„Je to simulace opravdového světa, kdy spolu klienti bydlí, vaří a starají se o dům,“ popisuje terapeut Martin Klement, vedoucí „komunity“ v Solenicích, kde žijí lidé s hraniční poruchou osobnosti. Ta se vyznačuje zvýšenou citlivostí, emočními výkyvy a sklony k sebepoškozování. „Realita je bolí, protože jí nerozumí a různými způsoby z ní unikají. Nejradikálnější únik je sebevražda,“ vysvětluje v rozhovoru Klement.

Solenice 5:00 1. srpna 2023 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Co je hraniční porucha osobnosti neboli emočně nestabilní porucha osobnosti?
Jedna věc je psychiatrická diagnóza, která má své limity, a druhou věcí jsou charakteristiky, které mají společné naši klienti. Hlavním poznávacím znakem je jejich neukotvenost v sobě samých, nejistota v emocích, myšlenkách, chování a identitě, ať už genderové, nebo sexuální.

Klíčová je emoční zranitelnost a intenzivní emoce, které člověk neumí regulovat. Pod vlivem emocí často jednají impulzivně a destruktivně.

Lidé s hraniční poruchou se téměř neustále nacházejí v protikladech: buď vás milují, obdivují, jsou vámi až posedlí a mají spoustu energie, nebo vás nenávidí, jsou chladní, odmítaví či bez energie. Problém je, že neexistuje nic mezi tím. Létají z jednoho extrému do druhého, bez toho, že by měli jakýkoliv vliv na danou situaci a to je pro ně a jejich okolí často vyčerpávající. 

Zde v komunitě se však zabýváme jen určitou částí tohoto celku souborně nazvaného porucha osobnosti. Naši klienti mají často diagnózu emočně nestabilní (hraniční) nebo vyhýbavé, úzkostné či smíšené poruše osobnosti. Obrací si tak bolest reality, ve které žijí, proti sobě samým. Jsou agresivní vůči sobě. Proto se často sebepoškozují a v extrémních případech páchají sebevraždy či pokusy o ni. Naši klienti také často končí v psychiatrických léčebnách.

Podle mezinárodních dat se diagnóza týká převážně žen, a to zhruba ze 75 procent. Kdy během života se nemoc rozvíjí?
Rozvoj hraniční poruchy osobnosti se často týká mladších lidí, ačkoliv se to může projevit i později. Lidé s hraniční poruchou osobnosti mají problémy se sebevědomím a sebehodnocením. Tím, že nevědí, kdo jsou, tak v sebe nemohou věřit. Tím pádem kladou velký důraz na lidi ve svém okolí. To však samo o sobě představuje problém, protože je pro ně velmi bolestivé přijmout jakoukoliv nedostatečnost. Aby se mohli mít rádi, musí být perfektní a dokonalí. 

Je pro ně těžké přijmout, že jsou nedostateční, což je pro ně chyba a chyba v jejich světě nemá místo. Vše musí být dokonalé. Přijmout chybu, jak svoji nebo někoho jiného, je pro ně nepřípustné. 

Jenže lidé jsou chybující, což hraničáři neumí tolerovat. Je pro ně zraňující. Na jednu stranu sami neunesou zodpovědnost, právě kvůli sníženému sebevědomí, na druhou stranu nedokážou přijmout, když zodpovědnost převedou na druhé a věci nejsou přesně podle jejich představ. To je pro ně a jejich vztahy extrémně destruktivní.

Ti lidé často nevědí, kdo vlastně jsou, proč tu jsou a na co jsou. Jsou trýzněni sami sebou tím, že neznají hranice své osobnosti, takže ostatní jim je často překračují, aniž by i tom věděli. Sami sebe neznají, a tak nemohou ani jasně definovat sebe ostatním lidem. Tím jsou pro druhé nesrozumitelní a okolí si od nich často drží odstup. Tím pak ale zase trpí naši klienti, protože nemají pevné vztahy.

Emoční výkyvy

Můžete být konkrétnější v tom, jak se něco takového může projevovat? Vždyť pochybnosti o sobě má někdy každý.
Naši klienti jsou v lecčem jako my, kteří hraniční poruchu osobnosti nemáme. Není to vlastně ani tolik nemoc, ale spíše porucha vnímání a chování, která se projevuje především emočními výkyvy.

Každý člověk občas sám sebe znejistí nebo je znejištěn okolím, ale u našich klientů je to běžný stav a výjimečný je ten, když se cítí dobře a sebejistě. Jinými slovy, oni se často ocitají v extrémních situacích, jako by nedokázali přejít z dětství do dospělosti, kdy se utváří jejich osobnostní struktura. Žijí neustále ve světě excesů a jsou neustálení, tedy velmi zranitelní.

Jsou to rysy osobnosti a stavy, které my všichni známe, například pochyby, úzkostnost, výbušnost, potřeba mít věci pod kontrolou. Ale u těchto lidí jsou rozvinuté do takového extrému, že jim výrazně komplikují život.

Je hraniční porucha osobnosti dědičná?
Názorů na to, jak vzniká porucha osobnosti, je mnoho, ale určitý vliv na ni mají raná traumata, ať už z dětství, nebo z nepříjemné puberty, tj. období přechodu z dětství do dospělosti, kdy se osoba osamostatňuje od rodičů a ostatních podpůrných systémů, jako je například škola. Je to období, kdy člověk buduje svůj vlastní svět, spolu se zodpovědností k okolí a sobě samému.

Dospělých s ADHD rapidně přibývá. Léčbu může podpořit minimalismus v hlavě i chytré hodinky

Číst článek

V tomto období opouštíme vzorce našich rodičů a budujeme vlastní osobnostní strukturu, což bývá obtížné. U lidí s hraniční poruchou osobnosti je to však mnohonásobně obtížnější, neboť dalším znakem našich klientů je to, že jsou často velmi citliví, někdy až přecitlivělí. K tomu, že neznají své hranice, mají predispozice, ať už genetické, nebo neurovývojové.

Dalším faktorem jsou velké tlaky v dětství a mládí, kdy je kladen důraz na výkony spíše než na sebepoznání, čímž dítě nemá prostor pro rozvoj vlastní osobnosti. Tlak a pozornost je věnována především výkonům například ve škole či v zaměstnání, nikoliv osobnímu růstu.

Dispozice k větší emoční zranitelnosti může být dána geneticky. Na ní pak nasedá vliv prostředí jako například výchova, zkušenosti ze školy, s vrstevníky a další. Naši klienti často mají zkušenost se šikanou.

Benevolentní rodiče

Mají na hraniční poruchu osobnosti vliv rodiče či výchova?
Často jde o to, že děti vyrůstají buď s velmi benevolentními rodiči, kteří je tzv.rozmazlují, nebo naopak jsou rodiče příliš úzkostliví a přísní, takže nedávají dětem možnost si své vlastní hranice objevovat.

Takovým dětem není dána důvěra v to, že si věci zajistí a zjistí samy. Často jde i o kombinaci těchto výchovných taktik, kdy rodiče byli extrémně přísní v některých ohledech, například v tom, že nebyly tolerovány jiné známky než jedničky, ale v jiných ohledech si děti mohly dělat, co chtějí.

Tím, že dětem není umožněno chybovat a poučit se z chyb, se později v životě zhroutí kvůli jakékoli sebemenší chybě. Každá chyba je pro ně špatná a vyčítají si ji. V extrémních případech je toto zhroucení natolik silné, že se pokusí o sebevraždu.

Samozřejmě vliv má i zanedbávání, zneužívání nebo týrání. U našich klientů vidíme, jak vliv těchto negativních událostí, tak vliv výše popsaného – až přílišného ochraňování a velkých nároků.

Nové centrum pro duševně nemocné na zlínské Letné je připravené na klienty, zaplnit by se mělo do září

Číst článek

Můžete popsat nějakou konkrétní životní situaci, kdy se hraniční porucha osobnosti projevuje?
Úplně pořád, a to i v těch nejmenších věcech. Lidé s hraniční poruchou osobnosti často neumějí regulovat své emoce, dosahovat svých cílů v mezilidské komunikaci a udržovat vztahy, protože se buď na někoho upnou, nebo ho úplně zavrhnou.

I proto je terapie pro lidi s hraniční poruchou cestou k úplným základům. Tedy základ je sebepoznání a celková změna přístupu k sobě i okolí. Což může vypadat tak, že se musí od začátku přeučit, jak navazovat vztahy, jak začínat konverzace a jak reagovat na své okolí tak, aby neodehnali ostatní pryč.

Mluvíme spolu v Solenicích u Příbrami v domě tzv. komunity. V jednom domě tu žije patnáct lidí s hraniční poruchou osobnosti. Je tu pevně nastavený režim a pravidla. Zároveň tu klienti mají velký hlas v tom, co se bude vařit a co se na jednotlivých schůzích bude řešit. Pracujete zde jako terapeut. Co přesně je „komunita“?
Je to pobytové zařízení, kde se terapie odvíjí od běžného fungování. Povinností účastníků je aktivní účast na programu, který však mají většinou možnost sami spoluutvářet nebo i vést. Tím přebírají odpovědnost nejen za sebe samotné, ale také za celou komunitu. Učí se to a přitom dělají chyby.

V průběhu terapie se střídají v různých rolích, aby každý měl možnost vyzkoušet si, jaké to je vést, tedy dávat druhým hranice, pečovat o ně a přitom se nevyčerpat a současně se řídit pokyny ostatních. Součástí programu jsou skupinové terapie, během nichž se probírají témata a problémy, které vznikají v průběhu spolubydlení – během simulace reálného života. V rámci toho vznikají různé konflikty, nedorozumění, porušování pravidel či selhání někoho, které se poté řeší ve společných sezeních.

Klienti se tak učí, jak se chovat v různých situacích a vztazích. Mohou si vyzkoušet mezilidskou interakci a naučit se nastavovat hranice a vyjadřovat, co je pro ně příjemné a co už ne.

Samozřejmě, jedná se o umělé prostředí, kde mají profesionální podporu, kterou by v běžném životě neměli. Hlavním cílem je ale pomoc klientům vybudovat si zdravé osobní hranice, poznat sami sebe a naučit se nové komunikační návyky a vzorce, které pak mohou aplikovat i v běžném životě.

Režim a disciplína

Panuje zde hodně specifický a přísný režim. Někomu zvenčí to může připadat až vyhroceně. Řeší se tu drobnosti, a to třeba i to, když někdo přijde o minutu pozdě. Proč to tak je?
Protože klienti, kteří sem přichází, mají ve svém nitru chaos včetně časové zodpovědnosti. Běžný člověk s vlastním režimem je často velmi dobře sám časově disciplinovaný a zodpovědný oproti našim klientům, kteří často nejsou schopni si ho vytvořit.

Proto musí mít zvláštní a přísná pravidla daná z vnějšího prostředí. Člověk bez hraniční poruchy dokáže fungovat i ve volném režimu. V takovém případě je schopen pracovat s okolím a okolní svět naopak s ním nebo s ní.

Bohužel však valná většina lidí s hraniční poruchou toto nezvládá, především kvůli absenci vlastních hranic neustále posouvá hranice druhých. Když jsme začínali, platilo pravidlo, že program začíná v devět hodin a ti, kteří přišli do devíti hodin a deseti minut, byli tolerováni. Avšak ve všech programech, ať už to byla skupinová terapie, nebo setkání komunity, všichni přišli za půl minuty devět deset.

Nikdy tam nebyl nikdo přesně v devět hodin, tedy v čase, kdy měl program řádně začít. Vždy přicházeli buď krátce před tolerovaným limitem deseti minut, nebo krátce po něm. Když jsme tedy tuto hranici přesunuli na dřívější čas, stalo se totéž.

Lidé s hraniční poruchou osobnosti prostě neustále testují a napínají hranice svého okolí, aby zjistili, kde v něm stojí oni sami. Zní to možná neuvěřitelně, ale oni touží po jasných a velmi pevných hranicích, které jsou vymahatelné. Dává jim to pocit bezpečí a snižuje to jejich vnitřní chaos.

Klienti sami tyto hranice vyžadují. Mají rádi jasné černobílé prostředí. Šedá zóna vzbuzuje úzkost. V momentě, kdy si hranice osvojí, v průběhu terapie, jsou pak již schopni uplatňovat zdravou flexibilitu, protože nalezli pevný bod, kolem kterého může existovat i jistá tolerance. Pokud není z naší strany daný nějaký pevný bod, klienti neustále situaci hrotí, aby zjistili, kde se hranice nachází.  

Nastala tu situace, kdy jeden z klientů řešil, že mu někdo nabídl půlku nanuk. Ostatní se ozvali, že je to proti pravidlům. Proč bylo potřeba tomu věnovat pozornost?
Ano, to je další věc, která se týká mimo jiné i navazování vztahů. Naši klienti často nevědí, jaký je jejich postoj k vztahům, a přitom silně touží po vzájemné náklonnosti. Problém je, že často mají nepochopení, jak správně vztahy fungují, jak se navazují a zdravě udržují, což je poté zraňuje.

Tohle téma donesl klient, který hledá hranici. Obecné pravidlo zní: nepřijímejte dary. Má to vysvětlení – můžete se dostat do situace, kdy se cítíte zavázáni.  

Někdo může cíleně uplácet, někdo má přehnané potřeby se omlouvat, někdo rozdává víc, než je zdrávo, a proto platí: přemýšlejte o tom, hledejte, co je pro vás samé dobré a zdravé.

Výběr z médií: lázně v nejistotě, linka bezpečí častěji řeší sebevraždy i netradiční linka pro seniory

Číst článek

Klient, který tyto hranice ještě hledá, tak se soustředí na hranice zvenčí neboli pravidla nastavená komunitou. To jsou situace, kdy se pak řeší i půl nanuku. 

Terapeut by toto nepřinesl, leda by si všiml, že se to děje opakovaně. V tom případě by se začal zajímat, co se děje, jaký to má význam, zda je to nějaký vzorec klienta, který se opakuje v jiných podobách i v běžném životě.

Vztahy tu často začínají tím, že se lidé snaží druhému hodně věnovat a obdarovávat je, aby si je druzí oblíbili. My se snažíme naše klienty podporovat v tom, aby přistupovali ke vztahům jiným způsobem.

Navazování vztahů

Kde je tedy hranice toho, co je akceptovatelné, a co už ne?
Tento způsob navazování vztahů je tak extrémní, že se do diskuse zapojujeme už při tak banálních věcech, jako je darování bonbonu nebo jiného předmětu. Obvykle se jedná o cigarety, kávu nebo peníze.

Zde dochází k opakovaným extrémům, které následně způsobují konflikty, bolest a jiné potíže. Proto si klienti situace monitorují sami a v případě znepokojení je přináší do veřejného prostoru k diskusi.

Pokud nedokážeme upozornit na to, co se děje už v těchto malých důležitých záležitostech, pak tedy kde jinak vytáhneme hranici? Až po deseti bonbonech? Nebo až když dostane půl nanuku? Co když jeden klient investuje desítky, možná stovky korun do toho, že každý den kupuje nanuk, bonbony někomu jinému?

V podstatě se snažíme odhalit a napravit ty nejmenší první kroky, aby to nezpůsobilo ani nejmenší destrukci a bolest.

Když se to dostane do fáze, kdy si klienti řeknou: „Já jsem ti dal tolik nanuků a ty si na mě stejně chladný,“ způsobuje to silné pocity nespravedlnosti, křivdy a bolesti, se kterými si klienti často neumí poradit a nemuseli by je ani zde v chráněném a pečujícím prostředí unést.

Také tu platí pravidlo, že klienti sice smí kouřit, ale jen o samotě. Proč?
Má to několik důvodů. Jeden z těchto důvodů spočívá v tom, že cigarety často přinášejí úlevu. U cigára se, lidově řečeno, drbe. Kouření cigaret má relaxační efekt sám o sobě a ještě víc v tom, když ze sebe lidé vypustí své frustrace na druhé. Často po cigaretě sáhneme v náročných chvílích. V komunitě to je to často po náročných terapiích.

Naším cílem je, aby se následky různých krizí řešily ne v úzkých skupinkách u cigára, ale v rámci širší komunity. Chceme zamezit drbání, mluvení o druhých bez nich a nefunkčnímu pouštění frustrace. Je tam také praktický důvod: kdo nekouří, není in a není součástí drbacího kroužku.

Dalším důvodem je, že lidé s hraniční poruchou často neumějí ocenit příjemné zážitky. Jejich život je plný utrpení, a to i když se uchylují k nějaké návykové látce, jako je například tabák, tak ji ve skutečnosti nevnímají jako příjemnost, ale spíše jako formu sebezničení. Právě proto se snažíme inspiro­vat klienty k tomu, aby si sedli a plně si vychutnali to, co právě činí.

A třetí aspekt je přimět je k odpovědnosti. Naši klienti často mají v myslích celý vesmír, ale zároveň jim tam vládne prázdno. Chceme, aby si uvědomili, co právě dělají, aby si uvědomili, že jsou odpovědní za cigarety, které kouří, aby nebyli rozptýleni a byli schopni přemýšlet o svých činech a jejich důsledcích a samovolně ji někde hořící nepoložili, tak neohrozili sami sebe i druhé. 

Řešení v rámci komunity

Máte tu zavedený systém, že když se jednomu z klientů něco děje, tak svolá hromadnou schůzi celé komunity, které se říká „krize“ či „ohrožení“. Na těchto schůzích, kde jsou přítomní jak klienti, tak terapeuti, se řeší poměrně intimní záležitosti. Například se řešilo, že jeden z klientů měl myšlenky na sebepoškozování. Proč se osobní věci řeší na velkém plénu, a ne třeba individuálně s terapeutem?
Na tzv. krizích by se mělo říct, proč mám krizi a jak se z té krize mohu dostat a být schopen se znovu zapojit do programu. Krize mě z programu vyčleňuje. Je empiricky podloženo, že našim klientům tolik nepomáhá individuální terapie, ale spíše jim pomáhá skupinová terapie, a to zvláště v krizích. Má to několik důvodů.

Oni potřebují zažít, že v tom nejsou sami. Též jim pomáhá různost pohledů a podobnost v rolích a ne, že vždy přijde někdo, kterého vidí téměř jako Boha (terapeut) a pomůže jim. 

Nejvíce jim pomáhá, když někdo jiný v té skupině řekne: jo, to znám, to jsem taky dělal, tohle jsem také zažíval. Klienti tak dostávají velké přijetí a pochopení od ostatních, což napomáhá pocitu bezpečí. Zároveň jim ostatní klienti pomáhají nastavovat hranice, tedy pomáhají s definováním závazků a případné sankce při jejich nesplnění.

Celý proces je léčebný tím, že klient nedostane jen to pozitivní přijetí a pohlazení, ale také hranice, které jsou komunikovány v rámci přijetí a pochopení.

Tohle je něco, co v individuálním procesu terapie moc nefunguje. Hlavně v případě individuální terapie je pravděpodobné, že terapeut si něčím podobným neprošel a zároveň je tam velké úskalí buď terapeuta glorifikovat, či démonizovat. Může tedy poskytnout jen odbornou pomoc.

Nejen tělo, ale i duše má schopnost se sama uzdravovat, potvrzuje psycholog Ševčík

Číst článek

Jindy svolala jedna klientka hromadnou schůzi tzv. ohrožení kvůli chování jiné klientky. O co šlo?
Klientka Markéta porušila předpis, který říká, že před nástupem do komunity by člověk neměl podlehnout relapsu. Týden před nástupem do komunity však užila drogy, čímž porušila jedno ze základních pravidel pro přijetí.

Dlouhodobě to před námi tajila a zůstala v této lži sama. To jí navodilo pocity viny a znemožnilo jí to se radovat s ostatními z úspěchu vlastní abstinence.

Držení takového tajemství v komunitě, kde se očekává, že budete sdílet vše s ostatními, vyvolává pocit, že jste ostatní podvedli tím, že před nimi něco skrýváte. Ostatní klienti se tak mohou cítit oklamaně, jako by je Markéta podvedla, což se v určité míře stalo.

Je to něco, co ničí vztahy, a jelikož lidé s hraniční poruchou osobnosti často neumějí správně navazovat vztahy, tak je plní různými lžemi a podvody. My si stanovujeme hranice, že takhle to nejde. To je důležité, protože naši klienti jsou zde proto, aby se naučili navazovat vztahy bez manipulace, kupování lidí, podvádění a tak dále.

Právě proto vnímáme důležitost nastavování hranic pomocí různých sankcí, jako je například dočasné vyloučení z programu. Chceme, aby si klienti uvědomili, že je sice problém, když se něco stane nebo pokazí, když udělají chybu, ale ještě horší pro vztah je, když to poté tají.

Systém sankcí

Markéta chybu přiznala sama. I přesto ji komunita penalizovala. Nemůže systém sankcí v tom případě uškodit a spíše klienty utvrdit v tom, že je přece jen lepší danou záležitost zatloukat?
Možná by se to lidem zvnějšku mohlo zdát jinak, ale v naší komunitě je nutné dodržovat pravidla. Jedno z těchto pravidel je „řešení problémů komunitně“ neboli sdílení. Nikdy na  problémy a chyby nejsou sami. To vlastně platí i pro pobyt mimo komunitu. Naši klienti si však myslí, že na všechno jsou vždy sami.

Sankce pro Markétu spočívá v tom, že během týdne musí vypracovat analýzu, ve které popíše, k čemu došlo a proč. Z toho může hodně získat. Sankce se rychle promění ve prospěch a přinese jí úlevu. Lež a uzavřenost v tajemství nás od druhých oddaluje. Upřímnost a otevřenost nás s druhými sbližuje.

Pokud by se toto přehlédlo a nebyl na to kladen velký důraz, bude se to opakovat znovu. Nepřímo tím posílíme toto chování.

Pokud klientům nedáme silné a pevné hranice, posilujeme jejich neefektivní a často až destruktivní chování, které je nakonec činí nešťastnými a trpícími.

Aby se Markétiny vzorce chování mohly změnit, musíme se vážně zabývat přestupky, které se lidem zvenku mohou jevit nicotné až bizarní. Velké problémy se většinou skládají z maličkostí a my se právě zabýváme těmito maličkostmi, než dorostou do ohromných problémů.

Prvních pár měsíců tu klienti nesmí mít u sebe mobil. V čem to pomáhá? Proč je tohle nutné?
Zeptám se vás: co uděláte, když se vám stane něco nečekaného, na co nezvládne reagovat sami, něco, co nečekáte?

Domácí násilníci mají společné to, že útoky znají z dětství, shrnuje psycholog. Agresorům nabízí pomoc

Číst článek

Bez mobilu

Vytáhnu mobil, abych to někomu napsala nebo zavolala.
Ano, přesně tak. Ale my potřebujeme, aby ta nepříjemnost byla sdílena právě zde, v rámci komunity. Když sem přijde nový klient a nikoho tu nezná, je přirozené, že se zpočátku může cítit nepříjemně nebo se může setkat s tvrdým režimem.

Proto je důležité, aby se klienti co nejdříve zapojili do komunity a sdíleli tu své problémy a zkušenosti, které zažívají. Je to jediný způsob, jak jim ostatní členové mohou pomoci a navázat s nimi vztah. Pokud se někomu nelíbí chování jeho spolubydlících, musí to vyřešit spolu.

V takové situaci je třeba se omluvit a pokusit se problém opravit nebo s ním pracovat. Pokud se o takovou stížností podělíme s někým, kdo žije úplně jinde, nedokáže s tím vůbec nic udělat. Pokud se klienti blízkým osobám mimo komunitu budou příliš často stěžovat na to, co se v komunitě děje, nemají na to žádný vliv a to by mohlo být spíše kontraproduktivní pro jejich terapii a vztahy.

Klienti zde žijí v prostředí, kde mají  pevně nastavené hranice a také mají k dispozici řadu psychoterapeutických nástrojů, které mohou v tomto alternativním světě uplatnit. Jenže opravdový svět je přece plný zklamání a chyb. Je chaotický a lidé v něm naráží na neférové jednání a musí se vyrovnat s vlastním pochybením i pochybením ostatních. Je to, co se zde naučí, přenosné do reality?
Nejdůležitější, co si odsud odnesou, je dovednost vytyčit si vlastní hranice, přičemž tomu předchází poznání sebe samotného a vědomí toho, co je pro nás příjemné, a co ne.

Musíme vědět, co chceme, proč to chceme, kolik toho chceme a zda jsme ochotni za to zaplatit. Musíme znát hodnotu toho, co si přejeme, protože často sebe obětujeme pro druhé, aniž bychom znali hodnotu toho, co přinášíme, a poté se divíme, že nám nic nevrací. Umění říct si „ne“ a žádat o podporu a pomoc v maličkostech je důležité, dříve než potřebujeme zachránit z neřešitelných problémech.

Klienti si v pevnějším režimu hledají a vytváří vlastní hranice. Poté mají pevný bod, kolem kterého dokážou oscilovat. Tím se ten nedokonalý a nepředvídatelný svět venku stává  zvládnutelnějším.

Kde je zranění, nemusí být i vina, říká psycholožka. Jít na párovou terapii považuje za dobrý signál

Číst článek

Nástup do komunity

Jak probíhá nástup do komunity? Dokážu si představit, že první dny a týdny mohou být šok.
Ano, jedná se o úplný šok a my si toho jsme vědomi. Proto jsme zavedli tři až pět individuálních schůzek v ambulanci v Praze s minimálním rozestupem jednoho týdne, kde se budoucím klientům věnuje vyškolený pracovník.

Existují v Česku komunity, například pro drogově závislé, kam klienti často přijdou rovnou z léčebny nebo detoxu. My jsme si však stanovili vysoký práh pro přijetí klientů, který se nám osvědčil.

Klient musí sám zatelefonovat nebo napsat e-mail do naší ambulance. Poté ho kontaktujeme a domluvíme si osobní schůzku. Na tuto schůzku musí potenciální klient dorazit osobně, ať už je z Karviné, nebo z Aše. Musí přijet ve sjednaný den a čas. Tím dává nepřímo najevo svoji motivaci pro léčbu.

Toto musí zopakovat celkem třikrát. Jedná se o první překážku, kterou lidé musí překonat, pokud sem chtějí přijít. Vyfiltrují se tím lidé, kteří nejsou příliš ochotni pro léčbu bojovat.

Během schůzek se bavíme o tom, co klienty v komunitě čeká, proč sem chtějí přijít a tak dále. Druhá schůzka je věnována komunitě, kde jim kolega zprostředkovává, jak to v komunitě funguje a proč to tak je, a to včetně pravidel a principů terapie. Také jim předáváme materiály, které mají prostudovat doma jako například nájemní smlouvu.

Na třetí schůzku přijíždí klient s jeho nebo její blízkou osobou, například rodinným příslušníkem. Tato osoba by měla být jakžtakž stabilní, podpůrná a měla by pro klienta být prostředníkem nebo oporou ve venkovním světě. Je to někdo, kdo ho bude v komunitě podporovat. Zároveň se na této schůzce bavíme o tom, proč klient nebude mít u sebe telefon, proč jsou zde různá pravidla a tak dále. Tyto informace napomáhají zmírnit šok z nástupu do komunity. 

‚Vznikne profese, která pomůže rodině.‘ Novela zákona o terapiích pro autisty má odbornou podporu

Číst článek

Kolik lidí z komunity vystoupí dříve, než projdou první fází?
Pokud myslíte, kolik uchazečů do komunity nastoupí, tak je to pocitově zhruba 50 procent. Pokud se jedná o to, kolik klientů je úspěšných (dokončí první tři fáze pobytu – pozn. red) ať už v dlouhodobém, či krátkodobém programu, tak je to rozhodně nad 50 procent.

Přesto někteří klienti, kteří náš program nedokončí úspěšně, posléze v životě uspějí. Možná i díky tomu, že u nás byli dostatečnou dobu na to, aby chtěli znovu žít. 

To, co je stabilní, nejsou tedy nutně klienti, ale pevně dané jádro komunity?
Ano, opravdu to tak je. Za 16 let se tu vyměnilo 50 kolegů, včetně dlouhodobých stážistů. To důležité jsou principy komunity, které jsou zakotvené ve vztahovosti a otevřenosti.

Pokud bych měl toto vysvětlit jednoduše, klienti potřebují pocítit přijetí ostatními se zájmem a respektem.

Ty principy jsou uvedeny v komunitní místnosti, každému denně na očích, ale spočívají v tom, že jsme za prvé demokratická komunita. To znamená, že o všem hlasujeme a veškerá rozhodnutí, která tu padají, nejsou založena na osobních představách a hodnotách, ale dohodě všech.

Dalším pravidlem je, že zůstáváme stále v dialogu a neříkáme věci jako „to je hloupost, to už jsem tu zažil stokrát.“ Většinu problémů jsem tady už zažil nespočetněkrát, ale přesto je důležité vstoupit do diskusí nově a s respektem ke člověku, který problém momentálně prožívá.

Sebepoškozování

Řada klientů má za sebou historii sebepoškozování a užívání drog. Jak spadají tyto návyky do poruchy osobnosti?
Charakteristika všech klientů je, že realita je zraňuje, protože nevědí, kdo jsou, tedy jak v realitě být. Realita je bolí, protože jí nerozumí a různými způsoby z ní unikají. Nejradikálnější únik je sebevražda nebo pokus o ni, což má řada klientů za sebou.

Dětská nemocnice v Opařanech léčí sebepoškozování novým způsobem. Je účinnější než běžné terapie

Číst článek

Zároveň se alespoň částečně snaží vymanit z bolesti z reality prostřednictvím drog, alkoholu, promiskuity, závislostními vztahy a různými  jinými únikovými návyky přes pornografii, virtuální realitu v online hrách, až po online nakupování. Existuje celá řada úniků z bolestné reality. Mezi nimi je i sebepoškozování. To pak slouží i jako trest za vlastní neúspěchy.

V čem se to tu liší od pobytu v psychiatrické nemocnici? Oba pobyty jsou dlouhodobé a kladou důraz na dodržování pravidel a režimu.
Nejdůležitější je to, že tu je systém samosprávy a samoobsluhy. V léčebných zařízeních má zodpovědnost lékař a ostatní personál. Mají tam pečovatelky, které jim přestelou postel a kuchařky, které jim uvaří, a celkovou péči.

Tady, pokud to jde, mají zodpovědnost klienti. V běžném chodu se klienti rozhodují o tom, jak budou vymalované místnosti, co si budou vařit, sami si uklízejí společné prostory a starají se o zahradu. Tady je to více jako doma. Z toho vznikají konflikty a nedorozumění, které se pak řeší na společných skupinách. Klienti mají v komunitě různé role, jako například „ministr kuchyně“ nebo „top“, který je tzv. vedoucím komunity. V rolích jsou často v párech, kde se učí spolupracovat.

Tyto role jim přidělují zodpovědnost za určitou část běhu komunity. Tím si vyzkouší pozici důvěrníka, zástupce komunity, šéfa kuchyně, stavby a další. Role se střídají a umožňují klientům vyzkoušet, jaké to je mít odpovědnost nebo být zodpovědným za něco.

Je to tedy simulace reálného života?
Ano, přesně. Je to příprava na život mimo komunitu a také na rodinný život, kde budou muset v páru rozhodovat o běhu domácnosti a dětech. My jako terapeuti je můžeme různě usměrňovat, ale většinu zodpovědnosti mají klienti. Tu odpovědnost se tu učí zvládat.

Odchod z komunity

Jak probíhá, když odsud klienti odchází?
Máme jak krátkodobou, tak dlouhodobou komunitu. V krátkodobé části jsou klienti, kteří zde zůstávají stabilně alespoň šest měsíců. Odchod je často velmi rychlý, neboť tu jsou krátce. Většinou trvá jeden měsíc, intenzivně posledních čtrnáct dní. V dlouhodobé komunitě mohou klienti zůstat až rok a půl, přičemž doba odchodu se může protáhnout až na půl roku.

Délka pobytu je rozdělena do různých fází, přičemž čtvrtá a pátá fáze jsou zaměřeny na odchod, ale klienti se již ve třetí fázi stávají tzv. úspěšnými klienty.

Ve třetí fázi se klienti učí stát vzory, což často nezvládají, protože mají pocit, že vzory musí být dokonalé a bezchybné. V této fázi také začínají častěji opouštět komunitu a začleňují se do běžného fungování v přirozeném prostředí. Alternativně si začínají vytvářet svět, kde mají práci, bydlení a terapii. Přechody mezi jednotlivými fázemi jsou záměrně pomalé, protože naši klienti mají problém s uzavíráním, loučením a opouštěním.

Často se vyhýbají situacím, které vyžadují ukončení. Toto se týká vztahů, práce, školy i terapie. My jim poskytujeme dostatek času a prostoru, aby mohli něco dokončit a uzavřít. Je to pro ně velmi náročné, ale právě proto jsme zavedli postupné fáze pobytu, které přecházíme postupně.

Mezi jednotlivými fázemi se život klientů dramaticky nezmění a nadále si udržují kontrolu nad vším, co získali. Učí se měnit tendence útěku, který je často impulzivní v plánovaný odchod. A to je opravdu velká věc. Když to dokážou, jsou většinou velmi dobře připraveni zvládnout svůj dospělý, zodpovědný a samostatný život.

Pro lidi s hraniční poruchou osobnosti je určená dialekticko-behaviorální terapie (DBT). Je to terapeutický směr zaměřený na léčbu pacientů s hraniční (emočně nestabilní) poruchou osobnosti. Ta klade důraz na učení se flexibilitě a hledání rovnováhy na místo extrémů, pochopení principů vlastního chování pacientů a behaviorální nácvik nových dovedností. Na stránce fakultní nemocnice Brno ale mají napsané, že čekací lhůta na tuto terapii je rok a půl. Jak moc nedostupná je DBT terapie?
V Česku existuje pár DBT stacionářů, ale ty jsou méně intenzivní a nezachází tak hluboko do strukturálních změn chování člověka tím, že tam lidé nejsou 24 hodin denně. Večer se vrací do prostředí běžného života. Čekací lhůty jsou velmi dlouhé a to je samozřejmě problém. Přesto jsou tyto stacionáře velmi potřebné a žádoucí. Komunita však je mnohem intenzivnější. Její těžiště je v intenzivním prožitku, částečně simuluje zážitek rodiny – někam patřím, mohu být užitečný druhým, jsem přijímán, jsou věci, které zvládnu. Tento prožitek si osvojují a bývá v komunitě tím hlavním ozdravným faktorem.

DBT je zaměřené na budování dovedností. Postupně pomáhá člověku budovat kvalitnější život a zvládat každodenní povinnosti a situace. Je intenzivní v provázení klienta k osvojení konkrétních schopností, které jsou specificky oslabené u klientů s hraniční poruchou.

Anna Košlerová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít