• Znásilnění zažila každá desátá žena v Česku. 39 procent Čechů zažilo buďto sexuální násilí nebo obtěžování.
• V devadesáti procentech je násilníkem někdo, koho oběť zná. Ve většině případů znásilnění je pachatelem partner.
• „Ve chvíli, kdy někoho nutíte k sexu a on to nechce, tak to znásilnění je,“ upozorňuje aktivistka a zakladatleka spolku Konsent Jolana Nejedlová v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz.

Rozhovor Praha 17:45 24. července 2022 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Dle dostupných studií zažije znásilnění každá desátá žena v Česku. Sexuální násilí a obtěžování zažilo 39 % Čechů. To znamená, že každá desátá žena, kterou potkáme na ulici byla znásilněná a každá, ani ne třetí, byla, v nejlepším případě, obtěžovaná. Ve Spojených státech zažila znásilnění nebo pokus o znásilnění každá šestá žena. Dá se té české statistice věřit? Co víme o výskytu sexuálního násilí v Česku?
Ano, myslím že můžeme (statistice) věřit, protože ta česká data se shodují s evropskými statistikami z jiných zemí. Různé studie, které máme v Česku k dispozici, se na statistice shodují – tedy na tom, že znásilnění zažila jedna z deseti žen. Bohužel výzkumů máme poměrně málo, většinu provedly neziskové organizace. Náš stát tuhle statistiku nemonitoruje. Máme k dispozici jeden velký průzkum z roku 2014, který dělala evropská Agentura pro lidská práva. Z té máme data pro celou Evropu, která se dají porovnat.

Pro lidi, kteří nedůvěřují statistikám od neziskových organizací, tu máme také data od (Petra) Weisse a (Jaroslava) Zvěřiny. Poměrně dost konzervativní sexuologové dělali v letech 1993, 1998, 2003 a 2008, 2013 výzkum ohledně sexuálního chování v Česku na vzorku dvou tisíc lidí. Ptali se i na otázku, kolik lidí někoho v životě znásilnilo, a vyšlo jim nějakých 5-8 procent. To jsou lidé, kteří se k tomu přiznali.

Jak tato znásilnění vypadají? Jde spíše o přepadení v parku jako ve filmech, nebo to v realitě vypadá jinak?
Jako společnost jsme hodně zarytí ve stereotypu extrémně násilného znásilnění, které páchá někdo cizí. To jsou ty případy, které se ohlašují na policii, protože se s nimi ženy také nejčastěji dokáží svěřit.

To je to, co společnost vidí jako problematické a ženy cítí menší riziko toho, že by jim někdo nevěřil. Co ale ukazují výzkumy včetně toho od Weisse a Zvěřiny je to, že znásilnění nejčastěji spáchá někdo blízký. 90 procent znásilnění spáchá někdo, koho oběť zná. V roce 1993 toto dokonce potvrdil průzkum ministerstva vnitra. Bohužel se tím stát od té doby nezabýval v rámci výzkumu.

Ve čtyřiceti procentech se jedná o někoho, koho oběť zná velmi dobře, například soused, učitel nebo šéf. Ve většině případů znásilnění je násilníkem partner nebo manžel.

U znásilnění nemusí být přítomné násilí.  Když jde o někoho blízkého, tak je ta situace pro oběť překvapující a ani ji/jeho nemusí napadnout se bránit. Často se stane, že spadnou do paralýzy (oběť zmrzne a nemůže se bránit, pozn. red.).

My bohužel nemáme data, která by přesně popisovala, jak to proběhlo nebo proč to ten partner udělal. Celkově se v Česku hrozně málo zkoumá chování pachatelů, což by mi přišlo důležité proto, abychom mohli tomu fenoménu předejít a také s ním účinněji pracovat.

Pomáhá ženám, které čelily sexuálnímu násilí. Sama má stejnou zkušenost. Zrcadlo Johanny Nejedlové

Číst článek

Jaké příklady znáte z praxe?
Z výpovědí, co známe od lidí, kteří se na nás obrací, tak u partnerů to vypadá tak, že třeba zrovna nemáte na sex chuť, ale partner má pocit, že se zbytečně vymlouváte, že na sex má právo, že to tak přeci vždycky bylo. V té situaci nechápe, proč mu teď zrovna říkáte „ne“.

Pak vás k tomu prostě přiměje. Pro vás to může být hodně nepříjemné a nechápete, že vás partner nebo blízký neposlouchá. Pak to v nějakou chvíli vzdáte a necháte ho, aby s vámi sex prostě měl.

Není to situace, kterou byste popsali jako nepříjemný sex, je to situace, která je zraňující a nepříjemná. Je to zásah to osobní integrity a je to zrada osoby, které důvěřujete.

Jak je možné, že ve vztahu partnerů, kteří spolu žijí a mají konsenzuální sex (tedy poměr, který obě strany chtějí po roky nebo i desítky let), pak najednou dojde k situaci, kdy sex není z jedné strany chtěný? Jak tu situaci rozeznáme, když jsme její obětí? Jak víme, že to nebylo v pořádku, když víme, že nás má partner rád a že nám nechce ublížit?
Ve chvíli, kdy nám náš partner dělá něco, co je nám nepříjemné, tak je vidět, že ve vztahu není něco v pořádku. V normálním respektujícím vztahu se lidé mohou v lecčem pohádat, ale respektují vlastní hranice a nenutí toho druhého k něčemu, co nechce, co jim bude nepříjemné. Obzvlášť u sexu je to hodně citlivé a souvisí to i s nějakým stereotypem, který tu ještě máme zažitý, že muži mají přeci nějaké potřeby, které ženy musí naplňovat, že je to v podstatě manželská nebo partnerská povinnost.

Takže i z toho důvodu se k tomu nějaké ženy nutí. Není ale v pořádku, když to někoho zraňuje a ubližuje mu to. Myslím, že to není zas tolik na těch ženách nebo obětech, aby rozpoznaly, když se to děje. Tedy je to samozřejmě něco, o čem by si měly se svým partnerem normálně otevřeně popovídat a z toho, jak na to bude reagovat, vyhodnotit, co dál.

Jinak je to spíše na těch pachatelích, ve většině případů mužích, aby věděli, že nemohou překračovat hranice toho druhého. Zkrátka, když to jeden partner nechce, tak si ten druhý musí pomoci sám anebo prostě počkat. 

Jak může každý z nás zamezit tomu, aby překročil něčí hranice? Většina lidí zná svého partnera a jeho/její hranice. Je něco, na co bychom si měli dávat pozor?
Myslím, že člověk, který chce být vnímavý a nechce ubližovat a není ignorant, to snadno pozná, obzvlášť když svého partnera zná. Měli bychom být schopni poznat, že se ten druhý chová jinak, že je mu něco nepříjemné. V tu chvíli je potřeba zastavit, zeptat se, co se děje a popovídat si o tom. Jestliže náš partner nebo partnerka nechce mít v tu chvíli sex, tak je důležité to respektovat a prostě ho nemít. Každý den není posvícení. Není to nic těžkého, ale část lidí to vlastně respektovat nechce a jde přes ty hranice.

Jde v takovém případě o znásilnění?
Ano, určitě jde o znásilnění. Ve chvíli, kdy někoho nutíte k sexu a on to nechce, tak to znásilnění je. Ještě z těch výpovědí, se kterými se na nás obracely oběti, mi v hlavě utkvělo to, že je často partneři nutí k různým sexuálním praktikám. Třeba tak, že tlačí na partnerku/partnera, aby s nimi měli anální sex, přestože to ten druhý nechce. To je také znásilnění, nemůžete nutit partnera k praktikám, které nechce, i když s vámi chce spát.

Je také potřeba zmínit, v jakém případě o sexuální násilí nejde. Často se na nás lidé obrací s tím, jestli situace, kdy se jednomu moc nechce, ale nakonec se dobrovolně rozhodne sex mít, protože ví, že to jejich partnerovi udělá radost, je znásilnění.

Tam je potřeba si uvědomit, že hranice toho, co je a není znásilnění záleží na té dobrovolnosti. Tedy jestli člověk má nebo nemá možnost říct „ne“, které je respektované, bez toho, aby za to byl trestaný. Když nemá jinou možnost než sex mít, tedy když se nesouhlas neobjede bez fyzických či psychických následků, tak se jedná o znásilnění.

Když se však svobodně rozhodne sex mít, i když na to třeba v tu chvíli nemá náladu, a to rozhodnutí se děje bez nátlaku, tak to znásilnění není a není třeba tyhle situace problematizovat.

Co vlastně znamená to „nemít jinou možnost“?
To je situace, kdy vás k tomu partner nutí a/nebo se cítíte, že to nemůžete odmítnout, protože byste se buďto poprali, nebo by vás osočil z toho, že ho už nemáte rádi, že ho podvádíte, že se s vámi rozejde, nebo vám to dá sežrat, třeba tím, že bude nepříjemný, udělá scénu, bude vyhrožovat, jen protože jste s nimi neměl/a sex.

Jaké dopady může mít takový nátlak nebo dokonce znásilnění na vztah? Tedy jak nás ovlivní to, že máme sex, který mít nechceme? Nebo to, že nás partner dotlačí do praktik, které nám jsou nepříjemné?
Brutálně to narušuje důvěru ve vztahu. Některé ženy pak popisují, že se jim zhnusí sex jako takový a s tím partnerem už nechtějí spát vůbec.

Intimita a důvěra je hrozně důležitá. Její narušení výrazně poškozuje vztah i danou oběť. Je smutné, když v takových vztazích lidé zůstávají léta a začne jim být nepříjemné třeba i to, že se jich někdo dotkne, a to i v úplně jiném kontextu.

Co když to „ne“ neumíme říct, nebo se obáváme, že partnera urazíme, že ten náš nesouhlas povede k nějaké nepříjemné situaci, že partnerovi srazíme sebevědomí? Je nějaký způsob, jak říct „já teďka nechci mít sex“ bez toho, abychom riskovali, že se toho druhého nějak dotkneme?
Naše „ne“ musí ten druhý respektovat. Můžeme tomu pomoci tím, že to budeme říkat komplexněji – tedy neříct třeba jen „já nechci“, ale vysvětlit, že jsme měli náročný den a že to třeba zítra bude lepší. Vlastně vysvětlovat, co se děje, a zároveň dávat partnerovi/partnerce najevo, že o ně stojíme, že jsou pro nás atraktivní.

I mužům se může stát, že v danou chvíli sex nechtějí. Podle mě je důležité se o těchto věcech bavit otevřeně a hledat cesty, jak vyřešit to, že máme v danou chvíli odlišné potřeby.  

Myslím, že si lidé neuvědomují, že potřeby ohledně toho, jak často mít sex, mohou být hodně rozdílné a nemusí být kompatibilní. Pokud jeden chce mít sex třikrát denně a ten druhý jednou za měsíc, tak by mělo být na místě zvážit, jak moc vztah funguje a jak rozdílné preference řešit. 

V případě, že se svým partnerem jsme nuceni spát, přestože nechceme, a nedokážeme s ním o tom mluvit, nebo ten vztah opustit, protože jsme na partnerovi třeba finančně závislí, jsou nějaká místa, kam se můžeme obrátit?
Záleží na tom, v jaké situaci daná osoba je. Pokud ve vztahu zažívá dlouhodobé násilí, jestli se doma opakuje, že ji někdo nutí mít sex, nutí ji do určitých sexuálních praktik nebo tam probíhá sexuální násilí, tak se dá zavolat například na krizovou linku jedné z organizací, která tuto problematiku řeší.

Pokud ta situace ještě není násilná, ale cítíme se nepříjemně, tak můžeme navštívit terapeuta/terapeutku. To se dá udělat i preventivně, tedy předtím, než to celé vyeskaluje do nějaké neúnosné míry.

Jak je na tom česká společnost, co se týče komunikace o sexu?
Většina lidí neumí o sexu mluvit, což je jedním ze základních problémů. Když ani jeden neumí říct, co se mu líbí a co ne, tak se lidé snadno dostanou do situace, kdy je jim sex nepříjemný nebo překračují hranice bez toho, aby o tom věděli.

Komunikace je klíč, to je to, co se snažíme učit děti na workshopech. Když se děti začnou v útlém věku učit, jak mluvit o sexu a říkat „ne“, tak se nedostanou do situace, kdy se při zmínění sexu ještě ve čtyřiceti červenají a nejsou schopní o něm mluvit jinak než sprostě.

A Jak jsou na tom Češi v porovnání s jinými evropskými zeměmi?
Data bohužel nemáme, ale když se bavíme s evropskými partnery ze západních zemí, tak vidíme značný rozdíl. Hrozně dlouho tu byl „dobrý sex“ zarámovaný tím, jak udělat dobře partnerovi (muži). Málokdy byly narativy o ženách. To se teď pomalu mění.

V rámci sexuální výuky – je nějaký standard, co se má učit? Zaznívá v osnovách to, že sex je mimo jiné o respektování hranic druhého, o konsentu, tedy souhlasu druhého?
Ne, to je jedna věc, kterou chceme změnit. Chceme, aby byly zavedené nějaké standardy sexuální výchovy a nějakého minima toho, co by se mělo vyučovat. Momentálně je to v těch rámcových vzdělávacích programech popsané vágně, což dává školám, které to chtějí uchopit dobře, poměrně velkou svobodu učit sexuální výchovu dobře.

Ale zároveň to nenutí školy, které jsou v tomu ohledu pozadu, se někam posunout a neodbýt sexuální výchovu jednou hodinu o menstruaci, vložkách, videem porodu nebo redukovat edukaci na sexuálně přenosné choroby.

Například standardy Světové zdravotnické organizace (WHO) zmiňují, že by se v rámci sexuální výchovy měl učit význam souhlasu a bezpečí. Sexuální výuka by neměla být postavená na strašení. Měla by přesahovat to, že sex vede k sexuálně přenosným chorobám a těhotenství.

Anna Košlerová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít