

V případě izraelské vlády je to určitě velký problém, protože žádná taková strana nikdy ve vládě nebyla. Jedná se o tři strany, které ovšem kandidovaly v rámci jedné koalice. Jsou to strany, které vlastně nebyly součástí parlamentní politiky a jsou skutečně krajně pravicové a vlastně je to velký experiment. Nikdo neví, co to bude znamenat.

A bylo to rozhodnutí samotného Benjamina Netanjahua, že se začne domlouvat s tímto uskupením tří stran, které vy označujete za krajně pravicové? Anebo prostě nikdo jiný s ním jednat nechtěl, takže neměl na výběr?
Dá se říci, že platí obojí, protože on nemá tak úplně na výběr. Hypoteticky by mohl složit koalici s jinými stranami, řekněme s demokratickými nebo stranami blíže středu. Ty by ovšem měly určité výhrady k tomu, aby vládu vedl politik, který je zatížen několika korupčními skandály a trestním stíháním. Takže nakonec mu zbyly tyto strany.

A navíc, a to je asi důležité dodat, on sám je vlastně autorem jejich volebního úspěchu, protože to jsou skutečně pidi strany, kdy se třeba někteří jejich členové dostávali do parlamentu, protože byli připsáni na kandidátku nějaké jiné strany, specificky Likudu. Ale v zásadě jsou to strany naprosto okrajové, které měly problém dostat se do parlamentu i přesto, že v Izraeli je práh na vstup do parlamentu velmi nízký. Mnohem nižší než třeba u nás.

A Benjamin Netanjahu je člověk, který je mimořádně talentovaný, je také zkušený politik a vlastně dlouhodobě pracoval na tom, aby vytvořil koalici tří stran. Vystupovala pod jménem jedné z těch stran, to znamená Náboženský sionismus a tuto stranu podporoval. Nějakým způsobem se snažil ji uchránit před tím, co hrozilo a co se kupodivu nestalo. To znamená, že ji Nejvyšší soud nebo speciální komise nevyřadila z toho volebního klání. A prostě se postaral o to, aby až se dostane do parlamentu měl s kým uzavřít koalici.

Náboženský sionismus, to je to krajně pravicové uskupení, o kterém mluvíme, a to tedy v sobě snoubí několik frakcí, partají?  
Náboženský sionismus psáno s malým n je politický směr, který není nutně totéž, co je ideologie strany Náboženský sionismus.

A jaké jsou jeho výrazné osobnosti?
Nejčastěji se mluví o dvou, to znamená Bezalel Smotrich, což je vlastně vůdce té strany pod názvem Náboženský sionismus a je její tváří. A tím druhým, o kom se nejčastěji mluví, je Itamar Ben-Gvir. Zase je to vlastně radikál nebo krajně pravicový politik. V jistém ohledu je ještě podstatně radikálnější než samotný Smotrich, který sám o sobě byl považován za problematickou postavu izraelské politiky.

A pak je tam strana, která je vlastně stranou jediného muže. Je to zástupce té skutečně mikro straničky Noam, o níž se většinou zmiňují reportéři nebo komentátoři jako o straně, která reprezentuje nějaké homofobní názory a podobně.

Pojďme se zastavit u toho jména Itamar Ben-Gvir. Čím si vysloužil nálepku ultranacionalista?
V podstatě všechny ty tři strany mají dost jiné kořeny. Konkrétně Ben-Gvir vyrůstá z hnutí, které kdysi zakládal americko-izraelský radikální rabín, který už tedy dávno nežije. Založil hnutí, které se jmenuje Kach a je to krajně pravicové, dá se říct, rasistické hnutí.

A v podstatě i když ty ostatní proudy nemají kořeny v tom Kachu, tak jsou to strany, které jsou značně nepřátelské vůči Arabům, asi především Palestincům, ale nejenom jim. Také vůči Židům jiných názorů, zejména vůči Židům, kteří vyznávají jiný typ judaismu. A jsou to také strany, které mají specifické pojetí demokracie. A to je vlastně něco, co je trochu spojuje s populistickou vlnou ve světě.

Jeden z důležitých argumentů, se kterými přicházejí do politiky, je, že demokracie znamená, že lid vládne. Tedy že většina vládne a může úplně cokoliv. Proto třeba tak často útočí na izraelský Nejvyšší soud, což je vlastně "nedemokratická" instituce. Je to něco, co se často staví proti vůli většiny. A to je dost silná příměs ideologie všech těchto tří stran.

To znamená, že vyznávají nějaký extrémní konzervatismus ve společenských záležitostech, třeba postavení žen a náboženských menšin, nenávist nebo nějaký odpor vůči jiným skupinám - Arabové, ženy, jiní než ortodoxní Židé jejich typu. A v neposlední řadě toto populistické většinové pojetí demokracie.

Před víkendem uzavřel Náboženský sionismus koaliční smlouvu s vítězným Likudem Benjamina Netanjahua. Už se pánové také sešli nad tím, kdo si vezme to či ono ministerstvo?
Myslím si, že o tom mohli mluvit dokonce už před volbami, protože to byla vlastně jediná alternativa, že vláda vznikne spojením Likudu, to znamená té největší strany, která dostala přes 30 křesel ze 120 členného parlamentu, a že tam budou zastoupeny ty tradiční náboženské strany, to znamená Šas a Spojený judaismus tóry.

Ty vždycky už tradičně s Likudem jdou do koalice. On si je v podstatě kupuje za to, že jim nechává určité výhody. Například alokuje peníze na jejich školy a třeba chrání ultraortodoxní mladíky před nástupem na vojnu a podobně. Takže tam už vlastně došlo k určitému srůstu mezi Likudem, což je klasicky liberální strana, a těmito ultraortodoxními stranami.

A Netanjahu dopředu věděl, že se bude muset dohodnout s těmito dvěma pány, o kterých jsme mluvili, to znamená Bezalelem Smotrichem a Itamarem Ben-Gvirem. V podstatě se teď hraje o to, aby Netanjahu získal jejich hlasy, aby se mohl stát premiérem, ale zároveň aby jim nic nedal. To znamená, aby z toho vyšel co nejlaciněji.

Za prvé Netanjahu a jeho dva partneři z Náboženského sionismu se nemají rádi. To je prostě všeobecně známo. Netanjahu musel vyvinout velké úsilí, aby donutil třeba  Smotriche, aby přijal Ben-Gvira na svou kandidátku. Současně ale je znám záznam, ve kterém, na kterém se mluví o Netanjahuovi jako o proslulém lháři a podobně. 

A tím se dostávám k podstatě vaší otázky. Netanjahu určitě bude muset těmto stranám a těmto konkrétním lidem, kteří mají, myslím, velký hlad po moci, dát něco podstatného. A teď je otázka, jestli se spokojí s prestiží a penězi, anebo jestli budou chtít mít reálný vliv. Vláda, která vzniká, bude mít třicet ministrů. Už ta minulá byla velká, ta měla dvacet sedm, protože každý v tom početném houfu koaličních stran potřebuje nějaká ministerstva. 

Samozřejmě...
V Izraeli je ta mnohostranickost ještě mnohem větší než u nás. Teď momentálně je v Izraeli v parlamentu deset stran, takže ta vláda bude velice početná. A je charakteristické, že Netanjahu se postaral o to, aby ani jeden z nich nedostal některá ministerstva, konkrétně ministerstvo obrany a ministerstvo spravedlnosti.

Takže on už vlastně začal svoji hru proti svým vlastním koaličním partnerům. Oni se ale zároveň dostali do pozic, kde přece jenom určité možnosti budou mít. Bezalel Smotrich pravděpodobně bude ministrem financí. A Itamar Ben-Gvir bude mít speciální ministerstvo pro národní bezpečnost, což znamená, že bude mít určité možnosti například ovlivňovat dění na Západním břehu prostřednictvím policie, která tam operuje, to znamená té pohraniční policii a podobně.

Netanjahu hraje o moc i o zábavu

Abych to shrnul, Benjamin Netanjahu slaví comeback. Vyhrál ve volbách, skládá vládu, ale s krajně pravicovými stranami, s nimiž se nemá moc rád. Ale nemá moc na výběr, protože nikdo jiný s ním do koalice nechce. A v tuto chvíli už s nimi tedy uzavřel koaliční dohodu, rozdělují si ministerstva. Ale znovu, on by chtěl vládnout tak nějak kdyby mohl nad všemi třiceti ministerstvy zase sám a nerad by moc dával pravomoci. 
On je člověk s takovým povahovým rysem, který mu umožnil přežít v politice dlouhé období, vlastně desítky let. A to, že je prostě schopen hrát s tím, co má a je s tím spokojen. Samozřejmě bude velice klopýtavě, kodrcavě vládnout, ale on prostě vládnout chce. Je rád v politice a je rád vepředu a ví, že za to musí zaplatit určitou cenu. Plus tady máme ten problém, že potřebuje nějakým způsobem vyřešit své kriminální kauzy. 

Právě, jestli se nechce jenom vyhnout svému trestnímu stíhání, a proto se prostě spojí s kýmkoli?
Netanjahu je sám o sobě taková velká záhada. Někdo si o Netanjahuovi myslí, že to je ideologický člověk. Že reprezentuje určitý typ ideologie, nějaký typ pravicového sionismu a že chce naplňovat nějaké své cíle, které dlouhodobě takový politický proud má. Vedle toho jsou lidé, kteří se domnívají, že je především člověk, který chce moc a je ochoten za ni prakticky cokoliv zaplatit. Možná nejde jenom o moc, ale o tu hru. On je prostě hráč. Obecně Izraelci jsou lidé, kteří mají rádi hru.

Takže Netanjahu je gambler.
Netanjahu je politický gambler a je naprosto smířený s tím, že prostě bude muset hrát. A pak je ještě třetí názor, že on je naprostý cynik. Já myslím, že všechno to do nějaké míry platí a je to u něj namícháno v takové zvláštní směsi, že to je idealista, ideolog, cynik a zároveň člověk, který touží po moci nebo vlastně po zábavě v politice. A v neposlední řadě samozřejmě nechce do vězení.

Pokud tedy skutečně v Izraeli v tuto chvíli vzniká nejvíc pravicová vláda v dějinách země, tak jak se tím změní Izrael? Neodkloní se od té cesty demokratického židovského státu? Co postavení Arabů, LGBTQ lidí a tak dále?
Začnu od konce. Myslím si, že postavení Arabů a sexuálních menšin se ve skutečnosti nezmění, z více důvodů. Přinejmenším proto, že Netanjahu to nebude chtít připustit. Jeho vlastní strana by to nechtěla připustit. Likud je v jádru liberální strana. Netanjahu samozřejmě tu stranu do značné míry ovládá, ale ona má prostě nějaké své dlouhodobé směřování.

A je možné, že ani jeho koaliční partneři nebudou chtít jít tak daleko. Oni sice ještě nemají ta ministerstva, ale už v tuto chvíli začali obrušovat některé hrany svých dřívějších výroků nebo názorů. Nevím, co to bude znamenat pro jejich vládnutí, ale domnívám se, že v těchto věcech žádný zásadní posun nenastane.

Co se může stát, je, že lidé, kteří jsou mnohem extrémnější než Netanjahu budou vlastně napínat některé ty problémy až k okamžiku, kdy takříkajíc rupnou. Jedna z možností třeba je, že Itamar Ben-Gvir nějakým způsobem nešťastně zasáhne do dění na Západním břehu. Nebo do dění třeba kolem Chrámové hory, protože on byl dlouhodobým zastáncem toho, aby se na Chrámové hoře směli modlit i Židé. Momentálně je to vlastně zakázáno, je o tom velká debata. 

Může dojít i k jiným věcem. Například pokud tyto strany budou nějakým problematickým způsobem zasahovat do běžného života izraelských občanů, může to vyvolat velice silný odpor ze strany jiné části izraelské společnosti. Jeden z opozičních vůdců o tom už mluvil, že přivede do ulic milion lidí. Takže tohle se může stát.

Co se může skutečně změnit, bude postavení soudnictví a zejména Nejvyššího soudu. To si myslím, že ta vláda bude chtít udělat a že to udělá velice brzy. Dříve, než by se třeba mohla hypoteticky rozpadnout.

S jakými obavami nebo možná vyhlídkami to formování vlády v Izraeli sledují okolní státy? A zejména Palestinci?
Někteří Palestinci říkají, že nevidí žádný zásadní rozdíl mezi touto a předchozí vládou. Takže to je takový skepticko-optimistický pohled, že se vlastně nic neděje. Mnozí Palestinci to ale určitě sledují s nějakým minimálně ostražitým pohledem, protože lidé jako třeba Bezalel Smotrich budou chtít cosi jako de facto anexi Západního břehu. To znamená sice ne oficiální, ale budou chtít přičlenit v praktickém smyslu další části Západního břehu. Což by bylo na úkor palestinských vizí o tom, jak jednou bude vypadat ten budoucí nezávislý palestinský stát s nějakým kontinuálním územím.

A v neposlední řadě některé kroky, které mohou lidé za Náboženský sionismus podniknout, můžou vést k explozi nespokojenosti na Západním břehu. Ta existuje dlouhodobě. V posledních měsících, dokonce ještě před volbami, rostlo napětí na Západním břehu, rostl počet mrtvých a do toho vlastně ještě přijde další náraz v podobě takto radikálních ministrů.

Okolní země se většinou vyjadřovaly velice kriticky ke vstupu stran do vlády, stran, které mají takto antiarabský nádech. A určitě to bude něco, co bude vidět i z Evropy a zejména z Ameriky. To je určitě něco, o čem se bude hovořit.

Spojené státy, velký spojenec Izraele, co na to říkají?
Sledují tu situaci, vyjadřují se. Mezi Spojenými státy a Izraelem je tak specifický vztah, že nejenom Izrael se těší přízni Spojených států, ale zároveň je vystaven velice otevřené kritice nebo vyjadřování názoru ze strany všech amerických administrativ. A ty výroky vůči Netanjahuovi, případně vůči jeho koaličním partnerům jsou dost ostré, dost kritické a v podstatě zazněla jasná varování, že určité věci Spojené státy nebudou chtít vidět už jenom proto, že Spojené státy potřebují nějaký klid v tom regionu.

Netanjahu už začal, řekněme, zahlazovat ty škody, které už vznikly. Dal rozhovor jedné vlivné americké novinářce, kde v podstatě řekl: za tuto vládu ručím já, já reprezentuji toho hlavního koaličního partnera a za mě se prostě žádné zásadní negativní změny nestanou. Takže vysílá signál do Ameriky, buďte v klidu, protože u vesla jsem já, u kormidla jsem já.

Kneset má 120 křesel. Abyste měl většinu, tak potřebujete logicky 61 z nich. Netanjahuův blok má 64 křesel jistých. Kdy bude tedy ta vláda jmenovaná, má to už absolutně samozřejmé nebo se ještě může na té cestě něco zkomplikovat?
Život je nevypočitatelný, politika je ještě méně vypočitatelná a izraelská politika je super nevypočitatelná. Takže já si umím představit, že do okamžiku, kdy padne ten prodloužený deadline 11. prosince, se něco stane. Neříkám, že se musí stát, ale opakovaně se v izraelské politice staly naprosto nepředvídatelné věci.

Pravděpodobně ta koalice bude uzavřená, to by mělo být hotové do toho jedenáctého. Pak myslím asi do týdne má být vláda předložena parlamentu ke schválení, což by při těch 64 křeslech neměl být problém. Jiná věc je, jak dlouho se ta vláda udrží u moci, respektive jak dlouho se koalice udrží pohromadě.

Umím si představit, že nějakou dobu to trvat bude, protože na tom všichni mají zájem. Náboženský sionismus poměrně hodně uspěl ve volbách, má 14 mandátů a je naprosto zřejmé, že toto se mu už nikdy nepovede. To znamená, že se už nikdy nemusí tito lidé dostat do vlády.

Zároveň má Netanjahu své velké důvody, proč chce vládu udržet. Ale když se podíváme na jeho politickou historii, tak uvidíme vlastně vždycky stejný vzorec. On je mimořádně schopný politik, mimořádně schopný kombinátor a všechny své dosavadní spojence, pokud to tak mohu říct, přečůral. Nepochybuji, že přečůrá i tyto.

V podcastu byly dále využity zvuky z Youtube KnessetTV, i24NEWS, Middle East Eye.