Historik: Nacistické zločiny si musí společnost pojmenovat
Bývalý četník Képíró je na prvním místě seznamu nejhledanějších nacistických zločinců, který každoročně zveřejňuje centrum Simona Wiesenthala. O tom, zda ale má smysl po tolika letech soudit důchodce, kteří už často nevnímají, přemítá historik Michal Frankl. „Je třeba vnímat širší společenský význam spravedlnosti,“ myslí si.
„Není to jen o potrestání jednotlivců – a ti si zaslouží, aby byli za svoje činy trestáni – ale je to o tom, že společnost uznává zločiny, které se staly, tím, že je pojmenuje jako zločiny, a tak se s tím vypořádá,“ říká Michal Frankl ze Židovského muzea v Praze.
Další více než devadesátiletý údajný zločinec si ještě v květnu vyslechne rozsudek. John Demjanjuk je souzen za podíl na vraždách skoro třiceti tisíc Židů v táboře Sobibor. Žalobce přitom pro něj žádá jen šestiletý trest.
„Podle mě jde o odsouzení. Tím jsou jeho činy pojmenovány a tím se nachází spravedlnost. Osobně si nekladu nárok posuzovat výši trestu,“ říká svůj názor historik Frankl. Odsouzení případných zločinců je tak spíše symbolem a zadostiučiněním pro všechny oběti holocaustu.
Jenže soudit někoho po tolika letech není podle Michala Frankla vůbec jednoduché. „Zajištění důkazů tak, aby odpovídalo běžným standardům soudního řízení, na které mají obvinění nárok, je nesmírně komplikované. To už je spíš role historiků. Často je velmi obtížné najít dokumenty, které se k tomu vztahují.
Třeba v Demjanjukově případě se ukázalo, že některé důkazy jsou pravděpodobně falešné. Přesto centrum Simona Wiesenthala považuje za největší překážku politickou nechuť k soudním procesům s bývalými nacisty.
Michal Frankl vidí několik důvodů, proč tomu tak je. Mimo jiné i obavy z otevírání minulosti, na které se některé státy aktivně podílely. Ale nejen národy s nacistickou historií nechtějí vydávat údajné zločince. Do stejné kolonky spadají například i skandinávské země. „Je tam obava, že se nepodaří najít dostatek důkazů a ty lidi odsoudit,“ míní Frankl.
Falešně obviněný by pak mohl požadovat obrovské částky jako kompenzaci. A častým nešvarem zemí především východní Evropy je také srovnávání nacistických a komunistických zločinů.
Nacismus versus komunismus je "komparativní trivializace"
„Jasné zneužívání tohoto porovnávání je ve východní Evropě, kdy se často operuje s komunistickými zločiny tak, aby se vytvořila protiváha nebo odlákala pozornost od zločinů za 2. světové války, na nichž se například v Pobaltí, v Maďarsku, v Rumunsku podílely i místní úřady a obyvatelé,“ vysvětluje historik z Židovského muzea v Praze.
Přestože jsme za druhé světové války nepatřili mezi kolaborující státy, srovnávání komunismu s nacismem je běžné i v České republice.
„Politolog Michael Schafir to nazval komparativní trivializací. Společnost si mnohem více pamatuje období komunismu. Státy ve východní Evropě procházejí vypořádáváním se s obdobím komunismu, je to pro ně důležitější téma. Může to vést k tomu, že nacistické zločiny se zdají být méně důležité a vzdálené,“ dodává Michal Frankl.
Byť si oba režimy byly v mnohém podobné, podle odborníků programový rasismus nacistů a industriální vyvraždění až sedmnácti milionů nevinných lidí nemá v novodobé evropské historii obdoby.
