V jednom rozhovoru jste řekla, že je důležité nastavit psychiku pacienta tak, aby se sám chtěl uzdravit. Ono se to lehko řekne, ale v mnohých případech asi hůř udělá. Co pro to děláte vy sama osobně, aby se lidem dařilo?
Strašně důležité je pacienta namotivovat k tomu, aby sám chtěl. Ve většině případů se nám to podaří. Pokud se ale pacient sám nebude chtít znovu postavit na nohy a chodit, tak vy jako zdravotník nezmůžete vůbec nic. Důležitá je samozřejmě i součinnost rodiny.

Přehrát

00:00 / 00:00

Práce v potravinářském průmyslu mi jednoho dne přestala dávat smysl. Toužila jsem uplatnit svůj pečovatelský instinkt, vzpomíná na změnu profese Kristýna Čivrná

Jak sama sebe motivujete? Přece jenom je vaše povolání velmi náročné.
Já každé ráno vstávám s představou, že jdu někam, kde mě pacienti potřebují...

Do ankety vás přihlásilo vedení nemocnice, protože jste podle nich sestra s příběhem a že máte péči ve své DNA. Co to znamená?
Někdy je to ku prospěchu věci, někdy úplně ne. Je to ale stav, kdy máte pořád onen pečující pocit, že se musíte o všechno postarat. U svých dětí to někdy přeháním a vím to, ale je to touha dát člověku péči, spokojenost, plnit jeho potřeby.

Vy máte výuční list v oboru prodavač smíšeného zboží. Zdravotní sestrou jste se stala, až když vám bylo 30. Co se stalo? Co se kde zlomilo?
Práce v potravinářském průmyslu mi jednoho dne přestala dávat smysl. Chtěla jsem zkusit něco nového, něco jiného. Když mi tedy bylo umožněno jít si napsat přijímací zkoušky na dálkové studium, tak jsem se rozhodla, že to zkusím, a oni mě na školu vzali. Už po první praxi, kterou jsem vykonávala, jsem bezpečně věděla, že to je něco, co jsem hledala.

Na mateřské dovolené jste se přihlásila na zdravotní školu v Trutnově. Dálkově jste studovala pět let. Co na to řekli doma?
To víte, že se mě ptali, jestli jsem se náhodou nezbláznila, ale podpořili mě. V momentě, kdy máte malé dítě a odjíždíte, ač je to tedy jenom jednou týdně, nebo když se potřebujete po večerech učit, je podpora důležitá. Bez podpory rodiny by to nešlo.

Vy jste neměla auto. Dojížděla jste do Velké Úpy. Kolikrát jste to chtěla vzdát?
Auto jsem neměla. Všechny cesty jsem absolvovala vlakem nebo autobusem. Vzdát jsem to chtěla ve chvíli, kdy přišly praxe v trutnovské nemocnici a měli jsme tam být na půl sedmou ráno.

Abych to všechno časově stihla, jezdila jsem prvním ranním vlakem z Vrchlabí ve 4.20. V minus deseti stupních to bylo velmi náročné. V těchto chvílích jsem si říkala, jestli mi to za to stojí. Někteří spolužáci to ale měli podobně, takže mě takové myšlenky vždycky rychle přešly.

Vy už jste jako studentka druhého ročníku začala pracovat ve vrchlabské nemocnici jako ošetřovatelka na oddělení následné péče. Představuji si to tak, že jste prošla od píky všemi pozicemi. Jaká to byla cesta?
Já si myslím, že to je to nejlepší, co může vrchní sestra jakéhokoli oddělení zažít. Tím, že si na vlastní kůži vyzkouší pozici sanitáře, ošetřovatelky i řadové sestry, získá tolik potřebný nadhled.

Vy byste se dál chtěla specializovat v oboru geriatrie... Jak se dožít v kráse a klidu vysokého věku?
S myšlenkou dalšího studia si pohrávám, ale zatím to není na pořadu dne. A recept na dlouhověkost nemám, ale je pravda, že naši pacienti jsou i ve vysokém věku velmi vitální. Když se jich ptáme, co dělali v minulosti, jsou to normální lidé jakýchkoli profesí. Ale určitě je velmi důležitá zdravá životospráva...

Jak u nás funguje následná rehabilitační péče? A co je v péči o geriatrické pacienty nejtěžší? Poslechněte si celý rozhovor, audio je v úvodu článku.

Patricie Strouhalová, opa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít