Slovní hodnocení na konci roku? Efektivnější je pro žáky zpětná vazba hned v hodině, soudí učitel

Pamatujete si na roky a na doby, kdy jste si sám šel pro vysvědčení?
Ano, pamatuji. A vybavuji si to jako takový slavnostní významný okamžik spojený s určitým napětím, taky trochu smíšenými pocity, protože samozřejmě občas se dostavila radost, jindy i nějaké zklamání. Já si myslím, že ten význam, ta závažnost nebo až jako posvátnost této situace má určitě něco do sebe, ale neměla by se tam konat příliš velká překvapení, protože pokud to tak je, tak to znamená, že nějakým způsobem byla zanedbána komunikace o tom výkonu, o těch dovednostech v průběhu školního roku.

Takže by děti měly vědět dopředu, co na tom vysvědčení uvidí.
Měli by mít nějakou dobrou představu. Takto to nazvu.

Vy učíte na základní škole Solidarita v Praze. V jakém psychickém rozpoložení žáci chodí pro vysvědčení ve třídě? Vy jste mluvil o tom, že to je určitá tedy celebrace, ale je to také nervozita, tam hraje určitou roli. Bývají třeba z toho až jako vyděšení, vystrašení, byť třeba vědí, co na tom vysvědčení bude, jak jsme o tom mluvili?
Já učím hlavně na prvním stupni, kde děti už tuší, že se nebudou dít žádné extrémní karamboly.

Jednička, dvojka.
Jednička, dvojka, řekněme. Všechny děti v mé třídě dobře a poctivě pracují, a to v hodinách i doma. A o těch jejich výkonech a snaze často mluvím a tak prostě vědí, co očekávat a taky jsem v kontaktu s rodiči. Na tom druhém stupni, kde mimochodem učím němčinu, to už může být trošku jiné, protože vlastně ta známková škála bývá o něco širší, taky se u těch tříd vystřídá za ten den spoustu učitelů, takže vlastně nikdo nemá nějaký úplný obrázek o tom, jak na tom dané dítě celkově s tou školou je, a snadno se tak něco opomene. A když se takto během toho pololetí nahromadí určité problémy a ty se neřeší, tak to vysvědčení pak může být nějakou stresující zkušeností. A já myslím, že my musíme prostě přijmout za svou myšlenku, že děti, teenageři prostě nemohou být ještě úplně stoprocentně zodpovědní za svoje učení. My jim musíme pomoct a oni potřebují prostě tu naši oporu, aby se této situaci dokázalo předejít.

A rozdáváte tedy hlavně jedničky a dvojky na prvním stupni nebo se pouštíte i do slovních hodnocení?
Pouštím se i do slovních hodnocení v konkrétních situacích. Třeba u žáků z Ukrajiny, co přišli. Pouštíme se jako škola do slovních hodnocení v neakademických předmětech.

U žáků z Ukrajiny, tam to i doporučuje ministerstvo školství, pokud se nemýlím.
Přesně tak.

A jak to vypadá to slovní hodnocení? To prostě místo jedna-výborně napíšete: žák se učil po celý rok skvěle, výtečně splnil všechny své domácí úkoly a já jsem s ním spokojen?
Slovní hodnocení je o dost komplexnější než to hodnocení známkou. Vy musíte toho žáka prostě dobře znát, nebudete tam psát jako nějakou floskuli. Vy musíte mít povědomí o tom jeho pokroku za ten půlrok a musíte popisovat jeho chování, snahu, výkon, a ne jeho charakter. To je asi takové zlaté pravidlo pro slovní hodnocení. Nehodnotí se osobnost dítěte, nehodnotí se jeho talenty nebo jeho dispozice, tedy to, co je nějakým způsobem dané, ale popisuje se jeho chování, jeho snaha, prostě to, co učitel konkrétně vidí a v čem se ten žák, nebo každý z nás nakonec, může zlepšit. Proto bych určitě radil se vyhnout větám typu: jsi šikovný počtář, protože ty se vztahují prostě na nějakou danost. Místo toho, když napíšeme: každý den trénuješ násobilku a díky tomu se děje XYZ, tak vlastně v této formulaci vypíchneme nějakou konkrétní akci, která to dítě posunula vpřed.

A navíc je to tedy silně motivační, protože ono ví, že když bude tu danou činnost dělat dál, tak se bude asi pravděpodobně dál zlepšovat.
Přesně tak.

A možná bych ještě doplnil, že také takové ty rady typu: víc se soustřeď, nejsou úplně užitečné, protože co to vlastně znamená? Víc se soustřeď. Zejména z dětského hlediska je toto strašně nekonkrétní a vágní, a proto když řekneme třeba: v hodinách vždycky sleduj mluvčího, tak je to daleko jasnější a konstruktivnější instrukce

Místo mobilu, aby ho nerozptyloval.
Stačí říct tu pozitivní věc, já bych ani nepsal: nedělej X, dělej X.
Ale to musí zabrat strašně moc práce a času pro toho učitele...
Je to pravda.

…si s tím vyhrát takto.
Pokud to slovní hodnocení má být skutečně kvalitní, tak napsat jedno takové hodnocení nezabere jednotky minut, ale spíš desítky. Ten učitel to musí spojit také s tím, jak učí, s formou výuky a v ní on by měl mít přehled o tom, jak se vlastně kterému tomu žákovi průběžně daří. Je ale otázkou, nakolik vlastně ten čas strávený sepisováním textů je skutečně dobře investovaný.

Jsou na to nějaké psychologické výzkumy, jestli pro žáky je to skutečně přínosné? Jestli se tady my teď o něčem nebavíme, ale ti žáci z toho ve výsledku nic nemají?
My neznáme, úplně, nemáme nějaký výzkum známka versus slovní hodnocení, ale víme na základě toho, co říká výzkum efektivity výuky, že vlastně někdy hodnocení psané, které se koná až na konci školního roku, nemá takový dopad jako nějaké hodnocení rychloobrátkové, řekněme. Prostě v hodině, když se to dítě dozví hned tu zpětnou vazbu a je to na nějaký třeba malý krůček v tom učení, tak vlastně ten přínos pro ty děti je daleko větší. Je to větší než nějaký traktát, řekněme, který prostě učitel potí dlouhé minuty, žák jej dostane na konci školního roku, už je po všem v ten moment, možná si to ani pořádně nepřečte. Anebo se třeba přečte, ale to září bude až za dva měsíce, ty dobře míněné rady asi se za tu dobu mohou zapomenout a vysvědčení skončí někde na dně šuplíku dobře uloženo u rodičů. To je ten moment, kdy se musíme ptát, jestli to slovní hodnocení je skutečně tak efektivní. A já si myslím, že efektivnější je nějaká forma výuky, ve které se to hodnocení a zpětná vazba objevuje několikrát za hodinu.

Vy o tom slovním hodnocení mluvíte velmi erudovaně. Kde jste se o tom všechno naučil? Vy jste učil v Londýně, jsou ve Velké Británii dál v tom, jak evaluovat žáky?
Já to nechci takto porovnávat, jestli je nějaká země dál. Každá země má nějaký svůj kontext. Je pravda, že prostě v Anglii daleko víc se dbá na to, aby výuka byla nějakým způsobem informovaná výzkumem, abychom zjišťovali, jestli ty praxe, které máme, jaký mají dopad na učení žáků. V Anglii celkově to slovní hodnocení není nějaké diskutované téma. Ano, na konci roku jsme každému děti psali nějaký odstavec slovního hodnocení, ale zároveň jsme dávali i známky za prospěch a pokrok v jednotlivých předmětech, a to na nějaké takové škále, jako zvládá na úrovni očekávané, nad ní a pod ní. Naší snahou bylo vždy děti, které prostě jsou pod tou očekávanou úrovní, pomoct jim, aby se dostaly na tu úroveň. Co je ale asi docela zajímavé, že vlastně v kontextu nějaké běžné práce v hodinách se od toho psaného slovního hodnocení spíš upouští. Zpětná vazba se spíš podává ústně a po nějakých malých krocích. Ono to šetří čas a ten dialog se koná vlastně napřímo, ne přes nějaké poznámky v sešitě. V Anglii měli asi tak před nějakými 10 lety období, kdy učitel musel napsat každý den do sešitu odstavec textu, ale zjistilo se, že je to strašně neefektivní a že daleko lepší je z hlediska toho času, který ten učitel vynaloží, aby to tomu žákovi řekl přímo nebo skupině žáků, kterých se týká nějaký konkrétní problém a oni pak přímo v té hodně na to zareagovali.

A chápu správně, že zkušenost z Anglie vy se teď snažíte přenést i do České republiky? A třeba i své kolegy instruovat, jak k tomu přistupovat, jak psát ta slovní hodnocení? Nebo jak měnit to hodnocení žáků, aby to nebyly prostě jenom jedničky, dvojky, trojky, čtyřky a v tom nejhorším případě tedy pětky.
Určitě se snažím na to české prostředí nějak působit. Ale co asi hlavně se snažím přinést do té české debaty, jsou výsledky, řekněme, z celosvětového vzdělávacího výzkumu, protože ten výzkum prostě u nás, my nemáme takové možnosti finanční, ani nemáme dost těch studií, které splní některé nějaká kritéria, ale celosvětový výzkum umí agregovat velké množství takových studií. Máme tady metaanalýzy Johna Hattieho a ty právě třeba říkají, že zpětná vazba je jedna z nejúčinnějších věcí, co může posunout žáky vpřed. Může to být až šest měsíců přidaného pokroku během jednoho roku, a to je prostě obrovský benefit. Ale pozor, to se nestane proto, že mu napíšeme slovní hodnocení na konci roku. To se stane tehdy, když to dítě bude mít ten setrvalý přísun zpětné vazby, která bude orientovaná na nějaké konkrétní věci, specifikovat konkrétní akci, která mu pomůže v tom učebním pokroku.

Takže se nebavíme jenom o pololetním vysvědčení a tom závěrečném, ale takto by se měly hodnotit žáci, studenti v průběhu celého roku?
Přesně tak.

Za každý test dostat místo jedničky jeden malý odstaveček?
Ne, to bych asi úplně neřekl, ale spíš v té hodině, když vidím, jak ti žáci pracují, tak jenom stačí úsměv, palec nahoru, prostě nějaká malá reakce: Dobře, ty jsi na správné cestě, je to v pohodě. - Hm, tady se ještě zamysli, co můžeš zlepšit. - Tady vidím jednu věc, jeden problém v té větě, zamysli se nad tím, co to je. Za chviličku se vrátím a chci vidět, co jsi s tím udělal. To je to, co ty žáky posune vpřed. A určitě je dobře, že se snažíme to slovní hodnocení u nás implementovat, určitě to vede k tomu, že učitelé přemýšlejí víc nad tou svojí výukou, nad pokrokem těch žáků nejen z hlediska nějakého finálního výsledku, ale v průběhu. Ale je to takový začátek té cesty, není to ještě ten cíl.

A myslíte si tedy ale, že se ta situace mění, že čeští učitelé teď raději přistupují než dříve k tomu, aby dávali tu zpětnou vazbu, ten feedback právě žákům, že se ta doba mění?
Určitě je tady nějaký posun, je tady skupina škol, skupina kantorů, kteří mají o toto zájem a je to dobře.

Ono i ministerstvo školství ta doporučení dává. Už jsme zmiňovali to doporučení, které dávalo teď právě v souvislosti s ukrajinskými uprchlíky a se žáky, kteří sem přišli kvůli ruské válce na Ukrajině, protože podle resortu by tyto děti neměly být známkovány, ale hodnoceny slovně. Podobné doporučení dávalo ministerstvo v době covidu, kdy odkazovalo například na materiál vypracovaný Pedagogickou fakultou Univerzity Karlovy a neziskovou organizací EDUkační LABoratoř. Zatím to jsou ale, chápu-li to správně, pouze doporučení.
Já si myslím, že asi nemá smysl něco úplně lámat přes koleno. Myslím si, že asi ten postupný přístup k tomu, to znamená, dáme nějaká doporučení, postupně vést školy k tomu, aby zvážily nějaké alternativní formy hodnocení, je určitě správné, ale my musíme zajistit, aby i učitelé taky v tom byli vyškoleni. Takže právě v momentě, kdy bychom třeba rozhodli od stolu o něčem a vlastně ti učitelé by ještě nebyli připraveni na to, že musí něco takového psát, tak to bude asi špatně, protože můžeme natropit spoustu škod tím, když právě se tam budou objevovat ty věty prostě „jsi šikovná“, které vlastně tomu děti neřeknou nic k tomu, co třeba udělalo dobře, ale je to zaměřeno na ty fixní charakterové vlastnosti nějakého člověka.

Takže jsou potřeba nějaké kurzy pro ty učitele. Není to tak, že ze dne na den se to ten učitel naučí dělat a začne slovně hodnotit.
Určitě to není ze dne na den. Je to o celé filozofii té výuky. A já myslím, že my máme potíž někdy, že se příliš těžko rozhoupáváme k nějakým krokům, že někdy asi by bylo potřeba říct: teď na to máme pět let a za pět let to chceme mít. Ale tato kontinuita v českém vzdělávání ještě není úplně samozřejmostí, abychom věděli, co bude za pět let. A myslím si, že kdybychom se na něčem domluvili a školy by měly nějaký čas na to se na to připravit, tak pak je to fajn, ale nemůžeme dnes říct: příští školní rok všichni hodnotíme známkou v kombinaci se slovním hodnocením třeba. Na to je příliš brzy.

A má mimochodem to slovní hodnocení nějak, já nevím, mezinárodně stanovené parametry? Já jsem totiž ještě narazil na pojem formativní hodnocení.
Slovní hodnocení je vlastně slovní forma nějakého ohodnocení. Zato formativní hodnocení je vlastně celá filozofie výuky, která si klade za cíl pomáhat dítěti během jeho učební cesty prostřednictvím nějakého sbírání dat o tom jeho učení a podávání zpětné vazby. A tu zpětnou vazbu může dávat učitel, spolužáci nebo i ten samotný žák sám sobě. Proto se také tomu formativnímu hodnocení v poslední době říká responzivní výuka. Je to vlastně takový zavádějící termín, to formativní hodnocení, není to jenom ohodnocení, to vlastně hlavně o té formě výuky, a proto musíme jasně říct, jasně vést nějakou čáru mezi tím, protože slovní hodnocení není formativní hodnocení, to je rozdíl.

No a čeští učitelé a formativní hodnocení?
Vlastně to formativní hodnocení jako takové, to je trendy slovo českého školství posledních let. A samozřejmě vám já nedám na to žádné přesné číslo, ale víme, že tady je spousta škol, které se o to zajímají, je tady spousta organizací, které nabízejí nějaké kurzy na to a ti učitelé se s tím seznamují. A pak to podle svých možností nějakým způsobem implementují v těch třídách. Ale samozřejmě to, že se s něčím seznámíte na školení, ještě neznamená, že to pak kvalitně také provádíte ve třídách. A my bohužel nevíme úplně v naší zemi, co se přesně v těch třídách děje. Myslím si, že by bylo potřeba, abychom měli přesnější data o tom, jak se učí a pak můžeme taky říct, co jsou další klíčové kroky, co musíme udělat, abychom pomohli jak učitelům, tak nakonec i těm žákům, protože prostě nakonec půjde o to, kolik dětí třeba tu základní školu vůbec dochodí. A máme tady v Česku regiony, třeba na Karlovarsku nebo Ústecku, pokud se nepletu, kde 10–15 dětí procent dětí v tom ročníku prostě nedokončí základní školu. A to je strašně velké číslo. My potřebujeme takovou formu výuky, která garantuje, že ty děti odejdou z té školy a umí to, co potřebují pro další svůj život a rozvoj.

Ještě jedna otázka mě k tomu celému napadá z druhé strany. Nemáte pocit, když jsme tu mluvili o benefitech slovního hodnocení obecně a formativního učení a zpětné kontinuální vazby a filozofie, tak, jak by měli učitelé přistupovat moderně k učení, aby to žáky bavilo, něco se naučili, že když opomeneme známkovat, že tím žáci a studenti ztratí takovou tu velmi jednoduchou představu hodnocení, kdy prostě vědí - jedna, udělal jsem to skvěle,  pět, totálně jsem propadl, musím se to naučit celé znovu?
Určitě na tom něco je, co říkáte. Já si proto myslím, že my nepotřebujeme nutně mít školy bez známek. Jenom se musíme zaměřit na to, aby z těch známek byli služebníci, a ne pánové nebo vládci. My musíme vytvářet ve školách takovou kulturu a takový narativ, že vlastně hlavní, o co tady jde, je snaha o nějaké společné a individuální zlepšování se, o to, že učení má klíčovou hodnotu a přínos pro náš život, a nakonec i naše životní vyhlídky a tyto hodnoty i průběžné pokroky těch dětí musíme ve třídě zviditelňovat a oslavovat. A známky s tím klidně můžou koexistovat, ale budou v ten moment až na druhé koleji. A takto se o to snažím i já ve svých hodinách, a proto taky dávám..

Jedničky, dvojky trojky…
Přesně tak, protože se snažím o to, aby ty děti nejdřív to doopravdy uměly, a pak můžeme napsat nějaký známkovaný test. Nemá cenu jim dát ten test moment, kdy vím, že polovina třídy to ještě není schopna napsat, a proto pak taky pro ty děti ty známky nejsou, abych to řekl tou teenagerovskou řečí svých osmáků, nějaký big deal pro ně. Není to zas taková věc, oni vědí, že ten test jsou schopní to napsat na dvojku aspoň, takže to vlastně v pohodě. Mě k tomu napadá ještě jedno pozorování, které se váže právě k tomuto období na konci školního roku. Tady v Česku jsou ty děti většinové zvyklé, že se uzavře klasifikace, což je někdy často už v první půlce června, není to v půlce, je to v té první půlce, a oni vlastně v ten moment mají pocit, že už mají padla. Už se prostě neučí, protože řeknou: no to už ale přece není na známky. A učitelé tuto hru trošku s nimi hrají, protože tím uzavřením klasifikace ztratí nějaký mocenský nástroj, kterým ty známky pro mnohé jsou. No a toto je takový výsledek takové nezdravé dominance těch známek. My takto navíc ještě promrháme vlastně nějakou desetinu školního roku, protože my ten červen můžeme vlastně zapomenout, že by se něco skutečně v těch školách dělo. V Anglii jsme učili se s dětmi až do úplného konce školního roku, vyloženě i ten poslední školní den jsme se ještě učili a vlastně žádné povstání se nekonalo. Ale je to prostě proto, že moje škola, což byla běžná základka spíš ve špatné čtvrti, ale s dobrými výsledky, těm dětem odmala vštěpovala, že vzdělávání je hodnota sama o sobě a že nás dělá lepšími lidmi, a tak prostě záleží na každém momentu stráveném v té třídě. A pak je jasné, že můžeme říct, proč vlastně promarnit dvě hodiny tím, že budeme sledovat nějaký seriál banální, když jsme se místo toho mohli něco naučit. A to nehledě na to, jestli se to učivo bude pak známkovat, hodnotit slovně anebo třeba vůbec.