Šéfredaktor Českého rozhlasu Plus Josef Pazderka získal Novinářskou cenu Karla Havlíčka Borovského za loňský rok. Společně s Ondřejem Soukupem byl oceněn za podcast Na Východ!. V Rusku dlouhodobě pobýval jako redaktor České televize, v roce 2010 byl vyhoštěn. „V únoru 2022 veškeré vize o tom, jak ruský režim funguje, zmizely, jímá mě z toho hrůza,“ přibližuje Pazderka pocity po agresi Ruska. Kdo jsou podle něj hrdinové?

Host Lucie Výborné Praha 20:13 9. května 2024 Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

Co vede studenta filozofické fakulty a Oxford Brookes University, který se po studiu věnuje humanitární práci, k novinařině?
Je to zvláštní metamorfóza, která nastala někdy kolem roku 2004, 2005, tehdy se mi ozval tehdejší šéfredaktor Respektu Tomáš Němeček, jestli bych nechtěl začít psát. Tehdy jsem odpověděl, že si té nabídky nesmírně vážím, ale že jsem tělem i duší humanitární pracovník, kterým budu do konce života. Strašně mě to bavilo, žil jsem tím.

Ale postupem času se to víc sunulo k novinařině, kterou jsem měl jako koníčka. Když se po roce nabídka opakovala, tentokrát z České televize, rozhodl jsem se, že to zkusím. Pořád jsem ale měl pocit zrady vůči humanitární práci.

Byl jste jako humanitární pracovník v Rusku, v Čečně...
Ano, po studiích jsem nastoupil do Člověka v tísni, měl jsem na starosti média. Byl jsem na stáži v epicentru v Moskvě s Petrou Procházkovou. Pak začala čečensko-ruská válka a Šimon Pánek mi zavolal, ať už v Rusku zůstanu, že rozjíždíme humanitární misi pro Čečensko.

Co jste tam viděl?
Byla to pro mě zásadní zkušenost – jednak jsem se ocitl v Moskvě, a najednou mě mise šoupla na Kavkaz, který má velmi specifickou kulturu, a k tomu je zasažený válkou. Bylo to zajímavé, intenzivní, za pochodu jsem se učil pracovat s humanitárním konvoji, oprašoval si ruštinu, kterou jsem uměl ze základní školy. Vidět válku zevnitř je neskutečný zážitek.

Vzpomínám si na jednu situaci, když jsme jeli humanitárním konvojem do Grozného. S řidičem jsme si povídali a já mu říkal, že mu něco hučí v motoru a on se smál a odpověděl, že je to dunění střelby v Grozném. Bylo to sžívání se s nebezpečím konfliktu.

Novinářem v Rusku

Je těžké držet objektivitu?
Objektivita je laťka, ke které se neustále blížíme a nikdy nebudeme stoprocentní. Je třeba mít kolem sebe dobrý tým, který vás upozorní na to, když ulítáváte. Naštěstí jsem takový tým vždy kolem sebe měl, navíc aktivně žádám lidi kolem sebe, aby mi zpětnou vazbu dávali. 

Já jsem mezi novináři, kteří reportují o Rusku, trošku atypický, neměl jsem v Rusku žádné rodinné vazby. Předtím, než mi Petra Procházková ruský svět otevřela, jsem ho neznal, a pripori jsem netrpěl rusofobií, ale zároveň mi čím dál více docházelo, v jakém prostoru se nacházím a jak se vymezuje vůči Západu, do kterého patříme my. Dnes ráno jsem například vzpomínal na skvělého člověka Olega Orlova, který sedí ve vězení za článek o tom, že ruská agrese na Ukrajině je opravdu agrese.

Měl jste pocit, že Rusům rozumíte?
Neměl jsem pocit, že bych tu obrovskou, největší zemi na světě, dokázal chápat v detailu. Asi o ní vím více, než řada mých přátel, ale v únoru 2022 se ten pocit vytratil. Veškeré vize o tom, jak ten režim funguje, zmizely. Jímá mě z toho hrůza, protože ta nepředvídatelnost představuje scénáře, které si nikdo z nás nepřeje.

Dělíte svůj život na práci a klidný život? Když má člověk děti, viděl to co vy a zná hodně souvislostí, je těžké udržet psychohygienu. 
Mám čtyři kluky, jsou hodně aktivní, stejně jako moje žena. V práci si vždycky vytisknu články, které bych si chtěl ještě přečíst, ale domácí vír mě vynese ven do přírody a jsem jim za to vděčný, i své ženě, která se mnou snáší lehčí i těžší chvíle. Vy sama víte, že je důležité si hlavu čistit. Snažím se o to samé, princip je podobný jako u vás.

Ve vašem podcastu Na Východ! pronikáte do postsovětského prostoru, jak vybíráte témata?
Podcast byl prvotně nápad Ondry Soukupa, který přišel s tím, že je tady díra na trhu. To, že se to seběhlo v lidské chemii a zájmu o východní prostor, je skvělá souhra náhod. Když podcast vznikal, udělali jsme pár pilotních dílů a nebyli jsme si jistí, jak to dopadne, protože podcastů je v současné době mnoho.

Ukázalo se, že Český rozhlas umí dělat podcasty dobře a kreativně. Jsou to tematicky oblasti našeho zájmu, snažíme se ten obrovský prostor mapovat, tak, abychom neuvízli u jednoho tématu. Koukáme se do střední Asie, do Arménie, na Kavkaz a chystáme se do řady dalších míst. Vede nás snaha o co nejpestřejší mix, do zákulisí. Postsovětský svět má fasádu a za ním je svět, který je téměř neviditelný, kde se odehrává to podstatně důležitější. 

Jaká si myslíte, že je v Česku informovanost o ukrajinském konfliktu?
Uklidňuji lidi, že to není tak špatné, jak by se mohlo zdát. Ukrajinskou kapitolu od února 2022 považuji za českou hvězdnou hodinu. Naše společnost v sobě vydolovala solidaritu, která je obzvláště očividná ve srovnání s trapností s neochotou přijímat syrské uprchlíky. Jako bývalý humanitární pracovník sleduji rekordní částky, které se vybraly na Ukrajinu. Co se týče médií, tak tematika Ukrajiny kralovala novinářským cenám. Nejsme na tom špatně, mohlo by to být lepší, ale odezva společnosti, která logicky po dvou letech opadá, není zlá.

Jaký rozhovor ve vás zůstal?
Těžko vybrat konkrétní jeden, ovšem hodně se mi vrací rozhovor s Natašou Estěmirovovou, což byla blízká spolupracovnice Anny Politkovské. Nataša byla pravá ruka Politkovské, nesmírně statečná žena, která informovala o tom, co se děje v Čečensku pod vládou Moskvou jmenovaného prezidenta Kadyrova.

V roce 2009 jsem se vydal do Čečenska, byl jsem velmi ostře sledován a rozhovor s ní jsem dělal raději v Moskvě, kde to bylo pro všechny bezpečnější. Nataša byla upřímná o tom, co se v Čečensku děje, jak je Kadyrov prodloužená ruka Putina, že existují věznice, kde se lidé mučí. Mluvila o všem otevřeně a já jsem viděl, že se nad ní vznáší aura člověka, který se v Rusku považuje za blázna, který už překročil linii toho, co je režim ochoten snášet. Za pár měsíců poté jsem se dozvěděl, že její tělo nalezli na čečensko-ruské hranici, byla mučena a zavražděna. To jsou příběhy, které se dostanou pod kůži. 

Přemýšlíte nad tím, že se i vy jednou nemusíte vrátit domů?
Jako zahraniční novináři jsme více viděni a chráněni, riziko je, ale zcela upřímně říkám, že největší riziko hrozí domácím novinářům, se kterými jsme úzce spolupracovali. To jsou ti hrdinové.

Lucie Výborná, Zuzana Pavloňová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít