Kácet, nebo nezasahovat? Dilema v boji s kůrovcem rozděluje Poláky pečující o Bělověžský prales
Bělověžský prales na východě Polska je pravděpodobně nejméně zasažený lidskou činností v Evropě. Ani jemu se ale nevyhnula epidemie kůrovce. Kvůli statusu národního parku zde však nemají mnoho možností, co se zasaženým dřevem dělat.
Se skupinou vědců z Evropského lesnického institutu, zástupci Polského výzkumného institutu a skupinou novinářů se Radiožurnál šel podívat na stromy zasažené kůrovcem.
Jacek Hilszczański vyloupl jednoho kůrovce ze zasaženého stromu a ukazuje ho na dlani. Je to velmi malý brouk, měří jen kolem čtyř milimetrů, a na lidské ruce vypadá spíš jako nějaké smítko. Přesto by mohl vyhubit téměř celou populaci smrků, tedy asi šestinu všech stromů v Bělověžském pralese.
„V současné době to nijak neřešíme,“ říká ředitel Polského výzkumného institutu, který Bělověžský národní park spravuje. „Lesníci jen odstraňují stromy podél hlavních cest, a to čistě z bezpečnostních důvodů. Zbytek stromů necháváme stát. V tomto lese nám jde hlavně o biodiverzitu.“
Kůrovec totiž skutečně může mít jistý vliv na rozmanitost druhů v lese. Na padlých stromech se často začnou objevovat jiné druhy brouků nebo třeba houby. „Říkáme tomu druhý život stromů. Sice už kvůli kůrovci zemřeli, ale žijí dál kvůli dalším druhům, které se na nich pak objevují. A to je pro různorodost lesa opravdu důležité,“ dodává Jacek Hilszczański.
Prales je jako laboratoř
I tak by ale lesníci kalamitu raději alespoň částečně kontrolovali. „Nejlepší a pravděpodobně i jediný způsob, jak efektivně bojovat proti kůrovci, je pokácet a odtáhnout čerstvě zasažené stromy. Na stromech, které zemřely třeba před třemi lety, už žádný kůrovec není,“ upozorňuje Jacek Hilszczański.
To je ale od roku 2012 v Bělověžském národním parku zakázané. Podle Jacka Hilszczańského tak lesníci boj s kůrovcem v pralese nejspíš prohráli. Zasáhnout teď už může jen sama příroda.
Podle Bogdana Jaroszewicze z Varšavské univerzity je to tak správně: „Můžeme zkusit zachránit populaci smrků nebo jiných druhů stromů v dalších polských lesích, ale Bělověžský prales je nejpůvodnější kus lesa, jaký máme. Je to místo, kde je lidský zásah vůbec nejmenší, a proto by mohl být jakousi velkou přírodní laboratoří, kde bychom mohli pozorovat, jak ekosystém a jednotlivé druhy reagují na měnící se klimatické podmínky.“
Lesníci jsou často kritizovaní, že i přes zákaz v Bělověžském národním parku kácí zdravé stromy. Jacek Hilszczański to zdůvodňuje zmiňovanou snahou o co největší rozmanitost druhů. Například rostlinám, které pro svůj život potřebují hodně světla, musí člověk pomoct tím, že pro ně vykácí paloučky, na nichž se jim bude lépe dařit.
Lesy ČR v pololetí zvýšily těžbu kůrovcového dřeva o 112 procent. Na trhu je přetlak, ceny klesají
Číst článek
Bogdan Jaroszewicz ale upozorňuje na to, že lesníci ani vědci nevědí, jestli by si tyto druhy „neporadily“ samy: „Těmto přírodním procesům stále nerozumíme, protože neexistuje dostatečně dlouho prováděný výzkum. Nejdelší pozorování trvá od roku 1936, takže nějakých 80 let, ale životní cyklus lesa je 400 let, takže spoustu věcí stále nevíme.“
V tom, jestli byť malé zásahy do pralesa jsou skutečně nutné, se s Jackem Hilszczańskim neshodnou. Oba mají ale společný cíl – zachovat status Bělověžského národního parku coby lesa pravděpodobně nejméně zasaženého lidskou činností v celé Evropě.
