Daniel Herman: Komunismus není slučitelný se svobodou. Už jen ta myšlenka je zvrácená
Už je to 54 let od srpnové noci, kdy na dlažbách našich měst duněly tanky, kdy lidé na venkově potkávali nekonečné kolony podivných vojsk.
Rok 1968, respektive 21. srpen, kdy vojska Varšavské smlouvy obsadila Československo, vnímá člen Rady vlády pro lidská práva a bývalý ministr kultury Daniel Herman (KDU-ČSL) jako jednu z nejtemnějších kapitol našich novodobých dějin. „Historická blízkost těchto událostí možná vyostřuje vnímání současné ruské agrese na Ukrajině. Protože je to něco obdobného,“ uvažuje.
„Je to jedna z nejtemnějších kapitol našich novodobých dějin a je třeba to říkat v kontextu kultury připomínání – jako velké varování pro současnost,“ dodává v pořadu Vertikála.
Ředitel společnosti Post Bellum a vedoucí projektu Paměť národa Mikuláš Kroupa v této souvislosti vzpomíná na rok 1989, protože až tehdy si, ale ještě jako dítě, uvědomil, že skutečné svobody nabydeme až po odchodu okupačních vojsk.
Otřes a šok ale pro Čechoslováky znamenala až následná normalizace. Sice nemáme průzkumy, které by mapovaly vliv na společnost, své si můžeme ale vyvodit z počtu komunistů v zemi.
„Členství v KSČ v roce 1968 byla záležitost zhruba 1,5 milionu lidí. Během pražského jara a následné invaze, se členství vzdalo něco přes 150 tisíc lidí, dalších něco přes 300 tisíc odešlo ze strany během následných prověrek. Vidíme tak reakci ideologicky zapálených lidí nebo těch, kteří prostě považovali tento moment za osvobozující životní okamžik. Kdy si člověk mohl říct: ,Já s touto okupací, normalizací, totalitou nesouhlasím‘,“ popisuje Kroupa.
Obrovské rozčarování
Paměť národa má zmapováno mnoho vzpomínek, „které například dokládají obrovské rozčarování lidí v letech 1969 a na začátku 70. let. Najednou si začali uvědomovat, že je veškerá naděje pryč, vrací se neostalinistické vedení komunistické strany a že se lidé budou pravděpodobně zase zavírat.“
„To, že režim pak stejný jako v 50. letech nebyl, na začátku 70. let opravdu nevěděli. Každý pracující byl postaven před velice nesnadnou osobní volbu: Jestli bude souhlasit s komunistickým dokumentem Poučení z krizového vývoje, anebo se režimu vzepře,“ doplňuje Kroupa.
6:12
Rozdílů je víc než podobností, říká historik Tůma o srovnání srpna 1968 a vpádu Ruska na Ukrajinu
Číst článek
Vzpomíná i Herman: „Byl jsem vychovávaný v tom, že komunistům se nedá věřit a že je tento režim z podstaty zvrácený a špatný. Rok 1968 pak byl jakýsi souboj různých komunistických frakcí. Nicméně svitla zde naděje, že by mohlo postupně dojít k demontáži komunismu a k obnovení demokracie.“
Ludvík Svoboda byl jediný prezident, kterého komunisté připravili o moc speciálním zákonem, připomíná historik.
„Jako ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů jsem kdysi hovořil s Čestmírem Císařem, tehdejším ministrem školství, který mi potvrdil, že ta možnost tady skutečně byla… Ovšem bohužel Brežněvova doktrína omezené suverenity sovětských satelitů, mezi které jsme tedy patřili, to neumožnila a sovětské tanky tuto naději rozjezdily, zničily.“
„A ti, kteří komunismu věřili nebo věřili, že socialismus je kompatibilní se svobodou – tedy ten socialismus s lidskou tváří –, tak pro ně to musel být ještě větší šok. Oni si opravdu mysleli, že by bylo možné tento systém zlidštit. Já jsem ale hluboce přesvědčený, že komunismus a svoboda nebo socialismus a svoboda je kontradikce. Prostě to není slučitelné. Protože to dračí vejce nesvobody – popírání lidských práv atd. – je v komunistické myšlence obsaženo. A už jen ta myšlenka je zvrácená,“ domnívá se Herman.
Celou debatu Vertikály si poslechněte v audiozáznamu. Ptá se Eva Hůlková.
