Nárok na veřejný prostor máme všichni, říká geograf. Někdo tam ale může začít pěstovat, oponuje starostka
Fenoménem současných velkých měst je tzv. guerilla nebo také street gardening. Lidé osazují veřejná prostranství kolem stromů nebo chodníků, aby zvelebili své okolí, ale bez povolení úřadů. Nedávno se vyznavači této aktivity dostali do sporu s radnicí Městské části Prahy 3. Tamní starostka nazvala zahradničení na vlastní pěst jako nepřípustnou privatizací veřejného prostoru.
„Celá debata měla být zaměřena na něco jiného: oplocování veřejného prostoru,“ uvedla v pořadu Pro a proti starostka Prahy 3 Vladislava Hujová (TOP 09).
Podle ní jde až o půlmetrové ploty z drátů nebo z neopracovaných prken s ostrými hranami. „Člověk si myslí, že ochraňuje svou zahrádku, ale může ve veřejném prostoru někomu ublížit. Mně jde především o bezpečnost.“
„Veřejný prostor je pro všechny, jak pro pejskaře, tak pro ty, kteří v něm chtějí zahradničit. Nikdo si nemůže ale nárokovat veřejný prostor víc.“
Starostka prý zahradničení ve veřejném prostoru podporuje. „Ale může se stát, že pokud se trend oplocování bude dále rozšiřovat, tak si někdo může v parku vykolíkovat políčko a začít tam něco pěstovat.“
Radnice proti sázení květin ve městě nic nemá. „Už v minulých letech jsme rozdávali cibulky, vypsali jsem dotační tituly na osazení truhlíků v oknech nebo budování komunitních zahrad ve vnitroblocích.“
„Zvažujeme také zavedení možnosti adopce stromů s minizahrádkou. Nejde nám to sice tak rychle jako partyzánskému zahradničení, ale máme zmapováno téměř tři tisíce stromů,“ upozornila Hujová.
Nárok na veřejný prostor máme všichni
„Nejde o zahradničení ve veřejném prostoru. Problém je v jedné jediné věci: svévolném oplocení nějakého prostoru... Mně to připadá jako pogrom na pejskaře, ale i ten pejsek je součástí přírody ve městě.“
Vladislava Hůjová (starostka Prahy 3)
Kulturní geograf a sociolog Petr Gibas je přesvědčen, že veřejnost si veřejný prostor nárokuje, protože na něj má legitimní nárok.
„Označit to za privatizaci prostor je nepochopením toho, co tento pojem znamená. Oplocení stromu z logiky toho, jak veřejný prostor funguje, žádnou privatizací není, protože za ním není zájem zisku.“
Oplocení je spíše symbolické, věří vědec. „Zajistí to, že tam nemohou psi, kteří ten prostor zničí. Když bych tam ale já chtěl připíchnout další macešku, tak mi ten plot nebrání.“
Gibas připomněl, že obecný nárok na veřejný prostor máme všichni, ale ne všichni ho vždy uplatňujeme. „A správa je tady od toho, aby když dojde ke konfliktu, kdy víc lidí uplatňuje nějaký nárok, pomohla konflikt vyřešit.“
„Stromů v Praze je přes 3 tisíce, osázených hrabátek jsou maximálně desítky. Takže není možné označit deset dvacet miniplůtkem oplocených stromů za privatizaci, která omezuje psy.“
Petr Gibas (kulturní geograf a sociolog)
„A když někdo svůj nárok začne uplatňovat, tak je na veřejné diskusi, kterou by měl úřad spravovat, jestli se tento nárok nestřetává s jinýmy nároky. A výsledkem může být, že úřad nemusí zakročit.“
Sociolog zpochybnil starostčinu argumentaci o možných důsledcích úředního souhlasu s guerilla gardeningem. „Lidé přece nechtějí mít políčka s bramborami, ale chtějí sázet kytičky u hrabátek stromů.“
„Projekt adopce, který připravuje radnice, je paradoxní. Partyzánské zahradničení v podstatě jde proti privatizaci, dělá se to i pro ostatní, protože se tím vylepšuje veřejný prostor. Adopce stromů ale veřejný prostor naopak individualizuje,“ oponoval Petr Gibas.
