Ugali pětkrát týdně, a někdy i k snídani. Národní pokrm Keni je zároveň měřítkem tamní chudoby
Pokud nemáš k jídlu ani ugali, znamená to, že jsi opravdu chudý, říká se v Keni. Kukuřičný pokrm podobný knedlíku nebo polentě je keňským národním jídlem. Zároveň je taky základním pokrmem dostupným i lidem pohybujícím se kolem hranice chudoby. A i když to není zrovna výstavní skříň kulinářského umění, zařadila OSN ugali před pár lety na seznam kulturního dědictví.
„Když chceš dělat ugali, potřebuješ unga – kukuřičnou mouku. Vezmeme dva balíčky a taky olej,“ říká Habib z Nairobi. „K ugali můžeš udělat třeba maso nebo rybu. Ale ceny jsou teď takové, že lidi často přežívají na zelenině,“ dodává s tím, že se situace mění podle toho, jak rostou ceny pohonných hmot.
V nairobském supermarketu kupujeme cibuli, špenát a taky kapustu. Té se svahilsky neřekne jinak než skumawiki. V překladu to prý znamená „přežít týden“. Když je málo peněz, může být kapusta na stole každý večer.
Nákup, který unesete
Ceny v supermarketu odpovídají těm v Česku. Mléko stojí deset korun, ale v pytlíku je ho půllitr. „Jsou tady lidé, kteří žijí z méně než dolaru na den. Celý litr si nemůžou dovolit,“ vysvětluje Habib.
Bereme ještě kousek chleba, regály s masem míjíme. Habib pracuje jako řidič, takže nákup naložíme do auta. Tento způsob nakupování známý z Česka ale není v Keni právě obvyklý.
„V Keni je hodně lidí, kteří nemají stále zaměstnání. Vyplácejí je každý týden anebo jsou prostě nádeníci. To znamená, že nakupovat jdeš, když zrovna dostaneš peníze. Proto jsou všude malé obchody. Lidé si nemohou dovolit nakupovat na měsíc dopředu,“ objasňuje Habib.
Ugali i pětkrát týdně
Jedeme do nairobské čtvrti, kterou Wikipedie označuje za nízkopříjmovou a také jako oblast, kde často dochází k násilí mezi gangy. Ve skromně zařízeném dvoupokojovém bytě nás už čeká Habibova žena Fatima a taky dva malé hladové krky – Mohamed a Adnan.
Paní Fatima už připravila zeleninu. Na rozpálený olej přidává najemno nakrájená rajčátka s cibulí a později špenát s kapustou: „Ugali dělám tak pětkrát týdně. Jeden den dělám indické chlebové placky čapátí a jeden den rýži.“
Život na hraně chudoby
Zatímco se zelenina dusí, probíráme s paní Fatmou všechno možné. Než se provdala za Habiba a konvertovala k islámu, jmenovala se Korina.
Má obavy, jak to zvládnou, až Adnan půjde příští rok do školy. I za základní vzdělání se totiž v Keni platí a už teď se stalo, že domácí nechal Fatimu stát venku na dešti, protože se opozdili s nájmem. V oblasti snů proto zatím zůstává, že by se kuchyně rozrostla o kýžený sporák.
„Teď používám jen tenhle jeden plynový vařič, protože nic jiného nemám. Ale chtěla bych troubu, protože ráda peču. Pečení je moje vášeň,“ usmívá se.
Míchat a nepřipálit
Když je zelenina hotová, pouští se Habib do samotného ugali. Do vroucí vody přisypává kukuřičnou mouku a pečlivě míchá, aby nevznikly hrudky.
Je taky potřeba dát pozor na připálení, protože všechna voda se postupně vsákne do mouky. Habib pak těsto vyklopí na talíř.
Příbory nejsou potřeba, ugali uždíbnete prsty, naberete trochu zeleniny a nesete přímo do úst.
Habib na ugali vyrostl, když byl malý, míval ho i k snídani se sklenicí čaje. A teď na něj přivyká i svoje děti.
Ugali je keňské národní jídlo, několikrát týdně se připravuje skoro v každé domácnosti. Lidé ho mají rádi, zároveň je to ale východisko z nouze, protože si nic jiného nemohou dovolit. „Když nemáš ani ugali, znamená to, že jsi na mizině,“ uzavírá Habib.
