Havanský syndrom (díl II.): Ruští operativci na lovu. Mise agentů GRU v Evropě odhaleny

Praha/Havana 23. července 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Po stopách havanského syndromu: Nové důkazy spojují záhadné útoky na americké úředníky a jejich rodiny s vražednou jednotkou GRU číslo 29155.

Článek vydaný na serveru The Insider. Napsali Roman Dobrochotov, Christo Grozev a Michael Weiss.

Rok trvající investigace zpravodajského webu The Insider ve spolupráci s publicistickým pořadem televizní stanice CBS 60 Minutes a týdeníkem Der Spiegel přinesla nová zjištění. Tyto důkazy naznačují, že jen těžko vysvětlitelné zdravotní obtíže známé také jako havanský syndrom můžou být způsobeny energetickými zbraněmi, které ovládali členové ruské jednotky GRU s označením 29155. Členové nechvalně známé vojenské a rozvědné sabotážní skupiny řízené Kremlem se pohybovali v místech podezřelých útoků na americké vládní zaměstnance působící v zahraničí a jejich rodiny. To přivádí oběti k otázkám, co Washington o původu havanského syndromu ví a jak by měl Západ s těmito informacemi naložit.

Syn v akci

Svědectví zdravotní sestry Joy, která před svým domem v gruzínském Tbilisi identifikovala Alberta Averjanova, podpořili dva američtí vládní představitelé. Pro pořad 60 Minutes na televizi CBS potvrdili, že ruský operativec se tou dobou skutečně v hlavním městě Gruzie pohyboval.

Andrej Averjanov svého syna Alberta připravoval na převzetí jednotky 29155 ještě před ukončením studií na Moskevské státní univerzitě v roce 2019. Tyto přípravy začaly, když bylo Albertovi pouhých 16 let. Následně se dostal do neoficiálního výcviku v Ženevě, kde na něj dohlížel pětačtyřicetiletý plukovník Jegor Gordijenko, který ve městě působil pod diplomatickým krytím jako druhý ruský zástupce při Světové obchodní organizaci. Po této přípravě se Albert stal aktivním členem jednotky ruské tajné služby GRU 29155. Dokládají to data, která mají investigativci k dispozici. Konkrétně jde o prokazatelnou a soustavnou komunikaci s dalšími operativci ze skupiny nebo cestovní záznamy. Podle nich se na některé cesty vydával společně s už známými členy jednotky.

Na příslušníka operativy GRU je Albert až mimořádně otevřený na sociálních sítích. Hraje basketbal a fotbal, létá po celém světě a cestuje pod svým skutečným jménem. Sdílí fotografie s přítelkyní Nasťou z výletů ve svém luxusním SUV značky Mercedes a průběžně aktualizuje svou hráčskou historii v moskevském amatérském fotbalovém klubu Evian (mimochodem, v celkem šedesáti zápasech nedal jediný gól). Jak už jsme ale řekli, Albert necestuje vždycky jenom jako turista. Získaná data aerolinek potvrzují, že některé z jeho nejzajímavějších cest byly zabookovány oddělením lidských zdrojů jednotky 29155.

Tak například otec i syn Averjanovi odletěli z Moskvy 30. září 2021, tedy osm dní předtím, než zdravotní sestra Joy před svým domem v Tbilisi uviděla člověka, o němž je přesvědčená, že to byl Albert. Oba muži se nejdřív vydali do Taškentu v Uzbekistánu a zpátky do Moskvy se vrátili o jedenáct dní později, 10. října. Taškent nicméně nebyl jejich cílovou destinací.

Andrej ještě v Moskvě vypnul svůj telefon a znovu ho zapnul až po návratu, aby si přivolal na letiště řidiče. To Albert mobil nejdřív nechal zapnutý. 1. října v 8:04 ráno přijal hovor z neznámého uzbeckého čísla. Bylo to pár hodin poté, co s otcem dorazili do Taškentu. Pak mobil vypnul taky. O třicet šest minut později, v 8:40, vzlétlo letadlo mířící z Taškentu do gruzínského Tbilisi. (Jen malá poznámka: V roce 2021 kvůli diplomatické roztržce nelétala mezi Ruskem a gruzínskou metropolí žádná přímá linka. Navíc, jak už dřív informoval The Insider, členové jednotky 29155 stejně využívali zastírací přestupní destinace, aby se vyhnuli vystopování kvůli konkrétnímu útoku nebo incidentu.)

Albertův mobil zůstal vypnutý dalších 10 dní. Kvůli tomu není možné získat geolokační data jeho pohybu. Jasné je, že jeho telefon byl v zahraničí, tarif mu nicméně neumožňoval přijímat žádné hovory ani se připojit k internetu. 9. října, v předvečer návratu rodinného dua z Taškentu do Moskvy, nicméně Albert svůj mobilní telefon evidentně znovu zapnul, protože mu přišla automatická zpráva od operátora Beeline, která ho vítala v Uzbekistánu. Tato SMS tedy naznačuje, že v předcházejících dnech byl Albert mimo zemi a právě do Uzbekistánu znovu přicestoval, a to pouhý den předtím, než se vrátil zpátky do Moskvy.

Novináři z webu The Insider Albertu Averjanovovi zatelefonovali, aby se ho zeptali, jestli byl v čase údajných útoků na americké diplomaty a jejich rodiny ve městě Tbilisi. Volaný si dotaz vyslechl a pak se vzrušeně zeptal, kdo že je na druhé straně. „Počkejte, počkejte, kdo to volá?“ Když zaznělo, že volající je editor serveru The Insider, Albert okamžitě zavěsil.

Útoky ve Frankfurtu

V listopadu roku 2014, o sedm let dřív a přes tři tisíce kilometrů dál na západ, došlo v německém Frankfurtu nad Mohanem ke dvěma útokům. Podle několika zdrojů následovaly jeden po druhém. Jedním z jejich svědků je Mark Lenzi, dnes devětačtyřicetiletý úředník amerického ministerstva zahraničí.

Lenzi, jeho žena, syn a dcera byli počátkem června 2018 evakuováni z čínského Kantonu poté, co u nich lékaři odhalili poranění mozku. Podle Lenziho získala celá rodina od americké vlády odškodné přes milion dolarů. Kompenzaci jim prý vyplatili po stanovení diagnózy podle takzvaného Havanského zákona. V listopadu 2014 Lenzi pracoval na americkém konzulátu ve Frankfurtu jako regionální bezpečnostní pracovník, když jeho kolegy postihly stejné zdravotní komplikace, s jakými se on sám setkal o několik let později na jiném kontinentu.

Podle Lenziho byly Frankfurtské útoky z roku 2014 klíčové, protože k nim došlo ještě před Kubou a Čínou, a americká vláda jim prý měla věnovat větší pozornost.

Podle Lenziho i dalších zdrojů byl jednou z obětí útoků zaměstnanec amerického konzulátu, budeme mu říkat Taylor. Syndrom u něj začal následujícími symptomy: nejdřív pocítil intenzivní tlak na hrudi, který stoupal do krku a hlavy. Pak přišla nevolnost a následoval vysokofrekvenční pískot v uších. Taylor okamžitě utíkal na toaletu a pozvracel se, potom upadl v bezvědomí na zem. V nemocnici Svaté Marie, která se nachází jen pár minut od konzulátu, mu němečtí lékaři diagnostikoval vestibulární neuronitidu, tedy náhlou závrať doprovázenou nevolností a vysokým krevním tlakem. To bylo 4. listopadu 2014. Po návratu do Spojených států lékaři Taylorovi sdělili, že má traumatické poranění mozku.

Taylor si vzpomíná, že v týdnech, které útoku předcházely, se u bytového komplexu naproti konzulátu střetl s vysokým svalovcem, který se choval jako voják a vystupoval podezřele. Neznámý muž byl neformálně oblečený a procházel se podél obytné budovy konzulátu, přičemž zkoumal a fotografoval zaparkované vozy s americkými diplomatickými značkami. Po krátké slovní výměně s Taylorem se muž se silným ruským akcentem sebral a spěšně odešel.

Investigativní tým má důvod se domnívat, že v době přímo před útokem byl ve Frankfurtu Jegor Gordijenko, pozdější mentor Alberta Averjanova, a to jako součást předsunutého průzkumného týmu. Novináři za pomoci prostředníka ukázali Taylorovi dvě Gordijenkovy fotografie – jednu pořízenou v roce 2015 a jednu z roku 2017. Taylor bez váhání potvrdil, že muž na fotkách je tentýž chlapík, který se v roce 2014 potloukal před budovami amerického konzulátu.

„Jo, to je on,“ řekl a dodal: „Když ho znovu vidím, naskakuje mi husí kůže.“

Euromajdan a nová éra speciálních operace

Rok 2014 byl pro jednotku 29155 náročný. Když v posledních měsících roku 2013 pouliční protesty proti někdejšímu ukrajinskému prezidentovi Viktoru Janukovyčovi spěly ke svému vrcholu, vydalo se na Ukrajinu pod krycími identitami několik členů této jednotky ruské tajné služby GRU. Za úkol měli pravděpodobně zmařit prozápadní revoluci. Agenti nicméně jednoznačně pohořeli, a tak se jejich úsilí zaměřilo na poškozování ukrajinských partnerů v zahraničí.

Jeden tým z operativní jednotky, který cestoval pod falešnými identitami do Evropy a zpátky, se infiltroval do muničních skladů vlastněných ministerstvem obrany v českých Vrběticích na jihovýchodě Moravy. Ruští operativci tam nastražili výbušná zařízení, jimiž vyhodili do povětří zásilku dělostřelecké munice, která patřila společnosti EMCO Emiliana Gebreva. GRU byla totiž přesvědčená, že arzenál zamíří na Ukrajinu. Ve stejném roce zase jiný tým realizoval několik cest do Německa. Například 26. ledna 2014 přistáli generálmajor Denis Sergejev a Alexandr Miškin v Praze. Odtud podle získaných cestovních záznamů odjeli vlakem do Mnichova, kde si 30. ledna pronajali auto. Sergejev a Miškin pak asi na 40 hodin zmizeli, zapůjčený vůz ale v Mnichově zase druhý den večer vrátili. Pak odcestovali zpět do Prahy a 2. února odletěli zpátky do Moskvy.

Takové kličkování je součástí operačních postupů GRU, je to prostředek k zavedení kontrarozvědných služeb na falešnou stopu. Agenti zpravidla létají tak, aby se vyhnuli přímým trasám do míst, kam mají skutečně namířeno. Někdy investují hodiny, občas dokonce celé dny do cest vlakem nebo autem, aby odvedli pozornost. Dalším důvodem, proč ruští špioni cestují do Evropy oklikou, je prostý fakt, že jim byla vydána víza pro jinou zemi. Předpokládají totiž, že se spíš vyhnou kontrolám, když přicestují ze země, která jim vízum udělila. 

Co tedy Sergejev s Miškinem v Německu dělali? Jak vyplývá z jejich pozdější operativní činnosti, ani jeden pro GRU neprováděl prostou špionáž. O rok později Sergejev působil jako operační velitel jednotky 29155, která řídila otravu zbrojaře Gebreva. Dokonce je natočen na bezpečnostních kamerách v garážích kancelářské budovy Gebrevovy společnosti EMCO v Sofii. Tam Sergejev podle bulharských úřadů hledal vůz oběti, na jehož kliku na řidičově straně nastražil organofosfátovou chemickou zbraň podobnou novičoku. Ještě později Sergejev vytvořil operační ústředí v jednom z levných hotelů v londýnském Paddingtonu, zatímco Miškin spolu se svým kolegou z jednotky 29155 Anatolijem Čepigou nasedli na vlak do Salisbury, aby nastříkali novičok na kliku dveří domu Sergeje Skripala na adrese Christie Miller Road 47. Jed byl ukrytý ve falešné lahvičce parfému značky Nina Ricci. Cesta Sergejeva a Miškina do střední Evropy tedy jasně naznačuje, že znovu byli na podobné misi nebo si připravovali půdu pro nějakou další akci. Možná právě tím, že získávali informace o svém budoucím cíli.

Tuto hypotézu dále podporuje skutečnost, že na sklonku září 2014 jednotka 29155, včetně Sergejeva, zahájila sérii nepravidelných návštěv střední a západní Evropy. Takové cesty jsou obvykle součástí přípravné fáze velké sabotážní nebo vražedné operace. 

25. září Sergejev odletěl z Moskvy do Milána. Několik měsíců předtím získal italské vízum do schengenského prostoru. To mu umožnilo snadný vstup do více než dvaceti šesti států, včetně Švýcarska, aniž by čelil hraničním kontrolám. Přesto dal přednost vstupu do evropského prostoru právě přes zemi, která mu vízum vydala. Tentýž den odletěl jiný člen jednotky, plukovník Jevgenij Kalinin, do Budapešti jako kurýr ruské diplomatické pošty. A nakonec na schengenské vízum vydané Francií přicestoval z Moskvy do Paříže ještě Gordijenko. To je ten, kterého Taylor viděl potloukat se kolem amerického konzulátu ve Frankfurtu.

Gordijenko a Sergejev pak odjeli ze svých zastíracích destinací vlakem do Ženevy, kde se 26. září večer ubytovali v hotelu Nash Airport. Jestli tam zůstali, nebo ne, nevíme. 6. října se ale zaregistrovali v nových pokojích v Geneva Airport Novotel Suites, které si podle recepční zamluvili až do 13. října.

Den potom, co se zapsali do hotelu Nash, tedy 27. září, si Gordijenko na pět dní půjčil auto u společnosti Sixt. (Navazující pronájem vozu od 2. října byl zrušen.) Další digitální stopu on ani Sergejev nezanechali až do chvíle, kdy se 13. října vrátili každý vlastní cestou do Moskvy.

Načasování této cesty je nicméně vypovídající. Kryje se totiž s dobou, kdy Taylor týdny před útokem spatřil Gordijenka ve Frankfurtu. Když se Gordijenko a Sergejev na 18 dní zaregistrovali v hotelu nedaleko ženevského letiště, mohli snadno pod smyšlenými identitami odletět do Frankfurtu a zpátky. Nacházeli se totiž v schengenském prostoru a nepodléhali tak vnitřním bezpečnostním kontrolám. Většina evropských aerolinek u letů uvnitř Schengenu nekontroluje při nastupování do letadla doklady totožnosti.

Navíc toto nebyli jediní operativci GRU, kteří se v regionu pohybovali.

Do západní Evropy se v říjnu vydala ještě trojice ruských turistů, kteří spolu zdánlivě neměli nic společného. Všichni tři ale byli členové jednotky 29155 pod falešnými identitami.

Nejzkušenější z nich, plukovník Ivan Terentěv byl zástupcem velitele jednotky Andreje Averjanova a měl italské vízum. Z Moskvy odletěl do Milána. Jeho pobočník, podplukovník Nikolaj Ježov pak ve stejný den odcestoval z Moskvy do Vídně.

O tři dny později, tedy 15. října, se k nim přidal třetí kolega, Danil Kapralov. Tento člen jednotky s lékařským vzděláním odletěl pro změnu do Amsterdamu. Rezervační údaje, získané investigativci ze serveru The Insider, televize CBS a německého Spieglu ale ukazují, že se ještě 15. října registroval v hotelu Starling Hotel Residence v Ženevě, kde zaplatil tři tisíce švýcarských franků (skoro 75 tisíc korun) za pokoj rezervovaný do 3. listopadu.

Ať už byli Terentěv, Ježov a Kapralov v západní Evropě z jakéhokoliv důvodu, evidentně museli svůj úkol splnit právě do tohoto data. Všichni tři si totiž na 3. listopadu zakoupili letenky zpátky do Moskvy, každý v místě svého původního příletu do Evropy.

Následující den, 4. listopadu, upadl Taylor do bezvědomí.