Češi se vrací k chataření a chalupaření. Podle starousedlíků ale ubyly společné akce a přibyly ploty
Češi znovu objevují kouzlo chataření a chalupaření. Potvrzuje to velký zájem o rekreační objekty i místa pro karavany. Atmosféra v osadách ale podle starousedlíků zdaleka není taková jako dřív. Ubylo společných akcí, chataři se navzájem často ani neznají. Těch, co žijí postaru, už moc není.
S František Venclem sedíme v Tábořišti Špinka nedaleko Červeného Kostelce na Náchodsku. Trampové tady stanovali už před sto lety. Pětasedmdesátiletý František sem s rodiči poprvé přijel v roce 1953, na chatě postavené mezi prvními tráví několik měsíců v roce. Ve své chatě má suchý záchod, pro vodu musí k asi padesát metrů vzdálené pumpě.
Každá chata má ohraničený pozemek. Na společné akce v osadě Habeš už jen nostalgicky vzpomínají
V téhle staré části osady je asi čtyřicet chat. Dávno pryč jsou doby, kdy jejich majitelé trávili hodně času společně, teď má navíc prakticky každá chata jasně ohraničený pozemek „Dřív si lidi tady byli rovnější, někdo má víc, někdo má míň, udělaly se pozemky, někdo si říká, že ty mi tady chodit nebudeš,“ popisuje situaci František Vencl.
Společných akcí chatařů je minimum, už jen vzpomínky zůstaly třeba na každoroční tajné výlety. „Chlapi a ženský šli každý jinudy, chlapi bližší cestou do hospody, tam byly kytary, hrálo se, všechno. A pokaždý jiná hospoda,“ vzpomíná chatař.
Teď už se tady lidé schází jen na Velikonoce. Letos podle Františka Vencla koledovaly desítky lidí, s dětmi jich mohlo být i sedmdesát. Minulostí už je každodenní polední zvonění na jedinou zvoničku v osadě, kterou vybudoval otec Františka Vencla. Zvon je uklizený.
Františkovi ale zůstaly osobní zvyky, jedním z nich je koupání v pár metrů vzdáleném rybníku Špinka. Prakticky za každého počasí. „Odjíždím v listopadu nebo v prosinci, udělám díru do ledu a jdu se každé ráno koupat,“ vysvětluje.
Podobně je na tom i další senior Aleš. Také on u Špinky prakticky vyrůstal a teď tady tráví velkou část roku. Bere do ruky ručník a za pokynů manželky Věry míří k vodě.
3:01
‚Příroda je příroda.‘ Bývalí Plzeňáci si nemohou vynachválit život v osadě, na stálo jsou zde jediní
Číst článek
Věra a Aleš mají chatu v novější části osady. Původně měla 16 metru čtverečních, nedávno ji přístavbou zvětšili na dvojnásobek. V jedné z místností přibyly i kamna.
„Můžeme tady bejt dýl a zjara zase dřív,“ vysvětluje Věra a pokračuje do skleníku postaveného vedle chaty, kde pěstují rajčata, kedlubny, salát i ředkvičky. Na chatě si žijí sami pro sebe, stýkají se hlavně s rodinou.
O pár kroků vedle je další chata. Patří Haně s manželem. K rybníku Špinka jezdí víc než padesát let, za tu dobu se okolí změnilo k nepoznání. I tihle senioři si žijí už jen hlavně pro sebe. Nedaleko chaty přitom mají dva kiosky, ve kterých během léta není nouze o nejrůznější společenské akce. K pospolitému životu dřívějších osadníků to má ale podle starousedlíků daleko.
