Šikanované děti zažívají mlácení i psychický teror. Mezi signály může patřit zamlklost, předstírané horečky, vyhýbání se kroužkům a táborům nebo obcházení běžné cesty do školy. I díky pěti příběhům šikanovaných ze seriálu Radiožurnálu Volání o pomoc si lze spojit různé projevy chování a zakročit. Když nepomůže učitel, je možné šikanu řešit s ředitelem, zřizovatelem školy i Českou školní inspekcí, případně policií. Poradit se lze na Lince bezpečí.

Volání o pomoc Praha 8:00 12. prosince 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Jana, Helena, Vlasta, Iveta a Lucie se nikdy nepotkaly, ale na základní škole zažívaly to stejné a otevřeně popsaly, čeho si okolí mohlo všimnout. Dnes 33letou Janu spolužáci šikanovali kvůli nevidomým rodičům, 45letou Helenu kvůli málo hustým vlasům, 42letou Vlastu kvůli pihám a velkým očím a 38letou Lucii a 40letou Ivetu kvůli nadváze.

Podle policie se většina případů šikany odehrává ve škole, na cestě do školy nebo ze školy, případně v okolí bydliště. „Máte-li podezření na šikanu, spojte se s ředitelem školy nebo s třídním učitelem. Pokud podáváte písemnou žádost nebo stížnost, mějte schovanou kopii dopisu. Trvejte na osobní schůzce a neřešte celou záležitost pouze telefonicky,“ doporučuje policie.

Hrubiáni, elegáni a vtipálci

Typy agresorů bývají podle policie tři. „Hrubiáni“ mívají kázeňské problémy a narušené vztahy k autoritám, bývají málo inteligentní, nelítostní a krutí. Druhým typem jsou „elegáni“, kteří šikanují rafinovaně a bez svědků. Třetím typem jsou pak sebevědomí „vtipálci“, kteří ubližují pro pobavení sebe a ostatních.

Pokud se šikana děje ve škole, je povinností školy ji řešit. Pokud vedení nereaguje dostatečně, je možné se obrátit na zřizovatele školy nebo Českou školní inspekci, a to i anonymně.

„Už jsem tu základku chtěla mít za sebou, hodně jsem se podceňovala a nevěřila jsem si. Myslím, že s tím doteď bojuji. Nadávali mi a ponižovali mě. Kopali mě mezi nohy, do břicha, podkopávali mi nohy,“ vzpomíná 33letá Jana ze Středočeského kraje na první tři roky ve škole. Spolužáci ji šikanovali kvůli tomu, že se narodila nevidomým rodičům.

„Já jsem neměla brýle ani třeba obří nos, jen jsem žila s nevidomým tátou a nevidomou mámou. I jsem si jako šestileté dítě vsugerovala, že za to můžu, že ti rodiče nevidí. Bála jsem se, že jim spolužáci ublíží. Říkali, že je zmlátí,“ vypráví dnes učitelka Jana, která chodila bosá, protože jí spolužáci brali boty a často byla hladová, protože pravidelně přicházela o svačiny.

Jana byla uzavřená a plná strachu. „Od přírody jsem jako člověk hodně extrovert a upovídaná, ale na základní škole jsem to v sobě dusila, protože jsem fungovala jako introvert,“ popisuje.

Co přišlo dětem na základní škole jako divné, bylo pro spolužáky na střední naopak zajímavé a Jany se na fungování rodičů se zrakovým postižením pravidelně vyptávali. „Říkali, že je neuvěřitelné a boží, že mě vychovali nevidomí rodiče, a zajímali je podrobnosti, tak jsem jim všechno vyprávěla,“ shrnuje Jana, která pracuje jako učitelka s dětmi se zrakovým hendikepem a hned reaguje, když se někdo někomu posmívá nebo mu ubližuje.

Kruté přezdívky a ponižování

Kopání a fyzický útok zažila i 45letá Helena z Unhoště. Kvůli strachu ze šikany měla úzkosti, odmítala chodit na kroužky nebo jezdit na tábory. „Důvod, proč se do mě někdo strefoval, byl ten, že jsem byla ošklivá v obličeji a měla jsem málo vlasů. Měla jsem přezdívku kreslené postavičky Barta Simpsona, říkali mi Barte, ošklivko nebo málovlasatá. Ve čtvrté třídě už jsem si začala uvědomovat, že je něco divně, že už po mně koukali a posmívali se mi,“ vzpomíná Helena.

9:41

Každý den si vezmou život nejméně tři lidé. Jaké jsou signály, že někdo sebevraždu plánuje?

Číst článek

„Kvůli šikaně jsem se určitě chovala jinak. Když jsem šla z metra nebo z autobusu, tak jsem chodila jinudy, aby tam nebylo moc lidí. Brala jsem to velkou oklikou, aby mě nikdo moc neviděl, aby zase nebyl důvod, proč by se mi smáli,“ popisuje signály šikany Helena.

U další šikanované, dnes 42leté Vlasty z Plzně si mohlo okolí všimnout toho, že nepsala domácí úkoly jen sobě. Spolužáky musela nechávat při testech opisovat a dávala jim svačiny. Opět šlo o to, jak Vlasta vypadala.

„Důvodem byl jenom můj zjev. Měla jsem velké oči, pihy a zrzavé vlasy. Možná i to, že nám babička pletla svetry a vestičky. Cítila jsem se jako vyvrhel, jako někdo, kdo nemá absolutně právo být v kolektivu. Hrozně jsem se uzavírala sama do sebe a měla jsem svůj vlastní svět,“ vypráví.

Předstírala nemoc

Dnes 40letá Iveta z Královéhradeckého kraje zase slýchávala narážky na svoji váhu. „Obešla jsem ulici, abych nepotkávala určité lidi, o kterých jsem už věděla, že se mi budou posmívat, že mi budou nadávat. Takže klidně i půl kilometru navíc, jen abych se tomu vyhnula,“ říká.

Ivetu často bolelo břicho, vymýšlela si teploty a nemoc. „Někdy jsem dávala teploměr do čaje, abych měla zvýšenou teplotu a mohla být doma. Bylo pro mě důležité, abych se vyhnula tělocviku, konkrétně běhání,“ zmiňuje signál šikany Iveta.

„Říkali mi prasnice a tlusťoška. Bylo to strašně bolestivé, byl to boj. Moje duše byla úplně roztřískaná na kusy. Jinak si myslím, že jako dítě jsem špatná nikdy nebyla. Snažila jsem se být kamarádská.“

Jak sama Iveta říká, kvůli šikaně je k sobě sebekritická, nosí černé oblečení a do vesnice, kam chodila do školy, se záměrně nevrací.

Posměch kvůli váze zažívala i dnes 38letá zdravotní sestra Lucie z Karlovarského kraje. Začala nosit volné oblečení, obří trička a mikiny. Vyhýbala se koupalištím. „Nejvíc poznámek na moji váhu jsem slýchala na druhém stupni základní školy a na dětském táboře, kde jsem dokonce vyfasovala přezdívku Škopková po herečce Heleně Růžičkové,“ vypráví Lucie, která dělala, že narážky neslyší, ale každá z nich se jí dotkla a cítila se méněcenná.

Lucie kvůli posměškům zkoušela diety a cvičení. Shodila i třicet kilogramů. Důsledkem šikany kvůli kilům navíc může být i anorexie nebo bulimie.

O signálech, že někdo trpí poruchou příjmu potravy, bude páteční díl seriálu Volání o pomoc.

Veronika Hlaváčová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít