Jak si vysvětlujete tak mimořádný zájem lidí o tento typ rozloučení? Protože řada lidí třeba dá přednost tiché vzpomínce doma se svíčkou.
Mimořádná osobnost a mimořádné rozloučení patří k sobě. Karel Gott byl pro českou společnost opravdu mimořádnou osobností. Samozřejmě ne všichni ho milovali, ale ta část, která ho měla v oblibě a která si ho nějakým způsobem připomíná, je opravdu velká.

Když jsem sledoval záběry přímého přenosu, tak si řada lidí rakev jen vyfotila, dokonce aniž by se na ni bez mobilu podívala. Jenom někteří se jednoduše poklonili. O čem svědčí to, že lidi mají tak velkou potřebu i tyto okamžiky dokumentovat?
Myslím si, že to je znamení doby. Spousta lidí dneska víc fotografuje, než prožívá. Možná že potom prožívá nad těmi fotografiemi. Fotografujeme do mobilů, fotografujeme do aparátů a potom vystavujeme na sociálních sítích. Je to vlastně jakási nová móda. Možná to lidi trochu ochuzuje v bezprostředním zážitku, ale zase na druhou stranu mají dlouhodobou vzpomínku.

Lidé, kteří přišli, uvádějí, že to je, jako kdyby zemřel někdo z rodiny. Čím vlastně Karel Gott dosáhl takového stupně zintimnění?
Myslím si, že to má dva rozhodující faktory. První je to, že to byla osobnost, se kterou se leckdo mohl identifikovat, protože tady s námi a s naší společností Karel skutečně prožil strašně dlouhou dobu a různé podmínky. Byl účastníkem sametové revoluce, ale byl také účastníkem takového toho prostředí normalizačního, v uvozovkách s námi obyčejnými lidmi. Byl účastníkem i té polistopadové situace. To je jeden faktor. Druhý faktor je jeho osobnost a lidskost. Všichni, kdo na něj vzpomínají, na něj vzpomínají jako na člověka, který ač byl mezinárodně známý a jistě také bohatý, tak se nevyvyšoval, přibližoval se lidem, uměl s nimi běžně komunikovat, a i proto byl oblíbený.

Já jsem tam zaznamenal i spoustu mladých lidí a někteří z nich ani nepřišli s rodiči nebo prarodiči. Čím si vlastně vyložit ten zájem například manželské dvojice třicátníků, která přinesla i celkem objemný věnec?
Já to mohu potvrdit i z vlastní zkušenosti. Byl jsem ráno na odběru krve. Sestřička, která mi odebírala krev, byla zhruba pětadvacetiletá mladá dáma a bavila se se mnou o tom pohřbu a o Karlu Gottovi. Je vidět, že Karel Gott skutečně spojoval generace. Měl v každé z těch generací, od těch nejstarších po dvacátníky, své příznivce a nebylo jich úplně málo. A i to je znak velké osobnosti. Že vlastně nežil jenom svou generací, ale výrazněji překračoval až do generace našich vnoučat.

Podle statistiky stoupá počet lidí, kteří i u svých blízkých odmítají smuteční obřad. Jak to ladí s tou obrovskou účastí na rozloučení s Karlem Gottem?
Nevím, jestli se to dá bezprostředně srovnávat. Je to přece jenom trochu jiná situace – vlastní rodina a taková významná státní událost. V každém případě ale platí, že naše společnost se čím dál víc rozrůzňuje. Budeme si muset zvykat na to, že jsou skupiny lidí, kteří něco praktikují nebo něco uznávají, a jiné skupiny, které to nepraktikují, nebo to dokonce odmítají. A ve vztahu k pohřbům je to také tak. Prostě jsou ti, kteří v uvozovkách sázejí jenom na tichou vzpomínku, a jsou jiní, kteří chtějí nějaký obřad, vnější vyjádření vztahu, a to jsou ti, kteří koneckonců přicházejí na Žofín.

Tomáš Pavlíček Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít