V kauze Homolka padly první tresty. ‚Nad případem se vznáší stín lobbisty Rittiga,‘ upozorňuje novinář Kedroň

V kauze Nemocnice Na Homolce padl první pravomocný verdikt. Radku, ty ses tomu případu věnoval celé roky, napsal jsi o něm knihu. Dá se říct, jak důležitá kapitola se tímto verdiktem uzavírá?
Vlastně jsi to řekla sama. Je to první pravomocný rozsudek v této spletité kauze, která je tedy dle mého nejpozoruhodnějším korupčním skandálem posledních 20 let. A byť ten rozsudek není zdaleka poslední, ukazuje nějaký další směr. Lze od něj odvodit, jak budou dost možná vypadat i ty další rozsudky v dalších dvou větvích, které se toho případu dotýkají. Jednak se málokdy stane, že se hlavní obžalovaný usvědčí sám. To se Vladimíru Dbalému povedlo tím, že si sepisoval velmi detailní deník, který pak posloužil jako klíčový důkaz. 

Zadruhé ten případ ukazuje vlivovou síť, která byla omotána kolem toho elitního špitálu Nemocnice Na Homolce. Ta jednu dobu, dá se říct i velmi nepozorovaně, cévkovala ten špitál a vytahovala veřejné peníze do soukromých struktur.

Vezměme to od začátku. Jméno bývalého ředitele nemocnice Vladimíra Dbalého se objevuje, jak jsi řekl, hned v několika větvích korupčních procesů. Kdo je Vladimír Dbalý? Můžeš nám ho představit?
Je to v podstatě bývalý šéf Nemocnice Na Homolce, za jehož vedení se tam odehrála řada víc než podezřelých zakázek. Nejprve to dotáhl na primáře neurochirurgického oddělení. Měl za sebou stáže v Americe, Německu a Japonsku. Přednášel na lékařských fakultách, posílal texty do odborných časopisů, sbíral známky, učil se japonsky, věnoval se dokonce astronomii. K tomu pravidelně sportoval. Pokud vím, tak si několikrát střihnul i triatlon. Prostě byl to člověk s obrovským tahem na bránu, člověk mnoha zájmů. A posléze skončil tak, jak skončil. V té knize snad dostatečně plasticky popisuji jeho postupný osobnostní pád.

Během ředitelování začal experimentovat s kokainem, byť to bylo tedy až na konci jeho angažmá. Podle mě už tou dobou z toho rozjetého rychlíku nedokázal vystoupit.

Dokážeme to časově zařadit? Kdy se do čela Nemocnice Na Homolce dostal, kdy tam vlastně tedy začal působit? O jakých letech se tu bavíme?
Šéfem nemocnice se stal v roce 2006 a jeho pád začal někdy v roce 2011. Na druhou stranu, ani na začátku svého šéfování netrpěl Dbalý žádnou morální kocovinou. Spíš čekal, až se dostane k lizu. V tom je ten deník, o kterém se budeme asi hodně bavit, více než výmluvný.

Pojďme ještě zmínit, čeho se podle toho verdiktu dopustil. Soud ho potrestal za to, že na pozici ředitele Nemocnice Na Homolce přijal úplatky celkem za 12 milionů. Jakých zakázek se to týkalo? Jak celé to schéma mělo fungovat?
Pokusím se to říct velmi zjednodušeně. Vrchní soud ho v této větvi případu potrestal za zmanipulované zakázky na poradenské, právní a účetní služby, to byly tři jednotlivé zakázky. Ty tendry se svými spolupracovníky zmanipuloval tak, aby vyhrál předem dohodnutý vítěz. A ti vítězové mu pak pravidelně odváděli jakési desátky. Dnes už můžeme bez okolků říct, že šlo o úplatky.

Už jsi několikrát narazil na klíčovou věc, která se celou touto kauzou nese, a to je role deníku, který si Vladimír Dbalý psal. Co je to za text?
Ten text je naprosto klíčový. Na něm stojí i padají všechna obvinění. Je to takový wordový dokument, který pojmenoval „Ředitelský deník“ v angličtině. A do něj si Vladimír Dbalý telegraficky zapisoval veškeré pracovní schůzky, ale také své alkoholické a kokainové eskapády. A to pravidelně, nejspíše každý den, možná obden,

Současně v něm popisoval i to, jakým způsobem ty zakázky manipuloval a jaké částky z nich vybíral.

Obhájci některých obviněných tvrdili, že není možné ty zápisky označovat za skutečný deník. Dbalý se prý v těch textech odkláněl daleko od reality. Jak se s tím soud vypořádal? Uznal ten deník za naprosto hodnověrný?
Ano, jednoznačně. Myslím, že o něm můžeme bez jakýchkoliv okolků mluvit jako o deníku. Nutné je připomenout, že Dbalého zápisky naprosto přesně lícují s reáliemi. Policie si dala tu práci, že šla po těch klíčových záznamech a jednotlivě je dokládala. Pokud tam Vladimír Dbalý mluví o tom, že dostal peníze a uložil je na účet, policisté dohledali, že je skutečně vložil. Pokud mluví o tom, že přebírá peníze od své účetní, policie doložila, že ta účetní krátce předtím tu samou částku vybrala ze svého účtu. Tímto způsobem rekonstruovali jednotlivé záznamy. A také nezapomeňme, že Dbalý sám sebe fotil. Pořídil si několik selfíček, na nichž v jednom případě stojí s igelitovými rukavicemi u balíku peněz. Na další fotce dokonce drží čtvrtku papíru, na kterou sám napsal „cca 28 milionů korun“. A za jeho zády jsou stohy bankovek. Dokonce tu fotku ve svém počítači pojmenoval: „Já s moolahem.“ Moolah je anglický slangový výraz pro peníze. Používal ho buď v této delší formě, anebo zkrácené „moo“. V tu chvíli se to vlastně zaklaplo. Soud připomněl, že vedle deníku stojí ještě třetí klíčový důkaz, a to je kufr. Kufr, který policie za takových zajímavých eskapád našla. Do něj Vladimír Dbalý uložil peníze, zlato, cenné známky, vše v hodnotě přesahující 30 milionů korun. A jak se opět u soudu podařilo prokázat, nemohl si takovou částku vydělat legálním způsobem. A Vladimír Dbalý nikdy věrohodně nevysvětlil, jak k těm penězům v takovéto hodnotě přišel.

Jak policie ten kufr našla?
To je vlastně nejzajímavější historka. Vladimír Dbalý dostal varování, že se u něj odehraje domovní prohlídka. Takže svůj nelegálně nabytý majetek včas schoval do kufru, který odvezl ke kamarádovi. Policie pak velmi složitě zjišťovala, kam ten kufr asi odvezl, protože když přišli na tu domovní prohlídku, objevili prázdný trezor. Podařilo se jim ale získat data z jeho limuzíny. I když působil jako noční lékař v nemocnici na Vinohradech, stále jezdil docela luxusní limuzínou. Policisté tak získali souřadnice a zrekonstruovali ty poslední dny, zejména kam Vladimír Dbalý jezdil. A díky tomu vytipovali místa, kde mohl ten kufr ukrýt. Ukryl ho u svého kamaráda na jednom z pražských sídlišť. Nebyl to lékař, ale sparing partner ze sportovních aktivit. Když k němu policisté posléze přijeli, kufr už tam zase nebyl, protože ho ten člověk odvezl k dalšímu kamarádovi. A ten ho zase uklidil ke svým rodičům na chatu někde poblíž České Sibiře. Až teprve tam policie objevila ten hodně těžký kufr. Bylo v něm opravdu zlato. A nejen zlato. Vladimír Dbalý, vedle všech těch cenností, dovnitř ukryl například nejcennější českou známku 50 na 50 (chybotisk z první republiky, pozn. red.), ale měl tam například i první vydání Hochů od bobří řeky od Jaroslava Foglara s jeho podpisem.

Zastavila bych se u kreativních výrazů, které Vladimír Dbalý v deníku používal. Ty jsi celý ten text prostudoval. Co se jeho prostřednictvím dozvídáme o životě a praktikách Vladimíra Dbalého? Samozřejmě kromě toho, co už jsi všechno zmínil. Jak to na tebe působilo?
Mám za to, že ke konci svého ředitelského angažmá to byl takový nekonečný večírek. Vladimír Dbalý na sebe v tom deníku prozrazuje, že už pomalu nechodí do práce, že to nikoho nezajímá. Popisuje, jak se denně opíjí, jak bourá s autem… Sám se sebou vede takový dialog, i sám sebe v tom deníku upozorňuje: „Z toho bude jednou velký průšvih, dávej pozor!“ Ale současně nedokáže zastavit. V tomhle mi ten deník přijde fascinující. Jak se bezesporu inteligentní člověk tak rychle dostal na šikmou plochu a nedokázal ten svůj pád zastavit. Padl na úplné sociální dno, opustila ho rodina, přišel o ty peníze a v tuto chvíli žije snad u svého otce. Nikdo jej nechce zaměstnat, protože má nálepku alkoholika, kokainisty. I když to byl velmi zkušený lékař, podle mých informací v tuto chvíli nemůže najít práci.

Také se nabízí otázka, proč Vladimír Dbalý nebyl opatrnější a proč si sám vytvořil materiály, které ho teď usvědčily. Poskytl Dbalý někdy nějaké vysvětlení, proč si deník vedl?
Přímo ne. On dokonce do této chvíle popírá, že by to byl deník. Tvrdí, že to chtěl přetvořit v nějaký literární text, ve kterém popíše marasmus ve zdravotnictví. Ale tvrdí, že alespoň část z těch zápisků je smyšlená, především těch, které se týkají korupce a případně jeho experimentování s drogami. Sám k tomu tedy žádné vysvětlení nedal. Já mám takovou pracovní verzi. A je to patrné z toho, jakým způsobem dlouhodobě fungoval. Vedl si totiž několik deníčku vedle sebe, například velmi podrobný deník o svých cestách, do kterého si zapisoval počty zemí, které navštívil, počty kilometrů, které prolétal. Zkrátka to byl velmi pečlivý člověk, který si vedl zápisky. Nejspíš ho to i nějakým způsobem uklidňovalo. Můj osobní názor je, že si musel ten Ředitelský deník vést i proto, že se kolem něj odehrávalo tolik situací, které by v hlavě neudržel. Proto se z toho vypisoval. Bylo asi nezbytné mít jakýsi přehled o tom, od koho už ty úplatky vybral, od koho ještě ne, kdo mu je dluží. Potřeboval si vést deník proto, aby se v tom neztratil.

Dostáváme se k další důležité věci, a tou je skupina lidí, která Vladimíra Dbalého obklopovala. Můžeme popsat, jak to schéma fungovalo? Víme, že verdikt si vyslechl i advokát David Michal, který odešel z toho soudního řízení s dvouletou podmínkou. Jakou roli sehrál v příběhu on? A jaké další postavy v něm účinkují?
Advokát David Michal je považován za docela vlivného pražského právníka, který dostal tu podmínku především za to, že Vladimíra Dbalého korumpoval. Jedenadvacetkrát mu přinesl úplatky za právní služby, které Nemocnici Na Homolce poskytovala jeho advokátní kancelář. Současně ty právní služby byly velmi široké. Navíc Vladimír Dbalý ve svém deníku píše, že advokátní kancelář, ve které působil David Michal, byla centrálou, odkud se všechny ty zakázky řídily. Byť tohle se tady v té první větvi případu úplně nepodařilo doložit a David Michal byl odsouzen za „pošťácké služby“. Protože Vrchní soud konstatoval, že nenašel dostatek důkazů, aby mohl říct, že David Michal přímo ty zakázky manipuloval, případně organizoval.

Jestli tomu správně rozumím, ještě to může být celé tak, že skutečným „ředitelem“ toho všeho byl právník David Michal a Vladimír Dbalý byl do té struktury jen zapojený?
Ne, ne, ne. Jméno toho, který to opravdu řídil, u soudu nezaznělo. Já se domnívám, že hybatelem těch věcí byl lobbista, chcete-li kmotr, Ivo Rittig, který současně působil jako ochránce té skupiny. A to si myslím především na základě studia toho deníku a veškerých indicií, které jsem v tom případu posbíral. Rittig se k soudu vůbec nedostal. Dokonce nebyl ani vyslechnut.

Když jsem se na to velmi důrazně doptával státního zástupce, jinými slovy mi řekl, že na kmotra Iva Rittiga nesehnali dostatek důkazů, aby ho mohli pohnat před ten soud. Nedá se říci, že by Vladimír Dbalý pracoval osamoceně.

 Pravidelně se s Ivo Rittigem radil. Velmi kreativnímu způsobu řízení nemocnice přihlíželi úředníci ministerstva zdravotnictví. Někteří ho nejspíš přímo kryli, alespoň podle prvoinstančního rozsudku v té druhé větvi. Ochranu před policií mu zajišťoval bývalý kriminalista. A tak bych mohl pokračovat dál a dál. Zkrátka Dbalý nechal kolem toho špitálu uplést takovou vlivovou síť, která měla celkem přesně danou strukturu a dělbu práce. O některých těch věcech nelze v tuto chvíli ještě hovořit právě z toho důvodu, že tam nedoběhly ty zbylé dva případy a teprve čekáme na pravomocné rozsudky.

Dá se v tuto chvíli mluvit o tom, že se podařilo rozkrýt celou tu síť kolem Vladimíra Dbalého? Nebo ne, protože ještě čekáme na výsledky dalších soudních řízení?
Jednak. Ten deník navíc naznačuje nebo popisuje i další zakázky, ve kterých se s velkou pravděpodobností také korumpovalo. Označuje tam další lidi, kteří do toho byli zapleteni nebo o tom minimálně věděli. Troufnu si zmínit jméno bývalého náměstka ministra zdravotnictví Marka Šnajdra, který byl pouze vyslechnut a v deníku se objevuje na mnoha stránkách. Byť tedy Marek Šnajdr je obviněn v jiné kauze spjaté s nemocnicí Na Bulovce. Ale v případu Vladimíra Dbalého coby obžalovaný nebo obviněný nefiguruje a nikdy nefiguroval.

Vzhledem k době, o které se bavíme, můžeme si představit, že ta nemocnice a akce Vladimíra Dbalého byly jen částí mnohem organizovanější činnosti? Třeba takové, kterou vedl někdo úplně jiný a sahala i do jiných pater společensko-politicko-veřejného života?
Ano. Poté, co jsem, troufám si říct, ten případ docela detailně nastudoval, musím říct, že v českém zdravotnictví je peněz dost. Jen zkrátka končí v kapsách nemocničních ředitelů, manažerů farmaceutických firem a na řadové lékaře a zdravotní sestry se pak jaksi nedostává. Že tento systém mohl fungovat i v jiných nemocnicích, je patrné z dalších kauz, které se posléze objevily. Vezměte si, že v Nemocnici na Bulovce se korumpovalo, tedy alespoň podle toho policejního obvinění, v roce 2016. V té době ale už začínal soud s Vladimírem Dbalým. To znamená, že tito nemocniční šéfové v médiích viděli, jak mohou skončit, a přesto je to neodradilo. Dost možná ta korupce pohltila zdravotnictví natolik, že bez těch provizí, bez toho klientelismu či přímo úplatkářství nelze fungovat.

Co teď bude s Vladimírem Dbalým? U soudu dostal sedm let vězení, víme, co se stane dál? A hlavně také, jak se on k celé té věci staví? Přiznal někdy pochybení?
Odpověď na první otázku víme, na ty další ne. Pokud nenastane nějaký další zádrhel, měl by Vladimír Dbalý obdržet brzo pozvání do vězení a nastoupit tam. Ve vězení pak bude čekat na výsledek dalších soudů, protože jak už jsme řekli, čeká se na pravomocné rozsudky v dalších dvou větvích. Pokud bude odsouzen i v těchto věcech, lze očekávat, že se jeho trest ještě navýší. Může dostat až 12 let. Jak reflektoval ten středeční rozsudek, nevíme. Nevíme to proto, protože on k soudu nepřišel, byla tam pouze jeho advokátka, která v celé té šíři tu obžalobu opět odmítla. Když jsme s ní pak na chodbě mluvili, řekla, že byť proti tomuto rozsudku už není možné odvolání, využijí mimořádný opravný prostředek, to znamená dovolání. Z toho lze usuzovat, že Vladimír Dbalý dodnes nepřiznal vinu. A možná ji ani nikdy nepřizná a zůstane ve vězení.

V tom deníku Vladimír Dbalý opakovaně mluví o tom, že by se nerad stal bílým koněm, který bude pykat za všechny ty zločiny, které se tam odehrávaly. Vyšetřovatelé, jak víme z toho spisu a od soudu, se ho opakovaně dotazovali, kdo to celé řídil. Nabízeli mu i statut spolupracujícího obviněného výměnou za to, že prozradí, kdo byl nad ním, kdo byl ochráncem, kdo byl hybatelem, kdo byl osnovatelem. To Vladimír Dbalý nikdy neudělal. Tím pádem se z něj stal právě ten bílý kůň, kterým se nikdy stát nechtěl.