Do dětského domova jsem se dostal náhle po smrti babičky, jsem tam jen rok, říká 12letý Samuel
Žák páté třídy Samuel K. se dostal do dětského domova náhle. Do 11 let vyrůstal s babičkou, která ale nečekaně zemřela. První měsíce pro něj byly hodně těžké. Ale jak říká, snaží se teď věnovat škole a milovanému fotbalu. S natáčením časosběrného projektu Radiožurnálu s názvem Bydliště: Dětský domov souhlasil okamžitě. Chce, aby lidé věděli o dětech z dětských domovů víc.
„Právě jsme v obýváku s kuchyní. Tady vařím. Umím udělat čínu nebo špagety a upeču i bábovku,“ usmívá se ve velké místnosti s obřím jídelním stolem 12letý Samuel, kterému každý říká Sam. Sledují ho dvě dívky sedící na gauči, před kterým je televize. Ostatní děti jsou ve škole, na kroužcích nebo u sebe v pokojích.
„Tady v té velké místnosti trávíme nejvíc času. Hrajeme si tady, naháníme se tu a děláme blbosti,“ vysvětluje Sam, který ale doplňuje, že má každý i své povinnosti. Na kuchyňské skříňce visí rozpis služeb jednotlivých dětí. Sam má s kamarádkou Karolínou na starosti kuchyň. Musí ji pravidelně vyluxovat, vytřít, utřít velký jídelní stůl a postarat se i o kuchyňskou desku.
Život v rodinné skupině
V dětském domově v pražských Dolních Počernicích Sam žije v takzvané rodince, kde se střídají čtyři vychovatelé. Jde o rodinnou skupinu, která funguje jako běžná domácnost. Skupina má svůj měsíční rozpočet, nakupuje si, vaří, pere a uklízí. Ve společné koupelně si jde všimnout sedmi háčků na ručník. „Tady na zámečku máme oddělené rodinné skupiny. Já patřím do druhé. Je nás tu sedm dětí různého věku, nejmladšímu je 5, nejstaršímu dítěti 23,“ popisuje při prohlídce velkého bytu Sam.
„Teď míříme do mého pokoje. Jsou tu dvě postele, ale bydlím tu teď sám. Možná sem ale ještě přijde jeden kluk.“ Samuel ukazuje na postel v levé části u zdi, na druhé straně jsou dva psací stoly a skříně. Na stěně visí zarámované plakáty po předchozích dětech, výhled z okna je do parku.
„Nejoblíbenější hračku mám tady pod peřinou. Je to béžový medvídek, kterého jsem dostal ještě od babičky,“ začíná Samuel pomalu mluvit o tématu, které je pro něj bolestivé. Do 11 let žil s babičkou v pražském bytě, náhle ale zemřela.
„Ona moc nechodila k doktorovi, pořád na ni myslím. Teď se snažím soustředit na jiné věci. Třeba na fotbal, který mám třikrát v týdnu, a taky na školu, kde jsem se po přesunu do dětského domova zhoršil,“ vysvětluje fanoušek fotbalové Sparty. Když se počernický domov zapojuje do sportovních akcí, Samuel ho rád reprezentuje. „I pan ředitel mě chválil, že jsem ve fotbalu fakt dobrý,“ usmívá se.
První týdny a měsíce mimo domov
„Začátky tady pro mě byly fakt hrozné. Asi dva měsíce jsem brečel. Když jsem šel třeba spát, tak jsem přemýšlel, co bude zítra. Nic mě nedrželo, abych byl šťastný. Teď po roce to je v dětském domově už lepší. Zvykám si. Pomáhá mi strýc, se kterým jsem v kontaktu, a pak taky moji hostitelé, které mám fakt rád,“ doplňuje Sam.
Do hostitelské péče chodí pravidelně o víkendech. Čas tráví s Jiřím a Olgou, kteří nemají děti a se Samem vyrážejí na výlety, na výstavy nebo na jeho milovaný fotbal. „Chci být fotbalista. To je můj sen. Může přijít zranění, ano, s tím počítám. Určitě si proto chci udělat nějakou průmyslovou školu a posunout to dál.“
S biologickými rodiči Samuel v kontaktu není. Matka je drogově závislá a několikrát se dostala za mříže. Naposledy Samovi z vězení pravidelně telefonovala a slibovala mu, že si ho z dětského domova vezme a postará se o něj. Pak se po propuštění neozvala. „Já se za ni stydím. Mít takovou mámu, k tomu není co dodat. Já jsem si řekl, že s ní nechci mít nic společného, ať si jde svým životem a já si taky půjdu svým životem,“ popisuje Samuel ve svém pokoji v dětském domově.
Rodinné skupiny v dětských domovech
Jde o 6-8členné skupinky různě starých dětí, které s vychovateli fungují podobně jako v rodině. Každá skupina (tzv. rodinka) má stejně jako běžná domácnost měsíční rozpočet, sama si nakupuje, vaří a uklízí. Děti by měly být víc samostatné a zodpovědnější, mít víc soukromí a bližší vztah s vychovateli. Oproti dřívějšímu systému jde o lepší přípravu na samostatný život. V těchto komunitách žije v dětských domovech podle předloňských dat asi desetina dětí.
Zdroj: Důvodová zpráva novely zákona o výkonu ústavní výchovy
„Mám tady výhled do zahrady, kde je trampolína a hřiště, a vidím i na budovu tělocvičny. Tam se chodí třeba na karate,“ popisuje při pohledu z okna Sam, který se snaží vycházet se všemi dětmi. „Někteří jsou v pohodě. Někdy se ale taky směji a není to upřímné. Je mi třeba zrovna do breku, ale nedávám to najevo. To jsem pak raději sám v pokoji nebo si jdu s někým zakopat ven,“ přibližuje svoje pocity Sam, který se hodně skamarádil s klukem, který už ale v domově není, protože mohl jít zpátky k rodičům.
„Teď se můžeme přesunout do herny. Skočíme k tetě pro klíče,“ říká Samuel cestou do kanceláře k jedné ze čtyř vychovatelek, která má rodinnou skupinku zrovna na starosti, „Máme tu tety a všechny jsou fajn. Snaží se za mnou přijít, abych se necítil sám. Snaží se, aby tady měly děti radost. Strejdy vychovatele teď zrovna nemáme.“
Kapesné pro děti
Samuel jako 12letý dostává od dětského domova pravidelné měsíční kapesné. Jde o 300 korun, ze kterých mu dávají tety 40 korun stranou, aby se naučil šetřit a jednou za čas si mohl koupit větší věc. Když potřebuje třeba oblečení, boty nebo něco na sport, poprosí tetu a řeší se, jestli se věc koupí z rozpočtu dětského domova.
„Když je to zbytečnost, jako třeba make-up pro holky, tak to si koupí ze svého. Pokud něco potřebuješ třeba do školy, tak to koupí dětský domov z pokladny,“ vysvětluje Samuel. Každá rodinná skupina dostává v Dolních Počernicích měsíčně 50 tisíc korun. 30 tisíc jde na jídlo, další část na drogérii, léky nebo školní pomůcky.
Narozeniny a svátky
Mimo měsíční rozpočet rodinné skupiny rozděluje dětský domov peníze dětem na dárky k narozeninám, k svátku a na Vánoce. Jde o 300, 600 a 1200 korun. Pomáhají i sponzoři. Díky jednomu z nich se Samuel a další děti dostaly o loňských letních prázdninách do Švédska. Byla to Samova vůbec první dovolená v zahraničí.
Bydliště: Dětský domov
1. díl – Do dětského domova jsem se dostal náhle po smrti babičky, jsem tam jen rok, říká 12letý Samuel
2. díl – Z dětského domova už zpět do rodiny nechci, říká 17letá Anna, která se podívala s divadlem i do USA
3. díl – Budoucí režisérka Klára (21), která doma zažila násilí a pohlavní zneužívání
4. díl – Viktorie bydlí v tréninkovém bytě a řeší, kdy vstoupí do samostatného života
5. díl - Dospělí, kteří prošli dětským domovem: Manželé Iva a Michal
„Nečekal jsem, že mě to bude až tak bavit. Spali jsme pod stanem a viděli spoustu památek. Navštívili jsme Göteborg a taky lunapark, ochutnal jsem uzeného lososa. Mám spoustu fotek. Moc jsem si to užil.“ Sam o cestě do Švédska napsal i článek do časopisu Zámeček, který sleduje dění v českých dětských domovech.
„Reportáž jsem pojmenoval Moje báječné švédské prázdniny a hodně se líbila. To mě moc potěšilo. Dostal jsem i cenu – flashdisk do počítače. Určitě zas něco napíšu,“ těší se Sam.
Aby lidé věděli víc
Dvanáctiletý Samuel souhlasí, že bude o svém životě mluvit v rámci časosběrného projektu Bydliště: Dětský domov dál. „Určitě jo. Chtěl bych v tom povídání pokračovat. Stojím o to, aby to lidé slyšeli a věděli, jak se takové děti v dětských domovech mají, jak se cítí a co jim ten život přinesl,“ uzavírá Samuel, který je v dětském domově teď v únoru rok.
