Úzkost ze smrti a pocit, že v tom není sám. I to byl podle soudního znalce Petra Vavříka důvod, proč Ctirad V. loni v prosinci ve Fakultní nemocnici Ostrava během čtyř minut zavraždil sedm lidí a nakonec zbraň obrátil proti sobě. Klinický psycholog, který pro vyšetřovatele sestavoval jeho profil, upozorňuje, že podobným útokům nejde vesměs zabránit. „Je v tom kus vášně, která nechce být zastavena,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

Rozhovor Ostrava 6:00 20. září 2020 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Sestavoval jste psychologický profil Ctirada V., který loni v prosinci zabil v ostravské fakultní nemocnici sedm lidí. Jak podobné šetření probíhá?
Vyšetření vychází především ze spisu. Ten je zpravidla u takovýchto záležitostí velmi obsáhlý a extrémně bohatý na řadu detailů, které byly získány jak výpověďmi svědků, tak různými pozorováními a jinými šetřeními policie.

Psycholog tak má k dispozici velké množství informací k dané osobě a k jejímu činu, a to i v širším kontextu.

4 minuty vražedného běsnění Ctirada V. ‚Pojďme do něho,‘ snažili se ho zastavit svědci vlastními těly

Číst článek

Takže máte přístup do celého spisu, seznámíte se výpověďmi svědků, lékařskými záznamy, veškerým důkazním materiálem a z toho posléze vycházíte?
Přesně tak. Je potřeba se seznámit také s rekonstrukcí dění, které předcházelo samotnému skutku, i s jeho průběhem.

Jak moc je to náročné, když je pachatel po smrti a nemůžete s ním promluvit? A je vůbec možné věrohodný profil sestavit?
Psycholog je vycvičen a vzdělán k tomu, aby rozuměl lidem. A aby jim rozuměl a mohl o nich dávat zprávy, tak s nimi samozřejmě může mluvit a ptát se. A taky to děláme. Musíme ale zohlednit i širší kontext, který pachatel neřekne, protože to třeba ani nedokáže. Tudíž pracovat s dalšími údaji o jeho osobě je obvyklé, tomto případě je na ně ale znalec odkázán.

Je možné sestavit obraz typických projevů daného člověka. Z těchto střípků se vytvoří mozaika, která nakreslí strukturu osobnosti od dynamických temperových emocionálních vlastností i reakcí, které byly pospány okolím, až po třeba pravděpodobnou míru jeho intelektu. A vedle struktury osobnosti se z těch údajů dá sestavit něco jako životní příběh. To je další dimenze důležitá pro porozumění dané osobě. Když máme možnost pochopit, jak se vyvíjela, jaké měla dětství, jaká byla její rodina, jak prostě její životní příběh plynul, jaké tam měla překážky, jak se vyrovnávala s úkoly, které musí každý člověk v životě zvládat. Takže tyhle věci se dají zkoumat ve dvou dimenzích, jednak je to struktura osobnosti, jednak je to životní příběh. Na základě toho se pak dá rekonstruovat profil osobnosti.

Zkrat mysli

Když zkoumáte profil pachatele, který už je po smrti, není to tedy pro vás zase takový hendikep?
Je to samozřejmě určitá clona. Optimální je, když můžeme toho člověka pozorovat, vnímat jeho reakce, vnímat jeho způsob odpovědí na otázky a to, co říká. Bez toho je ostrost vidění snížena. Profil takto lze s vysokou pravděpodobností i tak sestavit.

Co pro vás byl klíčový ukazatel v případě Ctirada V.? Dostupná zdravotnická dokumentace, či spíše výpovědi blízkých?
Obecně je nutno tu práci brát jako sestavování mozaiky. V ní není dominantní kamínek, který by rozhodl o tom, jak ta mozaika vypadá. I méně podstatné detaily, když se složí do souvislosti, mají svůj smysl. Jak zprávy z okolí, popis chování, tak rekonstrukce jeho pohybu i myšlení zaznamenané v posledních dnech. Všechny tyto věci jsou více méně na stejné úrovni důležitosti.

Státní zástupce David Bartoš, který měl případ na starosti, řekl, že se nepodařilo zjistit žádné konkrétní duševní onemocnění. Jak si tedy vykládáte, že může u jinak zdravého, veselého člověka dojít k takovému zkratu mysli?
Laický pohled na takovéto činy vede k názoru, že když je to něco mimořádného, tak to nemohlo být nutně v mezích normy. Ale není to tak.

Já se setkávám, respektive mám za sebou stovky případů, které spáchali lidé příjemní, společensky adaptovaní, inteligentní, kteří netrpěli duševní poruchou, přesto se zachovali iracionálně, brutálně. Naše psychika zahrnuje i značnou míru nerozumu, vášnivosti. V některých situacích tak můžeme reagovat velmi protichůdně ke své povaze. Navíc i člověk, který není psychicky nemocný, může být nevyrovnaný. Může se chovat v různých situacích nepřiměřeně a stále to ještě není duševní nemoc.

Takže určitě i takto mimořádné chování je vysvětlitelné v mezích relativní psychické normy. Není to černobílé. Jak známe z reality, lidé, kteří nikdy nepotkali psychiatra, se mohou chovat velmi problémově, nevyrovnaně, nemorálně. Nevyrovnaných lidí je velké množství. Tudíž pravděpodobnost, že se pak zachovají neobvykle, brutálně, tu je. Nelze to ale statisticky hodnotit.

Tichý střelec

Dá se pak podobným útokům zabránit? To byla i stěžejní otázka v případě Ctirada V. Hned na začátku se mluvilo o tom, že to byl zřejmě tichý střelec, u kterého není do poslední chvíle zřejmé, že vezme zbraň a půjde vraždit.
Je to velmi těžké. A ta odpověď by byla spíše ne. Pokud se u pachatele rozvine mentální nastavení, jako je určitá míra zloby nebo potřeby udělat něco velkého, je v tom kus vášně, energie, která nechce být zastavena. Tudíž určitě nemají potřebu se s někým radit, hledat pomoc.

V logice jejich myšlení je snaha ten čin provést za každou cenu. A samozřejmě že kdyby takový člověk přišel k psychiatrovi a řekl, že cítí, že má problém, tak by se s tím jistě dalo pracovat. Musel by ale k tomu lékaři skutečně dojít, ale to se příliš nestává.

Jak jsem pochopila i na případu Ostravy, tak pokud lékaři doporučí návštěvu psychiatra, může to mít opačný efekt – tedy že to může vést k frustraci, nepochopení a u Ctirada V. i k nedůvěře vůči zdravotní péči. A k odborníkovi pak jít nechtějí.
Ano, je to často tak. Ačkoli povědomí ohledně psychiatrie už prošlo určitým vývojem, stále je řada lidí, kteří takovou pomoc odmítají. Zvláště ti, kteří se silně na své zdraví zaměřují, cítí, že by mohli být nemocní. A když projdou řadou odborných vyšetření a nenajde se symptomatická tělesná příčina a začne se pomoc nabízet ze strany psychiatrie či psychologie, berou to jako něco devalvujícího, tendenci prohlásit je za blázny. To pak může paradoxně posílit jejich tendenci ke vzdoru.

Z policejního protokolu, kterým tedy vyšetřovatelé střelbu v ostravské nemocnici odložili, vyplývá, že šlo do značné míry o čin zoufalého člověka, jehož motivací byla převážně pomsta. Jak náročné bylo proniknout do mysli Ctirada V.? Když to srovnáte s vašimi předchozími případy, zařadil byste ho mezi ty náročnější během vaší kariéry? Nebo tam z vašeho pohledu nebyla slepá místa?
Když je dostatek podkladů, tak se rekonstrukce osobnosti i jejího smýšlení a motivace dá poměrně dobře zformulovat. Je to samozřejmě vždy pravděpodobnostní záležitost. Nikdo nemá patent na to, aby s absolutní jistotou tvrdil, co se mu honilo v hlavě. Byť ta pravděpodobnost je poměrně vysoká.

Pokud jde o obtížnost profilování. Někdy se vysvětluje čin známé osoby, která už nežije, a někdy se zase tvoří profil pachatele, který není známý, který nebyl dopaden. A ten bych řekl, že je pak těžší, hůř se vše určuje, když znáte jen jeho čin. Takže v případě pachatele, který je po smrti, je profil snadněji proveditelný díky tomu, že máte k dispozici více informací.

Akt pomsty

Policie nakonec došla u střelby v ostravské nemocnici k závěru, že šlo o rozšířenou sebevraždu. Že to byl akt pomsty. Jaké uspokojení v tom lze nalézt?
To je složité říct, je v tom namícháno tolik emocí, které jsou v každém případě jiné, jinak namíchané. Ale je tam samozřejmě určitý proces utrpení, který má pachatel potřebu ukončit. A sebevražda je pro něj řešení, které může být přijímáno s úlevou a s pozitivním pocitem. Může tam sehrát roli tendence vyrovnat se s tím, koho považuji za původce utrpení.

Dělal jsem posudek na rozšířenou sebevraždu, kdy otec zabil sebe a malého chlapečka, aby zranil svoji partnerku a pomstil se jí za to, že ho opustila. Čili tam je tendence ublížit, což je dost výrazná složka motivace, a vidina citového zisku ublížit tomu, od koho já se cítím ublížený. A když je to čin velkého formátu s jasnou budoucí medializací, tak tam lze i předpokládat, že v motivaci sehrálo roli to dát o sobě vědět, upozornit na to trápení.

Jde tam pak tedy i o snahu zajistit si publicitu?
Ano, publicitu i pocit, že nejsem jen bezvýznamný člověk, kterému nikdo nevěří, a že o sobě a svém příběhu zanechám stopu.

Že tedy alespoň ve smrti upozorní na problém, který s ním nikdo nechtěl řešit?
Je to tak.

Když jste u Ctirada V. došli k závěru, že byl příčetný, z čeho jste vycházeli? Co jsou tedy ty ukazatelé příčetnosti?
Příčetnost je právnický termín, znalci ho nepoužívají. Je to tedy pak závěr soudu nebo státního zastupitelství. Znalci posuzují, zda je přítomna duševní porucha a zda pachatel byl schopen rozpoznat nebezpečnost svého jednání a zda ho byl schopen ovládat.

Znalci nemohou používat tento právnický termín. Kolega psychiatr, který se věnoval tematice případné duševní diagnózy, tam diagnózu tohoto typu, která by ho zbavovala těchto schopností, nenalezl. Z informacích, které měl k dispozici, v jeho chování nepotvrdil, že by se tam rozvíjela nějaká duševní choroba. Pak už je na orgánu činném v trestním řízení, aby vyhodnotil příčetnost.

Ctirad V. dorazil v osudný den do ostravské nemocnice krátce po šesté hodině ranní, před útokem tam ještě hodinu bloumal a hledal nejplnější čekárnu. Co pociťoval? Adrenalin? Úlevu, že to konečně všechno skončí? Dá se to u pachatelů odhadnout?
Dá se to pokusit rekonstruovat, opět je to ale velmi individuální. Není jediný vzorec prožívání takovéhoto pachatele. Určitě je tam ale namíchána určitá míra napětí a úlevy. Někdy i u obyčejné sebevraždy přichází pocit až euforie, radosti, že našel řešení, že je konec jeho utrpení. Další rozměr sebevraždy, která je adresována na okolí, je i pocit moci, proměny z někoho, kdo byl bezvýznamná osoba a kdo nebyl brán vážně, na někoho, kdo je teď důležitý a kdo tu moc má. Takové věci se tam mohou předpokládat. Ale úplně přesně se to nedá říct.

Může pak být motivem i jednoduše o to, že pachatel nechce být ve smrti sám? Proto zabije další lidi?
Může se tak uvažovat v řadě případů včetně tohoto, že někteří pachatelé mají silnou potřebu snížit úzkost ze smrti tak, že se čin provede v koalici, někdy je to oboustranně dobrovolná sebevražda. Tam je to pak dominantní prvek, že jdeme do smrti spolu, aby v tom jeden nebyl sám. V každém případě ten akcent potřeby nebýt sám a dát tomu rozměr společenství odcházejících to tam může být.

Kristýna Guryčová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít