Džóhacu: ti, kdo zmizeli beze stopy. Mrazivý pohled do podsvětí Japonska plného hanby a tabu
Nezemřeli. Neunesli je. Nezabloudili. Přesto beze stopy zmizeli, navěky odstřižení od svého života i blízkých. A co je nejdivnější: vzdali se jich dobrovolně. Džóhacu. Japonci, kteří se "vypařili".
Vynoří se zpoza rohu v postranní uličce plné všemožného harampádí, hubené tělo a vážný výraz na vrásčité tváři. Říká si Kazufumi Kuni, ale na stářím zažloutlých dokladech, co drží v ruce, stojí jiné jméno. A vlastně i jiný obličej: jistě, o dost mladší, ale v tom to není. Ten rozdíl je v bezstarostnosti, sebevědomé ambici, která mu svítí z očí, protože ještě pořád věří, že svět mu leží u nohou.
Špičkový makléř, hvězda a naděje celého podniku, který na své pracovní konto vrstvil jeden úspěch za druhým – dokud svou firmu jedinou špatnou investicí nepřipravil o 400 milionů jenů. Rázem jako by stál nad propastí, v uších výčitky vzteklých nadřízených i zchudlých klientů, v patách neodbytné vymahače dluhů.
Jednou ráno zmizel
Palčivá hanba sílila, zakusovala se hlouběji a hlouběji, až ho celého beze zbytku pohltila. V tomhle životě, kdy tak hluboce selhal, už pokračovat nemohl. Jednoho rána zmizel beze stopy; zůstala po něm jen rodina, ze dne na den opuštěná, nechápající a zdrcená.
Japonec si vyrobil robotickou kopii. Když jsem neměl čas, poslal jsem ji místo sebe, říká
Číst článek
Zoufalí příbuzní pátrali, rozsévali letáky s jeho obličejem, dokonce najali i soukromého detektiva. Netušili, že zmizelý mlčel dobrovolně a že se od nich navěky odstřihl, zprvu v maličkém tokijském bytě známého z vysokoškolských let a pak jako vykonavatel veškeré možné práce načerno, co se jen namanula: dělník, pomocná síla do kuchyně, číšník. Tulák po příležitostech, muž bez minulosti.
A takoví nikomu nic nedluží. Jak ubíhaly roky, rodina ve svém pátrání polevila, rezignovali i vymahači. Naopak Kazufumi chytil druhý dech a pustil se do skromného – a značně bizarního - podnikání.
Firma, jejíž název lze přeložit jako Společnost sběru veškerého odpadu, ožila na okraji společnosti, stejně jako její zakladatel. Začala tam, kam si nikdo jiný netroufal: u červy prolezlých mrtvol přejetých zvířat. Všichni ostatní ta nebohá hnijící těla obcházeli obloukem; Kazufumi se postaral o to, aby z ulic zmizela. Později začal dělat totéž i s průmyslovým a nebezpečným odpadem, a neštítil se ani nafouknutých utopenců. V podzemí společnosti není na skrupule místo.
A pak přišel den, kdy Kazufumiho byznys vplul do dalších černých vod. Začal totiž asistovat těm, kteří si – podobně jako kdysi Kazufumi – přáli nadobro zmizet. Ovšemže si mezi žadateli vybírá, jeho služby nejsou pro každého. „Důvody, které nutí lidi vypařit se, jsou komplexní. Lidi, co jsou mi podezřelí, neberu. Můj otec byl policajt a naučil mě nejít přes čáru,“ zdůrazňuje Kazufumi.
Nesnesitelná hanba
Kazufumiho příběh otevírá reportážní knihu Zmizelí: „Vypaření lidé“ Japonska v příbězích a fotografiích, a jak si potvrdili její autoři Léna Maugerová a Stéphane Remael, ani zdaleka není ojedinělý. Francouzský pár jich za těch pět let, kdy fenomén napříč Japonskem dokumentoval, nasbíral stovky – a to je podle všeho jen hladina velmi hluboké tůně.
Začít to může ledasčím. Katastrofou v práci, jak se stalo Kazufumimu. Propadnutím u školních zkoušek. Ničivou láskou k někomu, kdo k vám podle zákona nepatří, nebo k návykovým látkám či sázkám. Rozvodem, bankrotem, ale i něčím, co není vaše vina: domácím násilím, zadlužením životního partnera, jeho nevěrou.
Ale vždycky to má něco společného. Zaprvé jméno: pro lidi, kteří uprchnou ze svého dosavadního života, se vžil termín džóhacu neboli zmizelí, vypaření. A zadruhé a především je to pocit, který džóhacu k tak radikálnímu kroku donutí. Totiž sžíravá hanba.
Zatlučte ten hřebík!
„Hřebík, který vyčnívá, je třeba zatlouct,“ hlásá jedno japonské přísloví, a jak už to u folklóru bývá, o společenském řádu to mnohé vypovídá.
„Japonská tradice stanoví, že cílem jednotlivce je vždy být součástí společnosti a podle toho se i chovat,“ říká pro iROZHLAS.cz Michal Kolmaš z Katedry asijských studií Metropolitní univerzity Praha. „Zvládnout fungovat tak, jak společnost vyžaduje, je ultimátním cílem. Naplňuješ společenská pravidla? Pak jsi řádný člověk. Happy endy v klasických japonských filmech znamenají, že se hrdina zachová ve prospěch společnosti, a ne ve svůj vlastní. Miluješ dívku, kterou ti neschvaluje rodina? Vzdáš se jí, to je ten šťastný konec.“
SPOLEČENSKÉ ANIME
Jak se roztomilá a poddajná dívka změní ve zběsilou bohyni metalu? Snadno. Stačí zoufat si každý den v kanceláři, která se hemží línými a dotěrnými kolegy a kde nesmí spadnout maska úslužné zdvořilosti. Aggretsuko, nová animovaná postava od tvůrce slavné Hello Kitty, o tom ví své – frustraci z práce vybíjí v temném karaoke. Kreslený hit má hlubší společenský kontext, poukazuje totiž na tlak, jemuž čelí dnešní mladé Japonky. Zapomeňte na Hello Kitty. Přichází Aggretsuko, oběť kancelářského pekla se spásou v metalu
Život v přísně kolektivní společnosti připomíná síť spletenou z úzkých, nekompromisně vytyčených uliček: každou z nich kráčí jeden člověk, a čím víc se z předurčené dráhy vychýlí, tím větší tíhu na sobě cítí.
„Pravidel, které Japonce ve společnosti svazují, je obrovské množství a společenský tlak je někdy tak silný, že ho ti lidé už nejsou schopní dál snášet,“ vysvětluje Kolmaš.
„Neznamená to nutně jen tlak zvenčí. Hlavní problém bývá uvnitř samotného toho člověka: má pocit, že hluboce selhal, nejednal totiž tak, aby společnost obohatil a souzněl s ní. Je to etický problém. Dotyčný se cítí, jako by společnost morálně zradil, a protože své selhání vůči ní není schopný unést, raději se z ní vytratí. Ať už sebevraždou, nebo jako džóhacu.“
'Jsem nic‘
Padesátník Norihiro se „vypařil“ před deseti lety. Zklamal hned na dvou frontách: nejenže měl milenku, ale hlavně přišel o práci, jíž živil manželku a syna. Dusila ho úzkost a pocit hanby byl k nevydržení, dokud se jednoho dne nesebral a nenasedl na vlak z města. Nenechal po sobě žádný vzkaz a jeho opuštění blízcí si možná dodnes myslí, že si - tak jak tisíce jiných Japonců v podobně tíživé situaci - sáhl na život.
Ulevilo by se jim, kdyby věděli, jak Norihiro žije dnes? Že tráví dny i noci ve stínu úzkostí a zamčeném bytě bez oken, lahev a cigaretu neustále po ruce? „Už je to dlouho, určitě už bych se mohl ke své staré identitě vrátit,“ řekl Maugerové a Remaelovi. „Ale já nechci, aby mě moje rodina viděla v tomhle stavu. Podívejte se na mě. Vypadám jak nic. A jsem nic. Jestli zítra umřu, nechci, aby mě kdokoli poznal.“
Kolik Japonců sdílí jeho osud? Těžko říct, ale možná jsou jich až miliony. Odhaduje se, že od poloviny 90. let každoročně zmizelo desítky tisíc džóhacu. Přesné číslo se jen tak nedozvíme – a možná dokonce nikdy. Oficiální data totiž neexistují.
Je to tabu. Jako sebevražda
Důvod Léna Maugerová vysvětlila pro Public Radio International. „Zmizet v tak moderní zemi, jako je Japonsko, se vší tou sledovací technologií, sociálními sítěmi, to mi přišlo neuvěřitelné,“ popsala počátky svojí fascinace fenoménem džóhacu.
Když se ovšem pustila do práce, jako by ze všech stran vrážela do zdi. „Je to tabu, něco, o čem se prostě nemluví. Jako sebevražda. Hodně zprostředkovatelů s námi odmítlo mluvit. Jakmile jsme vyslovili džóhacu, najednou strašně pospíchali a byli hned pryč,“ vzpomíná.
Společenské tabu otevřený sběr dat prakticky vylučuje, stejně jako podmínky podsvětí, které se spoustě džóhacu stalo novým domovem. „Lidé se můžou vypařit, protože pod (oficiální) japonskou společností se skrývá ještě jedna. Když člověk zmizí, ví, že v té druhé může přežít,“ upozorňuje reportérka.
Černý byznys zkrátka kvete, v mnoha různých odvětvích. „Poctivá“ práce, nejčastěji manuální, ale také prostituce, praní peněz, mafie jakuza. A samozřejmě i počáteční win-win obchod se samotnými džóhacu, kteří za pomoc s organizací svého zmizení zaplatí statisíce jenů.
Například někdejší zprostředkovatel Šou Hatori si účtoval 370 000 za klienta. Kdysi dávno, když byl ještě dítě, se sám „vypařil“ spolu s rodiči, které drtil dluh, a pro džohacu má pochopení. „Často se to považuje za zbabělství. Ale když jsem tuhle práci dělal, došlo mi, že je to naopak něco dobrého.“
Vypátrat nevypátratelné
Jestlipak by to vysvětlil všem těm opuštěným rodinám? Pozůstalé po džóhacu totiž trápí nejen bolestná ztráta: také oni jsou obětí hanby, protože zmizelý je svým útěkem zostudil. A tak se místo na policii obracejí na soukromé detektivy, kteří jsou sice diskrétní, ale nesmírně drazí.
Čtečky obličejů dobyly Čínu. Umožňují platit díky selfie, cepují a udávají narušitele pořádku
Číst článek
Jenže i policisté by měli těžší práci než v řadě jiných zemí: japonské zákony jsou ve věci osobních dat velmi striktní a policii umožňují přístup pouze v trestních případech, což pro většinu džóhacu neplatí. Žádné vystopování pomocí platební karty, žádné číslo dokladu, o něž by se dalo opřít – a ostatně ani žádná relevantní databáze pohřešovaných.
Navzdory tomu všemu je možné, že se věci přece jen pomaličku mění. „Japonsko zná hodně tabu, o tom, co neodpovídá obrazu řádné a kompaktní společnosti, se tradičně mlčí,“ uznává Michal Kolmaš. „Ale v posledních desetiletích jsou tu mladí lidé, kteří vyrůstali na západních filmech, ti se víc otevírají individualismu. A společenskou diskusi mění i medializace: handicapovaní, sebevraždy, karoši (smrt z přepracování, pozn. red.), hikikomori (dobrovolná společenská izolace, pozn. red.), to vše už proniká do médií. A pomalu se o tom díky tomu začíná mluvit.“
Čeká to také fenomén džóhacu? Reportážní kniha Maugerové a Remaela je vůbec prvním souborným dílem, které se „vypařenými“ hloubkově zabývá. Nicméně jak známo, první krok bývá ten nejtěžší.
