„Pochopil jsem, že když bych na vojnu šel a zemřel, tak si myslím, že by si to všichni odůvodnili nějakou putinovskou lží, stejně jako si odůvodňují válku a vše, co se v Rusku děje,“ vypráví mladík z Ruska. Server iROZHLAS.cz jeho identitu zná, ale respektuje jeho přání zůstat v anonymitě. V Česku žije sedm let a nespadá do mobilizační kategorie. I přesto ho hledali úředníci z vojenského úřadu v Moskvě, kde má trvalé bydliště.

Rozhovor Praha 6:45 28. listopadu 2022 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Naučil se plynně česky a pracuje. Povolení k pobytu mu momentálně zajišťuje pracovní vízum. Návratu do Ruska se bojí kvůli předešlé novinářské práci a kritice ruského režimu. Ve volných chvílích pomáhá uprchlíkům na pražském hlavním nádraží a tlumočí na cizinecké policii.

Proč jste se před sedmi roky přestěhoval do Česka?
Ten rok, co jsem se přestěhoval do Česka, byl rok, kdy začala válka a zabili Borise Němcova. Do té doby jsem studoval žurnalistiku na prestižní moskevské univerzitě. Žil jsem v domnění, že budu moci ovlivnit mediální krajinu v Rusku.

Pak jsem na základě nepříjemné situace v Rusku musel vše přehodnotit. Na univerzitě jsme měli několik dobrých vyučujících, kteří s námi sdíleli demokratické hodnoty. Jeden z nich byl například profesor, historik a Putinův kritik Andrej Zubov, ke kterému jsem chodil na volitelné přednášky. Jenže ve chvíli, kdy napsal článek, který kritizoval Putina, dostal výpověď. Byl to jeden z nejlepších profesorů. Zůstávat na univerzitě mi po jeho odchodu přestalo dávat smysl. Jeho přístup byl v silném kontrastu s ostatními profesory, kteří nás nabádali k tomu, ať držíme hubu a krok a moc se do politiky nepatláme.

Od roku 2014, kdy jsem v Praze začal studovat, tu mám celý život, kamarády, práci, všecko, co je pro mě důležité. V Rusku mám jen rodinu a teď mohu komunikovat jen s její částí, protože ta druhá půlka je pod silným vlivem ruské propagandy.

Jak moc se vám daří s nimi udržovat kontakt?
Snažím se sem teď dostat mámu, ale asi to teď není možné kvůli mému vízu. Doufám, že k tomu časem najdeme cestu, ale zatím musí být tam. Před pár měsíci naštěstí dostala schengenské vízum, tak jsem ji mohl vidět, ale zbytek rodiny tak před třemi čtyřmi lety. Před válkou byl ještě covid. Poté, co skončil lockdown, jsem si říkal, že bych tam mohl jet. Čekal jsem také, než mi bude 27 let, aby se náhodou nestalo, že mě pošlou do války, ale ta mezitím začala.

Těm, kteří věří ruské propagandě, se radši vyhýbám, volám jim jen čistě formálně. Snažím se udržovat základní lidský vztah, ale je to takové zvláštní. Třeba moje teta se mě snažila přesvědčit, ať jdu přece jen na vojnu. To se odehrálo poté, co se dozvěděla, že se po mně sháněli úředníci z vojenského úřadu. Přišli za mnou do mého moskevského bytu, kde mám stále registrované bydliště.

Teta to zjistila, hned mi volala a přemlouvala mě, ať jdu na vojnu. „Hele, jak dlouho si myslíš, že se budeš skrývat, měl bys tam přece jen jít, alespoň na rok.“ Citovala ruskou televizi, kde údajně slibovali, že nás nepošlou na frontu, ale všichni víme, že to není pravda. Je řada svědectví od lidí, kteří na vojnu šli a už o nich nikdo neslyšel. I proto mám k Rusku křehký vztah a nedělám si žádné iluze o tom, co propaganda dělá s lidmi.

Nedostal jste tedy oficiální předvolací dopis?
To ne, ti úředníci si pro mě přišli rovnou a doptávali se mé rodiny, kde jsem. Tohle je docela častá strategie, že pro lidi chodí domů. Do mobilizační kategorie nespadám, protože nemám vojnu a je mi víc než 27 let. Ale asi jste zaznamenala, že v Moskvě a v dalších městech skupinky policajtů čekaly na lidi přímo u metra v místě jejich bydliště. Nebo chodí k nim domů.

Nespadáte do mobilizační kategorie, a přesto pro vás přišli. Co to pro vás znamená?
V Rusku jsem nebyl už tři nebo čtyři roky. Když jsem to slyšel, měl jsem tendenci se tomu spíše smát a také jsem trochu nadával. Jsem tady a nemusím se ničeho bát.

Ohledně války se cítím příšerně od prvního dne invaze, ale musím říct, že jsem zklamaný, nějak jsem si myslel, že mobilizace bude ta chvíle, kdy lidé v Rusku konečně pochopí, co se tam celou dobu děje. Mrzí mě, že se spousta Rusů nezajímá nejen o to, co se děje na Ukrajině, ale taky je nezajímá, že v té válce umírají jejich spoluobčané.

Co se týče vztahu s tetou, tak měla divné názory už delší dobu, ale tohle byla nějaká poslední kapka. Pochopil jsem, že když bych na vojnu šel, dostal se na frontu a zemřel, tak si myslím, že by si to všichni odůvodnili nějakou putinovskou lží, stejně jako si odůvodňují válku a vše, co se v Rusku děje. To mě hrozně mrzí.

Tím myslíte vaši rodinu?
Hlavně moji tetu. Narativy, které si lidi osvojují, jsou úplně šílené. Například na nádražích se sdružují mobilizační davy – lidé nastupující do vlaků a jejich rodiny, které se s nimi loučí. Viděl jsem rozhovor s jednou ženou, které odjížděl syn na frontu. Když se reportéři ptali, jestli nemá strach, tak řekla, že syny má dva, tak když se jednomu něco stane, zbývá jí druhý. Že to jsou muži a musí se postarat o svou vlast. Přijde mi to nelidské. Obzvlášť lidé, kteří se narodili v Sovětském svazu, mají tendenci sklouzávat k patriarchálním narativům. Během posledních několika let mají díky té strašné propagandě hrozný nepořádek v mozku, což vede k tomu, že jsou schopni vyslovovat takovéhle věci.

Můžete se do Ruska vrátit?
Fyzicky ano, ale samozřejmě to dělat nebudu.

Bojíte se?
Jo, protože všichni moji kamarádi a známí, kteří o věcech přemýšlí a snaží se sledovat normální zprávy, ti, kdo mají reálnou představu o světě a moderních hodnotách, ti všichni se buďto skrývají, nebo se už odstěhovali. Články, které jsem psal v Česku o ruském režimu, nebo například statusy na sociálních sítích jsou někde zaznamenané. Je možné, že by mi na hranici řekli, že jsem spáchal trestný čin tím, že vystupuji proti režimu.

Jaké zprávy máte od přátel z Ruska? Je možné v současné době proti režimu protestovat?
Co vím, tak existuje obrovský strach, že v případě, že vyjdou do ulice, tak vás přímo během protestu zatknou a dostanete mobilizační předpis. Známí, kteří měli finanční prostředky, se přestěhovali, někteří už v dubnu, když začala válka, zbytek až poté, co byla vyhlášená mobilizace. Jeden z mých kamarádů tam zůstal a říkal, že nejefektivnější způsob, jak proti Putinovi bojovat, je skrz mlčenlivý protest, tedy nacházet způsoby, jak se ruského systému neúčastnit, neodpovídat na výzvy mobilizace, skrývat se, vyhnout se byrokratickým řádům nebo čemukoliv, co ten systém diktuje, prostě absolutně se státem nespolupracovat.

Ještě předtím, než jsem se z Ruska odstěhoval, jsem občas na nějaký protest šel a už tenkrát to bylo děsivé, protože policie měla pancíře, vždy jich bylo hodně, byli extrémně zorganizovaní a vždy přítomní. Teď je to ještě mnohem horší.

Myslíte si, by Česko mělo přijímat Rusy prchající před mobilizací?
Myslím, že státy jako Česko a Polsko mají důvod pro to dělat rozhodnutí, která dělají. Rozumím jim, chápu tu logiku. Pak je tu ta druhá strana, že mnozí v Rusku jsou v hrozně těžké situaci. Lidi, které znám osobně a vím, že jsou dobří, progresivní, nepodporují válku, propagandě nepropadali a se státem nijak nespolupracovali, jsou v situaci, kdy mají stigma toho, že mají ruský pas, ale zároveň musí utíkat stejným způsobem jako Ukrajinci.

Když jsem pomáhal na hlavním nádraží nebo cizinecké policii, tak tam přicházeli jak Rusové, tak Ukrajinci. Měli s sebou dva kufry, nejasnou budoucnost, nikoho tu neznali a nemohli se vrátit domů. Podle mě by bylo skvělé, když by existovaly způsoby, jak těmto lidem pomoci, ale jak říkám, chápu českou logiku.

A pak je tu také to, že bohužel část Rusů Putina podporuje.  I v Česku jsem poznal Rusy, kteří, přestože tu žijí dlouho, tak si myslí, že Stalin byl v pohodě super týpek a nějak to zlo odůvodní. Také jsem potkal Rusy, kteří si užívají svobody a evropských demokratických hodnot a u toho stále sledují ruskou televizi.

Ale co se týče těch, kteří utíkají, tak mám pocit, že musí čelit předsudkům a zároveň musí také bojovat proti těm „špatným Rusům“, kteří tu agresi podporují.

Setkal jste se někdy s nenávistí nebo poznámkami spjatými s tím, že jste Rus?
Naštěstí ne. Myslím, že i tím, že mluvím česky, je pro lidi jednodušší vidět moji lidskost. Když začala válka, byl jsem úplně zničený. Ten den jsem přišel do práce a s nikým nemluvil. Když se mě kolega ptal, jak se cítím, tak jsem se zhroutil. Od té doby mi kolegové vyjadřovali velkou podporu, bylo to pro mě velmi lidské a příjemné. Mám pocit, že mě lidé vidí pro toho, kdo jsem, a ne jako někoho spjatého s tím zvěrstvem.

Samozřejmě mám občas strach, třeba když vidím zprávy ohledně postupujících sankcí, a občas si kladu otázku, zda mi mohou zrušit pracovní vízum. Také se sám sebe ptám, co by se stalo v případě, že by Rusko použilo jadernou zbraň. Snažím se na to v každodenním životě nemyslet a dělat to, co je správné. Tím, že mluvím rusky, jsem se i rychle naučil ukrajinštinu a mohu v té krizi pomoci. Vím, že tím, že pomáhám Ukrajině, tak pomáhám i českému státu situaci lépe zvládnout. Cizinecké oddělení policie bylo peklo a chybělo tam spousta pracovníků. Tak jsem rád, že mohu alespoň takhle přispět.

Anna Košlerová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít