Vzpomínky na jedno z nejtragičtějších období lidských dějin přináší nové Muzeum holokaustu v Johannesburgu. Památník připomíná hrůzy páchané nacisty, zároveň ale obyvatele Jihoafrické republiky upozorňuje na masakry a etnické čistky, které pokračovaly i po 2. světové válce v Asii nebo právě v Africe.

14:50 4. března 2016 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Budova má symbolizovat genocidu, proto je postavená ve tvaru písmene l, což vyjadřuje jak moderní dobu, tak i mužský prvek. Ať se to pánům líbí, nebo ne, právě oni stáli v čele nacistické říše,“ vysvětluje ředitelka muzea Tali Natesová, která je dcerou muže ze Schindlerova seznamu.

Nejdůležitější na budově jsou podle ní použité materiály a architektonické prvky. Například žulovými kostky vydlážděné nádvoří má návštěvníkům evokovat střední Evropu, pro niž jsou typické.

„Podobně je tomu i s kolejemi na zdech. Jsou do nich zasazené a vedou jakoby odnikud nikam, ale připomínají železnici a vlaky s Židy směřujícími do koncentračních táborů a plynových komor. Stejně tak i kovová prosklená část s malými okénky na druhé straně, která vystupuje z celé stavby a připomíná vagony, ty tzv. dobytčáky odvážející tisíce a tisíce lidí do Dachau či Buchenwaldu,“ přidává Natesová.

Některé části stavby mají zdi z tmavě červených cihel, které jsou zase typické pro Velkou Británii. Zároveň z nich ale byly postaveny budovy ve vyhlazovacím táboře Osvětim-Březinka.

„Tady je stěna se jmény obětí včetně dětí z Terezína, které nakonec také zahynuly v Osvětimi. Podařilo se nám získat některé jejich kresby, které vystavíme s jejich příběhy a životem v terezínském ghettu, jak ho popisovaly v časopise Kamarád.“

Slova ředitelky se mísí se zpěvem jihoafrického skladatele Philipa Millera, jednoho z přeživších, která se všudypřítomně line z reproduktorů.

„Od začátku jsme přemýšleli nad tím, co sem přivézt z Československa, ze země, kterou nacisté napadli jako první. A pak nás napadlo sklo, to vás přece proslavilo po celém světě. A tak tady, uprostřed zahrady umístíme skleněnou plastiku od Petra Larvy,“ dodává ředitelka Tali Natesová.

Její slova opět střídá hudba a zpěv, tentokrát z opery Brundibár, kterou nastudovaly terezínské děti předtím, než nastoupily do vlaků smrti.

Muzeum má podle Tali Natesové fungovat spíše jako výukové centrum a památní místo, kde se mají pravidelně konat výstavy a workshopy.

Robert Mikoláš, Kristina Roháčková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít