Přerov si připomíná masakr karpatských Němců. Stali se obětí poválečného vyřizování účtů
V Přerově si připomínají masakr karpatských Němců. Pár týdnů po válce je na místě zvaném Švédské šance na rozkaz velitele postříleli českoslovenští vojáci. Bezmála tři sta těl pochovali v masovém hrobě.
Léta se o události nemluvilo. Okolnosti krvavé noci z 18. na 19. června roku 1945 začal po revoluci odkývat ředitel přerovského muzea František Hýbl.
„V roce 1947požadoval Mezinárodní červený kříž a s ním Organizace spojených národů i naše Národní shromáždění, aby byl případ prošetřen. Začala exhumace. Ženy a děti byly převezeny do krematoria v Olomouci a spáleny, 70 mužů bylo pohřbeno na přerovském hřbitově,“ říká Hýbl.
Dnes masakr připomíná na místním hřbitově prostý památník tvořený dřevěným křížem, který obsahuje menší železný kříž a trnovou korunu.
Přerově si připomínají masakr karpatských Němců, kteří stali obětmi poválečného vyřizování účtů. Více od redaktorky Jany Zemkové
A nápis. „Na tomto místě jsou po exhumaci z roku 1947 uloženy tělesné pozůstatky karpatských Němců ze Slovenska, kteří byli spolu se ženami a dětmi zavražděni na Švédských šancích,“ popisuje Petr Sehnálek památník.
„Co bezpečně víme, tak že došlo k aktu msty. Náčelník obranného zpravodajství poručík Pazúr na svou vlastní zodpovědnost nechal z transportu na přerovském přednádraží vyvést kolem 250 osob a ty nechal v noci popravit,“ vypráví historik.
Karol Pazúr označil civilisty za kolaboranty, které je třeba potrestat. Mnozí při tom u sebe měli doklady o bezúhonosti, dobrozdání, že podporovali Slovenské národní povstání. Podle Petra Sehnálka ale za krutou pomstou stály i jiné pohnutky.
„Byl členem Hlinkovy gardy a patrně se snažil ještě získat nějaké dodatečné zásluhy. Mezi oběťmi ale byly většinou ženy a děti, je takřka nemožné, aby stály za zločiny podle verze poručíka Pazúra,“ vysvětluje Sehnálek.
Kruté smrti uniklo jen pár lidí
Vojáci civilisty vyvedli z vlaku směrem k Horní Moštěnici, na místo zvané Švédské šance. Co se dělo kousek za Horní Moštěnicí, neušlo ani místním.
„Viděli jsme transport lidí, byly tam i děti. Ráno jsme se dozvěděli, že se střílelo. Na místě jsem se byl podívat s maminkou, už to ale bylo zaházené, byly tam peněženky, doklady,“ vzpomíná tehdy dvanáctiletý Václav Kužela.
Kruté smrti uniklo jen pár lidí, náhodou. Například ti, kteří nakupovali jídlo na přerovském nádraží. Nebo tehdy sedmiletý Josef Molnár, který šel vykonat s maminkou potřebu a hlídky pak na něj zapomněly. Přes Hulín se pak dostali do středního Slovenska.
„Byla to velká tragédie. Ve válce útočí muž proti muži, ale po vojně aby zaútočil silnější se zbraní na bezbranného, to je něco hrozného,“ říká dnes Molnár.
Karola Pazúra soud potrestal dvaceti lety vězení, po roce se na amnestii prezidenta Gottwalda dostal na svobodu.
