Itálie je zemí seniorů, podle statistik nejstarších v Evropě. Jen málo z nich však žije v domovech pro seniory, a tak je otázka jejich izolace velmi palčivá.

Naštěstí pro Roberta je čtvrť Monti, situovaná mezi Koloseem a centrálním nádražím Termini, dobře vybavena obchody a všude je možné dojít pěšky. To je pro něho pravé požehnání, protože žije sám a nemá řidičák.

„Stojím ve frontě jako všichni a dodržuju bezpečnostní vzdálenost. Často mě lidé pouští, když vidí, jak jsem starý, a já to rád přijímám. Jednou je aspoň stáří výhodou,“ usmívá se.

Zatím snáší nucenou izolaci dobře. „Jsem domácký tvor a vždy si doma najdu nějakou tu práci. Teď jsem začal s jarním úklidem, který mi vystačí na několik dní. Samozřejmě jsem se musel některých věcí vzdát, jako je cesta s přítelem do Ikey, kde jsem si chtěl koupit nový stůl. Ale přežiju to!“ žertuje zdatný osmdesátník.

Přiznává však, že tato mimořádná situace změnila jeho každodenní život. „Jediná věc, která mě tíží, je ticho,“ připouští. „Neslyšíte žádný hluk, žádné auto, ulice jsou prázdné... Když vyjdete ven a slyšíte za sebou kroky, máte skoro strach a znepokojeně se otáčíte,“ říká. „Je dokonce slyšet zpívat ptáky, a to v samém centru, uvědomujete si to?“ dodává.

V noci prý spí jako zabitý. Chodí spát kolem jedné hodiny ranní a vstává v devět hodin a každé ráno si měří teplotu, protože staří lidé, více zranitelní, jsou nejčastější obětí koronaviru: mrtvým osobám v Itálii je v průměru téměř osmdesát let. „Žádná horečka, žádný kašel, je to dobré,“ ujišťuje se.

‚Je třeba umět být trpělivý‘

Na druhém břehu Tibery, ve čtvrti Trastevere, tráví Carla Basagniová, bývalá malířka a básnířka, také mnoho času u svého okna do ulice Lungaretta, která spojuje zastávku tramvaje s náměstím Santa Maria in Trastevere s jeho majestátní fontánou.

Obvykle tu jsou davy turistů, pouličních hudebníků a prodavačů. Ale teď je to tady jako na poušti. Carla, žena vysoké křehké postavy se zasněnýma očima, se uchyluje k četbě.

„Prodejny knih jsou zavřené, a tak si nemohu knihy kupovat, ale čtu znovu knížky, které mám ráda. Naštěstí je mám všechny v knihovně. Pomáhají mi, abych si uvědomila, že čas pracuje pro nás a že je třeba jen umět být trpělivý,“ říká.

Zatím se Carla, která též žije sama, snaží udržovat ve formě. „Cvičím doma. Piju nejméně pětkrát denně vodu a jen velmi málo vína, ačkoli ho mám velmi ráda,“ zdůrazňuje.

„Někdy si přidávám do vody trošku Aperolu (kořeněný bitter s nízkým obsahem alkoholu, pozn. red.), abych jí dodala pěknou červenou barvu,“ přiznává se šibalským úsměvem. „Ráda si také uvařím něco dobrého k snědku,“ říká a doplňuje, že po letech zase píše básně pro děti, které připomínají ukolébavky.

ČTK Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít