Nebyl moc vidět, ale nemá se za co stydět, říká o končícím ministrovi zahraničí reportérka Šafaříková

Kateřino, ty sleduješ zahraniční politiku dlouhá, dlouhá léta. O jak výraznou osobu přichází česká zahraniční politika s odchodem ministra Petříčka?
Pravděpodobně všichni, kdo někdy přišli s Tomášem Petříčkem buď přímo osobně do styku, nebo ti, kteří ho nějakým způsobem poslouchali, se shodnou, že to není nějak výrazný, hlučný, průrazný muž.

Kateřina Šafaříková je zpravodajka HN, Aktuálně a týdeníku Respekt v Bruselu, dlouhodobě se zabývá českou zahraniční politikou.
V tomto smyslu nepatřil mezi výrazné tváře této vlády. Například jeho stranická kolegyně Jana Maláčová, ministryně práce a sociálních věcí, je v tom klasickém slova smyslu výraznější, tedy průraznější. Nicméně s Tomášem Petříčkem vláda přišla o člověka, který byl velmi jasně hodnotově a ideově zakotvený, což se v případě nynější vlády o většině lidí říci nedá. U řady ministrů vlastně nevíte, jestli by si na první dobrou mezi Západem a Ruskem nebo Západem a Čínou vybrali třeba zrovna Západ. Tomáš Petříček byl případ ministra, u kterého bylo jasné, co prosazuje, jaké hodnoty ho formovaly.

Pojďme zpátky do roku 2018, kdy se Tomáš Petříček stal ministrem zahraničí. I jeho příchod do vlády paradoxně byl spjatý s nároky prezidenta Miloše Zemana, který předtím odmítl jmenovat ministrem původního kandidáta sociálních demokratů, europoslance Miroslava Pocheho. Proč, Kateřino, padla volba právě na Tomáše Petříčka?
Tehdy si ČSSD nárokovala tento post celkem přirozeně v rámci koaličních formací. Česká politika většinově dává post ministra zahraničí druhé koaliční straně, což v tomto případě byla ČSSD. Miroslav Poche z různých důvodů o tento post stál. Nicméně Miloš Zeman se proti němu postavil. Prezident Zeman argumentoval tím, že nebude nominovat stranického šíbra. To jsou slova prezidenta Zemana, člověka, který v minulosti čelil vyšetřování, podezření kvůli nějakým machinacím. Těžko říct, do jaké míry to byly upřímné motivy.

V každém případě výsledkem té mnohaměsíční tahanice o Miroslava Pocheho bylo, že ministrem zahraničí se stal v té době dlouholetý spolupracovník, asistent Miroslava Pocheho z Evropského parlamentu, Tomáš Petříček. Zkrátka a dobře, byl jeho pravá ruka, v podstatě by se dalo říci i jakýsi politický učitel. Sám Tomáš Petříček byl velmi formován pobytem v zahraničí i svým studiem, tedy jakožto člověk, který má celkem autenticky a přirozeně jakýsi přesah a zájem o dění za hranicemi. Ze strany Miroslava Pocheho i Jana Hamáčka tak došlo k rozhodnutí, že místo kováře budou jmenovat na post ministra zahraničí kováříčka. To se taky nakonec stalo.

Co všechno měl Tomáš Petříček v tu chvíli za sebou, co se týče zahraniční politiky, diplomacie, působení nebo směřování Česka ven? Můžeme to shrnout?
Můžeme. Tomáš Petříček řadu let strávil v zahraničí, ať už na studiích nebo pracovně, byť jeho alma mater je pražská Fakulta sociálních věd. Byl na několika stážích studijních jak v Bruselu, tak třeba například ve Spojeném království. Poprvé na studijní stáž vyjel v období, kdy Česko vstoupilo do EU. Krátce poté se stala Petříčkova žena Iva asistentkou tehdejšího europoslance za ČSSD Richarda Falbra v Bruselu. Celá rodina tam tehdy přesídlila. Tomáš Petříček v Bruselu studoval a postupně strávil několik stáží v Bruselu i ve zmíněné Británii. Následně se stal plnohodnotným asistentem europoslance Libora Roučka, poté asistentem Miroslava Pocheho. V zásadě po celou dobu své kariéry před vstupem do Černínského paláce se zajímal o zahraniční politiku, ať už pracovně nebo řekněme intelektuálně. I když třeba potom působil na pražském magistrátu, dělal diplomovou práci na téma energetická bezpečnost EU. Čili je to člověk, který skutečně srostl s evropským zahraničím.

Takže se dá říct, že pobyt v EU zformoval jeho pohled na to, kam by se ČR měla pozičně ubírat nejen v Evropě, ale možná v nějakém širším globálním ukotvení?Určitě. On i sám hovořil o tom, že možnost sedět v Evropském parlamentu jakožto asistent a pozorovat debaty jednotlivých evropských politiků ho velmi formovala v náhledu na svět. X-krát zmínil klíčové zástupce evropské sociální demokracie, ať už to byli třeba Němci nebo další, kteří mluvili způsobem, který Tomáše Petříčka přesvědčil. Takže i v rámci českého kontextu zastupoval nebo vlastně stále zastupuje člověka, který je skutečně autentický evropský sociální demokrat. A tady bych asi měla upřesnit, co tím přesně myslím. Evropská sociální demokracie, tedy ta mainstreamová, kromě toho, že je samozřejmě sociálně citlivá, tak je zároveň zelená a taky progresivní v lidských právech. Je to tedy politický proud, který se velmi zajímá o to, aby politika nedrancovala životní prostředí. To je něco, co vlastně česká sociální demokracie ještě plně neobjala. V řadě ohledů je, řekněme, konzervativnější, dokonce bych řekla, že i nacionalističtější. A Tomáš Petříček chtěl i v rámci té své letošní kandidatury na post šéfa ČSSD českou sociální demokracii více posunout do toho evropského mainstreamu, tedy ozelenit ji, a celkově z ní udělat stranu, která je citlivější, progresivnější vůči třeba právům sexuálních menšin apod.

To už se dostáváme k vnitropolitickému rozměru celé té věci, ke kterému se ještě vrátíme. Ale možná tě prvně poprosím, Kateřino, když se ohlédneme za těmi necelými třemi roky, které Tomáš Petříček strávil v pozici ministra, dá se najít nějaký případ, na čem by se dalo demonstrovat to jeho hodnotové směřování? Tedy že hájil prozápadní, proevropské postoje?
Určitě. Těch případů je celá řada, ačkoliv třeba nebyly na veřejnosti tolik vidět, nebyly tolik známé. Protože zahraniční politika a diplomacie jsou disciplíny z povahy věci poměrně diskrétní. Není to nic, co by plnilo titulky, lámalo sledovanost v médiích anebo o čem by se lidé běžně bavili v hospodě. Nicméně Tomáš Petříček při nástupu do funkce řekl, že chce rehabilitovat lidskoprávní osu české zahraniční politiky, tradici, která tady byla založená Václavem Havlem a později byla destruovaná. Nebo minimálně pokus o to byl, ať už z rukou bývalého náměstka bývalého ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka nebo později přechodné vlády Miloše Zemana. Tomáš Petříček řekl, že tuto politiku - to jsou jeho slova - chce vrátit na piedestal.

A skutečně se mu to podařilo. A nikoliv jen v tom smyslu, že by deklaratorně mluvil o tom, že je potřeba lidská práva podporovat, že to je něco, co určuje charakter české společnosti po roce 89. Ale dělal i konkrétní věci. Myslím, že veřejností asi nejvíc rezonovalo, když se Tomáš Petříček postavil za trojici pražských politiků - Ondřeje Koláře, starostu Prahy 6, Pavla Novotného, starostu Řeporyjí a pražského primátora, pana Hřiba. Ti byli kritizovaní Ruskem za svoje údajné protiruské kroky, ať už to byla nějaká rétorická obrana Pavla Novotného lidskoprávní politiky ČR, anebo v případě Ondřeje Koláře, který se postavil za to, aby z území Prahy 6 byla odstraněna kontroverzní socha generála Koněva. Kvůli těmto jednotlivostem Rusko označilo všechny mnou zmíněné politiky za nebezpečí pro Rusko.

A veřejně se dostal do konfliktu jak s premiérem, tak zejména s prezidentem Milošem Zemanem. Miloš Zeman spíše hájil tu ruskou interpretaci, že Ondřej Kolář se v případě odstranění sochy generála Koněva v podstatě snaží přepsat druhoválečné dějiny. Tomáš Petříček byl první a vlastně jediný z vlády, kdo dlouhodobě držel tuto linii, kdo se postavil za tyto tři politiky.

A těch případů podobného typu je víc. Mohla bych zmínit, když se potkal se zástupcem běloruské opozice velmi záhy poté, co Lukašenko zmanipuloval poslední prezidentské volby. Došlo k násilnostem, demonstracím, které byly krvavě potlačeny. Tomáš Petříček se zase nezdráhal a pozval si na oficiální jednání do Černínského paláce zástupce oficiální běloruské opozice. Ta jeho lidskoprávní stopa je rozhodně hmatatelná, i když možná nebyla na veřejnost tolik vidět. A v tomto smyslu se skutečně nemá za co stydět.

Zformuloval někdy konkrétně ministr Petříček to, jak by měla vypadat pozice Česka - relativně malé země, i když v Evropě ne úplně nejmenší - vůči velkým zemím, jako je Čína nebo Rusko, které aktivně prosazují v EU a právě hlavně v těch menších zemích svůj vliv?
On ji samozřejmě formoval v rámci nějakých projevů nebo obecných zahraničněpolitických tezí. Ale snad možná ještě důležitější bylo, že ji v podstatě, jak se říká, nějakým způsobem vykonával „nohama“. V případě Ruska vždy tvrdil, že Rusko je partner, ale zároveň i systémový protivník ČR. Protože ČR je součástí EU i Severoatlantické aliance a obě tyto entity Rusko ve své oficiální zahraničněpolitické doktríně označilo za protivníka, vůči kterému je dobré se vymezovat. „Nohama“ to dokázal například tak, že velmi záhy po svém zvolení do funkce odjel na Ukrajinu do Kyjeva. Setkal se tam se svým protějškem, ukrajinským ministrem zahraničí, podpořil svébytnou nezávislou Ukrajinu, podpořil ji proti Rusku, kritizoval Donbas atd.

To stejné bychom mohli říci na adresu Číny, kde zase v rámci toho sociálnědemokratického mainstreamu říkal, že je dobré nebo dokonce nutné s Čínou komunikovat, spolupracovat. Nejen kvůli její ekonomické síle, která je nepřehlédnutelná v tom smyslu, že jsme na několika dodavatelských řetězcích z Číny jako Evropa závislí. Ale také, že je nutné snažit se zlepšit život lidí v Číně. V tomto smyslu nechtěl Čínu odříznout. Ale opět, relativně krátce po nominaci do funkce se rozhodl podpořit Kanadu jakožto našeho spojence a pomohl spolu s dalšími kanadské vládě dosáhnout propuštění zadržovaných kanadských občanů v Číně. Přesto, že v té době čínský velvyslanec v Praze už opakovaně asertivně bušil na dveře Černínu a vyhrožoval různými odvetnými opatřeními. Tomáš Petříček se toho nezalekl a diplomaticky se jasně postavil na stranu Kanady. Tyto drobné kroky ukazují, že skutečně patřil hodnotově, co se týče to geopolitického směřování, na Západ. A přistupoval tak i k Číně a Rusku, k těm velkým velmocím.

Takže byl opravdu politicky i diplomaticky tak obratný, že dokázal své ideové ukotvení překlápět nebo prosazovat do konkrétních kroků v praxi?
Nevím, jestli bych použila slovo obratný. Dokonce si nejsem jistá, že mně přísluší, abych to tak říkajíc od novinářského stolu hodnotila. Faktem je, že Tomáš Petříček měl ten svůj úkol velmi komplikovaný. Zase můžeme říci: kdo nakonec ze členů vlády nemá. Nicméně on byl v tom svém boji opravdu sám. Mnohdy dělal věci, které byly i v rozporu s přáním, s politikou, s kroky svého stranického šéfa. Uvedu příklad. Tomáš Petříček byl velkým zastáncem toho, aby se celý západní Balkán přibližoval západu Evropy, aby se stal součástí EU. A Kosovo usilovalo o to, aby mohlo získat alespoň pozorovatelský status v Interpolu, mezinárodní policejní organizaci, což by bylo nějakým způsobem významné pro vytažení Kosova na vyšší stupeň v mezinárodních vztazích. Tak ačkoliv to Černínský palác podporoval, šéf vnitra Jan Hamáček byl proti. A došlo mezi nimi ke sporu, který v zásadě skončil takovou poloremízou. Nicméně i tento spor Tomáš Petříček dlouhodobě táhnul. A kdybych se vrátila o krok nazpátek, tak nejen prezident a premiér, ale i jeho stranický šéf se vůči němu v různých chvílích a tématech stavěl do opozice. Neměl to jednoduché. Musel našlapovat mezi vejci.

U řady sporů bych si myslela, že je vzdal příliš lehce nebo možná bez boje. Abych zase dala příklad: před rokem a něco musel skončit náš tehdejší velvyslanec v Bruselu Jakub Dürr. Jakožto velmi zkušený diplomat měl zůstat v Bruselu až přes další české předsednictví v příštím roce. Z důvodů, které nejsou úplně zřejmé, se znelíbil premiéru Babišovi, a nakonec i prezidentu Zemanovi. Tomáš Petříček s velvyslancem Dürrem velmi dobře spolupracovali, jak nám, novinářům, bylo opakovaně řečeno a bylo to i vidět. Tomáš Petříček ho opakovaně označil za velmi schopného diplomata, u kterého je důležité, aby zůstal v Bruselu i přes to druhé předsednictví. Ale i tak nakonec souhlasil s jeho výměnou a vlastně tuto věc nějakým způsobem nevysvětloval. Ani veřejnosti, což u diplomatů bývá častější, ale v zásadě ani dovnitř diplomatického sboru. U podobných věcí si člověk říká, do jaké míry skutečně udělal maximum. Ale myslím si, že celkově se mu dařilo balancovat mezi různými pražskými paláci a najít tu svoji cestu tak, že se za tu svoji dvouapůlletou bilanci skutečně nemusí stydět.

Tomáš Petříček  mluví o svém odvolání v tom smyslu, že jde o politický krok. Víme, že jeho působení vadilo prezidentu Miloši Zemanovi. Před pár týdny dokonce otevřeně požádal premiéra Andreje Babiše o Petříčkovo odvolání. Víme proč?
Víme pravděpodobně proč. Prezident nám už dlouhodobě neposkytuje vhled do své mysli v nějaké celistvosti. Miloš Zeman řekl, že Tomáš Petříček svoji roli nezvládá, že je špatný ministr. Nicméně v tom slavném rozhovoru pro Parlamentní listy Miloš Zeman neuvedl žádné konkrétní příklady. Jen řekl, že další člověk, který není dobrý ministr a měl by být vyměněn, je Tomáš Petříček. Skutečně k tomu došlo. Jak se zdá, podle informací, které zatím máme, konkrétní odvolání souviselo daleko více s domácí politikou než s politikou zahraniční. Jakkoliv jeden z těch klíčových tvůrců české zahraniční politiky, Miloš Zeman, z toho bude nakonec velmi profitovat.

Podle lidí, kteří dlouhodobě sledují nějaké vnitřní meandry ČSSD, se mělo stát to, že Jan Hamáček, který obhájil post předsedy ČSSD, se v zásadě chtěl pomstít, vyrovnat s bojem nebo úkladem, který byl proti němu veden před tou volbou. Protože už několikrát zmíněný Miroslav Poche s Tomášem Petříčkem samozřejmě nepřestal spolupracovat. Naopak, zůstali si i po dobu Petříčkova ministrování velmi blízko. Tomáš Petříček s ním úzce konzultoval řadu svých kroků, ačkoliv Miroslav Poche neseděl fyzicky v Černínu. Tedy zpočátku ano, později ne. Ale zkrátka a dobře, ti dva pořád zůstali velmi úzce spojení. A Miroslav Poche vyjednával podporu pro Tomáše Petříčka, pro to, aby byl zvolen předsedou ČSSD. Což je normální. Údajně to měl ale dělat relativně nevybíravým, ostrým způsobem. V tom smyslu, že některé důležité lidi v regionální ČSSD neměl dát na kandidátku do voleb do poslanecké sněmovny. Nebo jim měl naznačit, že na té kandidátce nebudou, právě proto, že teď to mají být „petříčkovci“, kteří zase budou na chviličku ČSSD organizovat. Vycházím z informací, které už nějakým způsobem zazněly. Jan Hamáček se měl pomstít té „pocheovské“ ČSSD tím, že jejího nejvýše postaveného zástupce uvnitř ČSSD odvolá z funkce. Pro českou zahraniční politiku nebo ČR obecně je velmi špatná zpráva, že odchází kritik dostavby Dukovan, servilní politiky vůči Rusku nebo Číně. Kritik toho, aby se v ČR očkovalo v Evropě neschválenými vakcínami.Nakonec z toho bude nejvíce profitovat Miloš Zeman, ale zdá se, že to nebyl ten prvotní motiv.

Takže se tu skutečně propletly dvě věci? Jednak situace v samotné ČSSD a jednak dlouhodobý tlak prezidenta Zemana, který se nějakým způsobem snaží formovat politiku podle svého pohledu.
Přesně tak. Někteří znalci ČSSD tvrdí, že jedna z mála věcí, které Miloš Zeman z Lán skutečně dlouhodobě sleduje a velmi pečlivě ji dělá, je destrukce ČSSD. Což se mu pravděpodobně daří, když se podíváme jak na ty personální otřesy, tak na preference strany v průzkumech do příštích voleb. Vnitropolitické drama můžeme nechat ČSSD, ale z hlediska ČR je špatně, že odchází člověk, který nějakým způsobem držel kurz a oponoval krokům, které jsem předtím zmínila. Ty jsou z hlediska zájmu českého státu nebo občanů špatně, jako například dostavba Jaderné elektrárny Dukovany bez zohlednění bezpečnostních rizik a kritérií. Že z toho profituje zastánce v tomto smyslu „všeho špatného“, tedy Miloš Zeman, je prostě fakt.