Třída místních vazeb. ‚Dveře se sousedy k sobě máme vždy otevřené,‘ říká psychiatrička Uhrová
- Jak žije třída místních vazeb? Kde žije a co je pro ni specifické?
- Reportéři Radiožurnálu našli a vyzpovídali zástupce šesti společenských tříd, které rozlišil unikátní sociologický výzkum z projektu Rozděleni svobodou. Třetí reportáž představuje psychiatričku Janu Annu Uhrovou z Jihomoravského kraje, která zastupuje třídu místních vazeb.
- Řadí se sem 12 % české populace a jde o nejmenší skupinu obyvatel u nás.
- Téměř všichni žijí ve vlastních domech. Mají podprůměrný příjem, ale vzhledem k tomu, že žijí spíše na venkově, také menší výdaje, což jim zvyšuje životní úroveň.
- Typické jsou pro ně dobré vztahy s lidmi z okolí. Mají se vždy na koho obrátit.
Jana Anna Uhrová, 45letá štíhlá žena s kratšími rudými vlasy, si v ruce pohazuje svazkem klíčů. Ty odemykají spoustu dveří v secesním domku, kde se léčí lidé s depresemi, úzkostmi nebo poruchami osobnosti.
Pracuje jako psychiatrička. Po konzultaci s jednou pacientkou teď usedá k počítači na vyšetřovně. „V noci nemohla pacientka spát, nemohla usnout, pak se budila,“ říká pro Radiožurnál současně s tím, jak zpracovává zápis.
Práce v psychiatrické nemocnici v Kroměříži jí sice přijde náročná, ale naplňuje ji a nic jiného by dělat nechtěla.
„Asi je to vyčerpávající, ale musíte se prostě naučit to filtrovat. Je pravda, že jsme asi tvrdší. Vidím, že i v běžném životě potom přistupuju k věcem trochu jinak. Jen tak něco mě nerozhodí. Sebevražda s vámi už neotřese,“ vypráví lékařka.
Tím, jestli svou prací pomáhá, si sama není stoprocentně jistá. „Je to spekulativní. Třetině pomůžete, třetině tak napůl a třetině vůbec ne. Tady v psychiatrii se musíte smířit s tím, že nepomůžete všem. Člověk se musí naučit být spokojený s málem.“
Bez bílého pláště
Na rozdíl od většiny doktorů nenosí bílé oblečení. „Doktor jsem chtěla být odmalička. Chtěla jsem sice chodit v bílém, což nechodím, protože mě to škrábe, ale tady na psychoterapeutickém je to i lepší. Jste těm lidem blíž,“ objasňuje, proč na sobě má normální šaty.
Během polední pauzy stojí na verandě, kouří cigaretu a kouká do velkého parku, kde jsou rozmístěny pavilony nemocnice. Co dům, to jiná diagnóza. Mezi stromy a rozkvetlými záhony panuje klid. Jak se tady říká, „blázinec je tam venku“.
V Kroměříži pracuje už devátým rokem. Každý den dojíždí autem zhruba půl hodiny z Křenovic na Vyškovsku, kde bydlí se svou rodinou – manželem a třemi syny.
Domeček po babičce
„Ten domeček je naší babičky, takže jsme ho museli trošičku opravit, hlavně za pomoci babičky, protože žena tehdy teprve dostudovávala a já jsem z dělnické profese, takže těch peněz zase tolik nevydělávám,“ vypráví manžel Petr Uher, který pochází z vedlejší obce a nyní se živí jako zámečník.
Dva mladší synové, kterým je 11 a 13 let, se při lékařčině příchodu domů válí na pohovce v obývacím pokoji. „Takhle to vypadá vždycky, když přijdu z práce. Pak jdeme většinou dělat školu,“ říká. Tentokrát je to ale jen podpis do žákovské, takže jí zbude více času na odpočinek.
Ten tráví často s knihou na zahradě, ale ze všeho nejraději se sousedy. „Tak různě si vypomáháme. Ona doučuje moje děti angličtinu a češtinu, on tady zasázel rajčata a pak děláme společně protlaky. Do obchodu když jedeme, tak si navzájem nakoupíme. Silvestry taky trávíme sousedsky,“ popisuje Jana Uhrová sousedské vztahy.
Dveře k sobě mají zkrátka vždy otevřené, a to i doslova. Branky na podélných stranách pozemku vedou právě k sousedům a málokdy se stane, že jsou zavřené.
Proč právě Jana Anna Uhrová?
„Třída místních vazeb“ se vyznačuje svými dobrými vztahy. Lidé mají dobré kontakty, takže se mají vždy na koho obrátit o pomoc. Ve velké většině případů žijí ve vlastním bydlení, nejčastěji na venkově. I s podprůměrnými příjmy tak dosahují relativně vysoké životní úrovně. Znalost cizích jazyků a informačních technologií je u nich spíš nižší. Pouze 63 % používá internet denně.
Příběhy zástupců jednotlivých tříd uslyšíte každý všední den na Radiožurnálu v časech 8.50, 10.40 a 15.40.
Zatímco synové se často dívají na televizi nebo jsou na internetu, Jana Anna Uhrová se těmto věcem spíše vyhýbá. „Zprávy vůbec nezískávám. Nějak mi to nic neříká. Mám pocit, že to nemůžu ovlivnit. Na internetu objednávám lístky na vlak a dětem na koncerty a nakupuju,“ objasňuje svůj přístup.
Sociální sítě jí přijdou nepřirozené, až nebezpečné. Synům ale nic takového nezakazuje. „Nezabráním tomu. Kdyby to neměli, byli by vyčlenění.“
Všechno na jeden věšák
Rodina je pro lékařku Uhrovou samozřejmě důležitá, ale snaží se ji držet v rovnováze i se svými ostatními aktivitami. „Jak tady říká jedna moje zkušená sousedka, nedá se to všechno věšet na jeden věšák, takže je potřeba to rozdělit a myslet i na ostatní,“ přibližuje své priority.
Právě sedí na svém oblíbeném místě na zahradě pod pergolou a na klíně má malé šedé kotě. Její kompletní příběh si můžete poslechnout po kliknutí na odkaz v úvodní části článku.
