Zdravá srdce Čechů ničí obezita s cukrovkou. Pomohlo by soustředit se na prevenci

Vy dva jste spolupracovali na vytvoření dvou velkých seriálových řad pro Radiožurnál a pro iRozhlas, kdy v obou řadách hrálo hlavní roli lidské srdce. Honza analyzoval zdravotnická data, Ondřeji, tebe zajímala medicína jako taková. Pojďme to teď rozebrat. Použiji na úvodní otázku kus titulku jednoho tvého článku, Honzo. Naše srdce zažilo 33 báječných let. Proč je ten titulek v minulém čase?
Jan Boček: Začnu tím, proč jsme se vůbec do toho tématu pustili a k tomu minulému času se dostanu za chvíli. Když jsem psal dlouhý článek o příčinách úmrtí v Česku ve 20. století a na začátku 21. století, tak tam je dominantní trend druhé poloviny 20. století, kdy asi o 60 % klesla úmrtnost na nemoci srdce a cév, což je v poslední době vůbec nejčastější příčina úmrtí. Takhle brutální pokles je strašně zajímavý trend a mě zajímalo, proč se to stalo a jestli jsme v tom jako Češi nějak unikátní a co to vlastně znamená pro medicínu a pro společnost. Toto téma jsem si tedy vytáhl z článku o příčinách úmrtí a také jsem o něm mluvil v IKEMu, kde jsem právě tenhle článek ukazoval a kde jsem o tomto trendu, který mi přišel zajímavý, povídal. Někdo z publika tehdy říkal, že je to strašně zajímavá křivka, ale my nevíme, čím to je. A mně přišlo hrozně překvapivé, že bychom opravdu nevěděli, čím je takový brutální pokles úmrtnosti na nemoci srdce způsobený. Začal jsem to tedy zkoumat. Zhruba víme, čím to je, i když je poměrně těžké to zjistit. Takže z toho vznikl tenhle seriál. Jedno z těch hlavních zjištění je, že české populaci to vlastně prodloužilo život asi o 10 let. Ta pozitivní stránka tedy je, že za třicet let, přibližně od poloviny 80. let do roku 2015, proběhl opravdu obrovský pokles nemocí srdce a zároveň nám to prodloužilo život. No ale vypadá to, že někdy kolem roku 2015 tahle úžasná jízda pomalu skončila.

Víme, proč skončila?
JB: Jednak to ohraničil covid, což trošku zkresluje možnost analýzy těchto dat. Covidový efekt bude ale zřejmě jen dočasný. Doufejme, že bude dočasný. Skončila z jiného důvodu. Hodně komentátorů říkalo, vždyť to přece už nemá kam klesat a na něco umřít musíme. To není tak úplně pravda, pořád je u nás úmrtnost na nemoci srdce dvojnásobná oproti západní civilizaci, takže pořád to klesat kam má. Problém ale je, že lékařská péče už je tak dobrá, že už se moc nemá kam zlepšovat, respektive už nemůže zlepšovat tenhle trend, takže se musí měnit nějakým způsobem rizikové faktory, což jsou typicky cholesterol, obezita, cukrovka, vysoký tlak nebo kouření. No a tam jsme se jako Češi zasekli. Obezita v tuhle chvíli zřejmě roste a to docela výrazně a v cukrovce jsme jedni z nejhorších na světě. Takže tohle je ten trend, který pravděpodobně pokles úmrtnosti zastavil.

Pojďme tedy k tomu pozitivnějšímu, totiž k tomu brutálnímu poklesu někdy ve druhé polovině 80. let. V jaké kondici tehdy srdce Čechů byla? Honzo i Ondro.
JB: Já tady maličko odbočím. Studoval jsem politologii a vždycky si vzpomenu u normalizace, že to byl trade-off, že to bylo něco co za něco, že vlastně, aby Češi nebyli politicky aktivní, aby se neangažovali, tak jim ten stát musel zabezpečit nějaké materiální statky, což v té době bylo třeba levné maso, levné uzeniny, levné pivo, cigarety a podobně, což je právě odpověď na to, v jaké kondici byla naše srdce v 80. nebo i v 70. letech. Takže ten trend se musel zlepšovat, protože už nebylo moc kam se zhoršovat. Na vrcholu normalizace bylo asi 55 % úmrtí na onemocnění srdce, což je obrovské číslo, které třeba odpovídá dnešní Ukrajině, která je oproti nám o nějakých 20 let zpátky.

Takže naše srdce byla ve stejném stavu jako naše svoboda a demokracie.
JB: Přesně tak. Asi se o tom dá mluvit víc fyzicky než o svobodě a demokracii, prostě to nebylo úplně dobré. Ale není to jenom vliv normalizace. Třeba na Západě ještě 20 let před námi to taky nebylo úplně ideální. Ale někdy v 60. a 70. letech se přišlo na to, jaké jsou rizikové faktory, že třeba cholesterol nebo vysoký tlak pravděpodobnost nemocí srdce a úmrtnosti na srdce opravdu zvyšují. Když se na tohle přišlo, tak se začala úmrtnost snižovat na Západě a potom někdy v 80. a 90. letech i u nás. A to je ten trend, o kterém jsem mluvil na začátku.

Ondřeji, když se bavíš s doktory, říkají ti to samé?
Ondřej Vaňura: Mluvil jsem s lékaři a oproti 80. letům zkrátka žijeme zdravěji, jíme více zeleniny, sportujeme. Dříve povědomí o tom, čím a jak jsou naše srdce ovlivňována a ovlivněna, bylo o dost nižší, než je teď. A to všechno se pozitivně projevuje na kondici našich srdcí. Ale samozřejmě se na té kondici velmi projevilo i zlepšení zdravotní péče jako takové.

Tím máš na mysli nové vynálezy v medicíně, nové operativní postupy, nové léky?OV: Přesně tak. Přístupy lékařů jako takových. S kolegou z vědecké redakce, s Martinem Pařízkem, jsme strávili při přípravě toho seriálu spoustu času s doktory, kteří se na léčbě srdce z různých úhlů podílí, a obecně se tomu věnujeme dlouhodobě. Rozdělil bych to do dvou bodů. Za prvé se zlepšila prevence, což je hodně důležité. I Honza v té své podrobné analýze na iRozhlasu píše, jak jsou rozšířenější léky na nemoci srdce. Dnes to jsou v podstatě nejčastější léčiva, která v Česku bereme. Jsou to léky na vysoký tlak, na cholesterol, ale třeba i na srdeční arytmii. A pak se neuvěřitelně zlepšila a hlavně zrychlila zdravotní péče, hlavně akutní. Začíná to už u té přednemocniční péče. Dnes je zkrátka všechno rychlejší a dovedené téměř do dokonalosti. V tom smyslu to už opravdu není jak moc zlepšovat. Když zůstaneme třeba u akutních infarktů, tak jsme velkou část seriálu věnovali právě tomu, jak lékaři řeší akutní infarkty. No a jde o to, že když si s bolestí na hrudi zavoláte na tísňovou linku 155, nebo někdo vám zavolá na záchranku, tak se spouští celý rychlý mechanismus, který je opravdu vyladěný. Pro představu infarkt je běžnou záležitostí v záchrankách po celém Česku.

Byli jsme s Martinem Pařízkem teprve pár minut na operačním středisku pražské záchranky a hned jsme byli svědky, jak si někdo s infarktem volá. Operátorka velmi rychle na základě jasných otázek, kde přesně ta bolest je, jestli je tomu člověku na zvracení a podobně, dokáže poznat, že by se mohlo jednat o infarkt. A v tu chvíli se k pacientovi kromě záchranářů snaží dostat i lékaře, což je strašně důležité. Na místě lékař (pokud tedy nedojde k zástavě srdce, kdy okamžitě začíná resuscitace) pacientovi naměří EKG. Bez toho nejde říct, jestli to infarkt je, nebo není. Pak nastává rychlý převoz do nemocnice, kde už ovšem lékaři vidí natočené EKG, vidí to ze sanitky, odkud se EKG posílá. Takže ještě před příjezdem sanitky už v nemocnici lékaři vědí, jestli je infarkt akutní, nebo není. Pokud je to akutní infarkt, tak se během několika minut ocitnete na tzv. katetrizačním sále a pak se rozhoduje, co se s vámi bude dít dál, tedy jakým způsobem vás budou léčit. A tady je důležité říct, že nejen u akutního infarktu se opravdu hraje o čas. Čím dřív se na sál dostanete, třeba i s mírnějším infarktem, tím máte větší šanci na šťastný konec a život bez následků. Vůbec nejhorší je, když si někdo pozdě zavolá záchranku s tou pro infarkt typickou bolestí na hrudi, která je úporná, připomíná balvan, který máte na hrudi, a neustupuje ani při pohybu. Jsou případy, kdy někdo dva dny bere prášky na bolest a pak si zavolá tu záchranku. Taky se na ten sál dostane, ale má dva dny zpoždění a to se projevuje. A to, co jsem teď popsal, se za posledních 30 let neuvěřitelně zlepšilo. Záchranka má lepší vybavení, komunikace mezi záchranáři a lékaři v nemocnicích je o dost lepší, to všechno hraje roli.

Pojďme ještě chvilku zůstat na tom katetrizačním sále. Jmenuje se tak proto, že katetr je, teď to zjednoduším, dlouhá trubička, kterou se třeba přes tříslo operuje srdce. Já jsem to viděl na operačním sále na Homolce a je to neuvěřitelná věc. Vůbec všechny tyhle složité operace, které se dělají přes katetry, tam musel přijít nějaký velký medicínský průlom, který to všechno změnil?
OV: Je to tak a Češi v tom hrají určitý prim, když zůstaneme u srdečního infarktu jako takového. Ta katetrizace, velmi laicky řečeno je to prošťuchování tepen (sám jsi o tom natáčel) se odehrává právě na katetrizačním sále. Lékaři se vám nejdříve do srdce podívají, většinou je to dneska přes zápěstí. Do tepny vám tam zavedou takové drátky a přes ně se dostanou až do srdce, do kterého vstříknou kontrastní látku a díky rentgenu pak vidí přesný stav tepen. A můžou říct, co bude dál.

Když je to infarkt, tak je tepna v srdci zúžená a krev tím místem nemůže dobře proudit. No a ve většině případů dneska u akutního infarktu lékaři dělají takzvanou angioplastiku, tedy tu tepnu roztáhnou. Opět přes zápěstí tam zavedou miniaturní balónek, který nafouknou a na stěny té tepny dají sten, tedy jakousi vycpávku nebo výztuž, která může obsahovat i léky. To je velmi přelomová záležitost v tom smyslu, že čeští lékaři byli první na světě, kteří tuhle metodu začali plošně používat právě při akutních infarktech. A mimochodem v roce 2014 za to Česká kardiologická společnost dostala ocenění od Světové zdravotnické organizace. A Česká republika dnes patří mezi země z nejhustší sítí těchto katetrizačních center, takže i v odlehlých regionech byste se díky záchrance měli dostat do větší nemocnice a na katetrizační sál.

Zásadní je životní styl

Honzo, pojďme se teď společně podívat zase na data. Ondřej tady totiž říkal, že se změnil životní styl. Rozumím tomu, že jíme zdravěji, více běháme, ale asi taky přibyl stres z té uspěchané doby. Je to skutečně tak, že životní styl je lepší, než byl v 80. letech?

JB: Na úvod ještě doplním Ondřeje, který zmínil léky. Snažil jsem se spočítat, kolik vlastně Češi baští léků na srdce.

To souvisí s tím životním stylem, že?
JB: Přesně tak. Ono se špatně odděluje, čemu říkáme životní styl a čemu říkáme lékařská péče, ale obvykle lékařská péče zahrnuje právě ty léky. Snažil jsem se to spočítat a napočítal jsem, že loni každý den Češi snědli 3,9 milionů definovaných denních dávek léků na vysoký tlak. A pokud počítám s tím, že každý bere maximálně jeden lék, tak to vychází na 38 % Čechů, kteří berou nějaké léky na vysoký tlak, což mi přijde fascinující a neuvěřitelné, ale je to vlastně dost pravděpodobné, protože jako prevence je to opravdu rozšířené. A dalších 20 % Čechů bere léky na vysoký cholesterol. To mi přišlo jako neuvěřitelná čísla.

To teda. A teď k tomu sportu.
JB: O sportu moc dat nemáme, protože se stejně jako stres špatně kvantifikuje. Tohle jsou rizikové faktory, o kterých toho zase tolik nevíme. Obvykle se pracuje s rizikovými faktory, o kterých jsem právě mluvil: vysoký cholesterol, obezita, cukrovka, vysoký tlak, kouření. To jsou nejvýraznější rizikové faktory vzhledem k nemocem srdce, ale potom je spousta dalších, které jsou buď špatně kvantifikovatelné, anebo se o nich příliš nemluví. To je znečištění vzduchu, chřipka, stres. S těmito faktory zkrátka v tuhle chvíli příliš nepracujeme, ale velmi pravděpodobně mají na nemoci srdce vliv.

U životního stylu jsme vycházeli ze studie, která srovnávala roky 1985, kdy to právě bylo příšerné, a 2007, kdy už to bylo výrazně lepší. Ta studie říká, že počet úmrtí čistě na infarkt se v Česku snížil asi o 12 000, a zkoumá, co ty lidi zachránilo – tedy těch potenciálních 12 000 úmrtí. Říká, že asi 52 % lidí zachránilo omezení rizikových faktorů, hlavně cholesterolu, a 43 % léčba a léky, ale hlavně léky. Takže tyto faktory působí společně, je to nějakým způsobem provázené, ale zdá se, že životní styl hraje v zachraňování životů větší roli. Ukazují to i podobné studie na stejném modelu pro spoustu dalších zemí. Třeba ve Finsku vychází role rizikových faktorů na 76 % oproti 24 % lékařské péče.

Honzo, řekněme si základní čísla. Jestli se to podařilo o 12 000 snížit, tak dohromady je úmrtnost na infarkty nebo na onemocní srdce obecně jaká?

JB: Těch 12 000 byly jenom infarkty, když srovnáme právě polovinu 80. let a současnost, tak v 80. letech umíralo na kardiovaskulární nemoci (na všechny) přes 70 tisíc lidí ročně, což bylo 55 % všech úmrtí. Dnes je to asi třetina oproti tehdejšímu stavu a je to méně než 40 % všech úmrtí, takže je tam velký pokrok.

Ondřeji, zase se vrátíme do nemocnic a na kliniky. Je to tak, že teď mají potíže se srdcem starší lidé, než měli v minulosti?
OV: Je to přesně tak. Posun na koronárních jednotkách je v tom, že dnes tam končí lidé, kterým bylo třeba 70 a kteří jsou starší než v minulosti. Třeba před 30 lety to byli lidé okolo šedesátky i mladší. Takže ten věk se posouvá. Infarkt kromě zmíněné angioplastiky, lékaři léčí také bypassem – v tu chvíli otevřou hrudník a je to více invazivní a na zúžené cévě udělají v podstatě obchvat, aby krev proudila jinudy.

Natáčeli jsme u neobvyklé operace trojitého bypassu. Bypass obecně podstupují pacienti ve vážnějších stavech a dnes už není dělaný tak často jako v minulosti, předběhla ho angioplastika. Ale i u bypassu jde medicína dopředu. Zákrok takový se za posledních 50 let příliš nezměnil, ale lékaři dokáží třeba lépe změřit průtok krve v srdci a přesný tlak a tím pádem lépe zacílí místo, kde bypass poté udělají.

Nemocí srdce je ale samozřejmě o dost více než jen akutní infarkt, který jsme zmiňovali. Některá onemocnění se také dají napravit na katetrizačních jednotkách. Opět tedy pouze přes zápěstí, což jsou v podstatě zázraky medicíny. A posun u pacientů s problémy srdce je určitě i u srdečních transplantací. Nedávno jsem natáčel o přístroji v pražském IKEMu, což je takový speciální box, který dokáže nasimulovat podmínky, že si srdce myslí, že je stále v těle dárce. A tím pádem se prodlužuje doba na transport a přístroj srdce dokáže i lépe připravit na transplantaci. Takže lékaři dneska můžou transplantovat i srdce, která by dříve použít nemohli. A tím pádem je transplantace dostupnější pro více lidí.

A ještě jednu věc jsme tu neřekli, totiž kardiostimulátory.
OV: To je další věc, samozřejmě

Bezdrátové kardiostimulátory už nějakou dobu fungují, ale byl jsem docela v šoku, jak přesně se to dává, taky přes ta třísla, vloží se kardiostimulátor, dokáže se i potom vyndat, trvá to pár desítek minut.
OV: Dokonce ta vize je taková, že se budou i dobíjet bezkontaktně jako dobíjíme mobily.

Že by se nemuseli vyměňovat.
OV: Přesně tak. Takže v tomhle budoucnost medicíny určitě je. Kardiostimulátory jsou menší, jsou bezpečnější, jsou přesnější. Takže i v tom je pokrok

Jsou menší než nejtenčí tužková baterie. To je neuvěřitelný pokrok medicíny. Ale abychom to shrnuli. Bavíme se o našich srdcích a opakovaně jsme tady říkali, že problém je v kouření, v cholesterolu a v životním stylu obecně. Dá se říci, co je nejhorší?
OV: Je to přesně to, co teď říkáš. Je to náš životný styl. Je to tím, co pijeme, co jíme, jak se hýbeme. Zní to jako nějaká klišé, takže jsem se rozhodl, že to otestuji na vlastní kůži. Vedoucí ambulance kliniky diabetologie v IKEMu Robert Bém mi dal senzor, který je určený pro diabetiky a ten čtrnáct dní měřil hladinu cukru v mé krvi. Samozřejmě to není jediný ukazatel, ale právě zvýšený cukr v krvi negativně ovlivňuje naše srdce a cévy. Navíc Češi jsou na předních příčkách obezity a cukrovky v mezinárodních žebříčcích. Takže jsem zkoušel různé věci. 

Například při velké večeři, kdy sníte obrovský hamburger a hranolky s majolkou a k tomu si dáte tři piva, vám cukr během desítek minut vyskočí vysoko. Ale co je důležité, tak výš než by měl, se drží celou noc, což prostě tělo negativně ovlivňuje.

Naopak, když jíte pravidelně každé tři hodiny, menší porce, hodně ovoce a zeleniny, tak je to naprosto v pořádku. Vyzkoušel jsem, co se stane, když si jdete zaběhat 10 kilometrů. Máte vysoký tep, cukr jde taky nahoru, ale to ničemu nevadí, protože to tělo logicky spaluje. Zkrátka pohyb má úplně léčivý efekt na tu hladinu. Takže i po velkém obědě, když jdete na procházku, tak hladina cukru klesá a je v pořádku.

Dostali jsme graf, kde jsem viděl těch čtrnáct dní. A dá se jasně říct, že když žijete zdravě a jíte lépe, tak nemáte pak takové riziko, že budete mít cukrovku a že budete mít problémy se srdcem a s cévami. Jeden graf ukáže víc než tisíc slov nějakých lékařů, což nemyslím vůbec špatně, ale když to otestujete na vlastní kůži, tak zjistíte, že spoustu věcí máte ve vlastních rukách. Je tam to rovnítko: budeme žít zdravě, nebudeme mít problémy se srdcem.

Dědičnost hraje roli, nebo ne?
OV: Bohužel, jako i u jiných zdravotních problémů hraje dědičnost velkou roli. Když zůstaneme třeba u cholesterolu, tak není pravidlem, že když se budete stravovat zdravě a budete sportovat, tak budete mít cholesterol v pořádku. Pokud k tomu máte predispozice a špatnou genetickou výbavu, tak vám tohle nepomůže a budete mít vysoký cholesterol.

Ale dnešní medicína je geniální v tom, že jsou na to léky, takže když ty léky budete brát, cholesterol budete mít v normě a budete v pořádku. Ale genetika je něco, co zkrátka ještě ovlivnit nemůžeme.

Prevence je základ

Prevence už taky byla zmíněna, screeningové programy, chodit na ně pravidelně…
OV: To je taky potřeba. Samozřejmě od osmnáctého roku života máte nárok na pravidelné preventivní prohlídky, což není nic složitého, odeberou vám krev, zjistí hodnoty například cukru v krvi, ale i cholesterolu a pak už se to dá řešit. Čím dříve na to přijdeme a čím dříve to budeme řešit, tím je to samozřejmě lepší pro náš život a pro naše tělo.

Přesuneme se teď za čísly, grafy, křivkami, predikcemi. Honzo, jiné státy než Česká republika jsou na tom se srdci svých obyvatel jak? Podobně nebo lépe? Jak to je?
JB: Já jsem to už naznačoval v úvodu. My v zásadě v tomhle trendu kopírujeme Západ a předbíháme Východ. Obojí tak o 10 až 20 let. Blbé je, že kopírujeme i ten současný trend, kdy se celosvětově rozvíjí pandemie obezity, která právě zastavuje i na Západě to snižování úmrtnosti. A my tenhle trend kopírujeme dřív, než jsme stihli dohnat nízkou západní úroveň úmrtnosti na nemoci srdce.

Tři a třicet báječných let. Chtěli bychom, aby těch báječných let bylo ještě víc. Co můžeme udělat pro to, aby úmrtnost zase začala klesat a aby se naše srdce měla dobře?
JB: Za mě odpověď vystihl moc pěkně profesor Jan Piťha z IKEMu, se kterým jsme točili. Popisoval, že zlepšováním akutní péče, která je, jak se tady bavíme, perfektní, se toho už moc nezlepší. Úmrtnost už nám nebude moc klesat jenom tím, že zlepšíme akutní péči, že budeme cpát více a více peněz do nemocnic. To není úplně produktivní. Spíš je potřeba soustředit se na prevenci.

Podobně jako třeba v severských zemích, kde se mimochodem prodlužuje délka zdravého života, zatímco u nás se prodlužuje délka života. Po padesátce nebo šedesátce nebo pětašedesátce roce spousta z nás stráví hodně času po nemocnicích, což není úplně to, co by bylo ideální, co bychom chtěli jako společnost. V Česku je preventivní medicína trošku na vejminku a myslím si, že je to chyba, že bez preventivní medicíny, bez toho, abychom začali brát vážně tuhle část medicíny bez skalpelu, tak se to nemá moc jak zlepšovat.

V podcastu byly kromě zvuků z Českého rozhlasu dále využity zvuky z osobních archivů Jana Bočka a Ondřeje Vaňury.