Člověku se před smrtí promítne celý život. Izraelští vědci mají důkazy
Části mozku zodpovědné za paměť umírají až jako poslední. To vede těsně před smrtí k zobrazení nahodilého sledu vzpomínek. Izraelští vědci se tak shodují s představy filmových tvůrců, kteří tvrdí, že před smrtí se nám před očima promítne celý život. Vyplývá to ze studie izraelských vědců z univerzity v Hadase. Zbytek vědecké komunity má ale o těchto závěrech velké pochybnosti.
Podle izraelských vědců by to měl být sled situací, které jsme prožili. Často jsou to hodně emocionální momenty. A mozek prý v těchto chvílích i z našeho úhlu pohledu prohazuje aktéry. Situaci, jako třeba svatbu, nevidíme vlastníma očima, ale očima někoho jiného.
Před smrtí nám zřejmě opravdu před očima projede celý život. Vyplývá to ze studie izraelských vědců. Zbytek vědecké komunity má ale o těchto závěrech velké pochybnosti.
Údajně to souvisí s tím, že autobiografické vzpomínky se nachází v částech mozku, které nejsou tolik závislé na přísunu kyslíku. A jde tak o jedny z posledních mozkových center, které před smrtí přestanou fungovat. Studie je ale svým zaměřením poměrně kontroverzní, ohlasy vzbudí nejspíš i její závěry, třeba neurolog Pavel Kalvach z Fakultní nemocnice Královské Vinohrady je hodně skeptický.
„Centrum paměti není nic konkrétního, co by mělo svůj vlastní život a přetrvávalo přes jiné ztráty funkcí, které ve stáří každý proděláváme. Naopak je paměť jedna z vlastností, které významně ztrácíme, takže se nedá vůbec říct, že by paměť přetrvávala nad možnosti ostatních mozkových funkcí,” říká neurolog.
Problematické taky je, že vědci doteď stoprocentně neví, jak paměť v mozku funguje. Izraelští vědci centrum autobiografické paměti přisuzují třeba čelnímu nebo spánkovému laloku. Neurovědkyně Faraneh Vargha-Khademová pro BBC fungování této paměti popsala zase trochu jinak.
„Anatomie paměťového systému je jako okruh, který má rozbočovač. Ten rozbočovač je hipokampus, což je velmi osobní místo. Uchovává totiž všechny vzpomínky a zkušenosti, ze kterých se skládá vaše autobiografie,” vysvětluje vědkyně.
Posunuté vnímání času
Izraelští vědci vycházeli z rozhovorů s lidmi, kteří prošli zážitkem blízké smrti. Nejdřív udělali hloubkové rozhovory se sedmi lidmi, kteří takové zážitky měli. A výsledky rozhovorů pak poslali k posouzení více než 260 dalším respondentům, kteří něco takového taky v životě zažili.
Ti popisovali celou sérii různých dojmů. Třeba posunuté vnímání času, kdy každá vzpomínka mohla trvat zlomek vteřiny, ale i třeba tisíc let. Viděli různé situace z jejich životů. Mezi odpověďmi se objevila i vzpomínka jednoho respondenta, který mohl údajně v jednotlivých scénách vplouvat do jiných osob, vidět situaci jejich očima a cítit přesně to, co cítili oni.
Podle Pavla Kalvacha ale není úplně možné vybavit si něco tak konkrétního v bezvědomí a ještě si to pak pamatovat. „Pro promítnutí dosavadního života nejsou žádné důvody. Stopy v dávné paměti si musí člověk svým úsilím vybavovat. Není možné, aby se mu samy promítly. Všechny pochody, které se v paměti vybavují, jsou aktivní pochody našeho úsilí,” říká.
Podobně kritické jsou i jiné studie. Podle neurovědce Johna Greenfielda z Univerzity v Toledu není možné předsmrtné vzpomínky v mozku objektivně zachytit. A to ani třeba pomocí EEG. Dále se výpovědi liší i podle příčiny úmrtí. Greenfieldem dotázaní pacienti s infarktem třeba prý nic podobného nezažili.
